To podstatné o výchově

Rubrika: Výchovné tipy

Výchova, která se zakládá na lásce a úctě k vyššímu řádu, je nejúčinnější prevencí všech psychických a psychosomatických onemocnění, a proto i neklidu v člověku a mezi lidmi. Jsou-li vztahy v pořádku, je zbytečné přemýšlet o výchově. Může-li se dítě spolehnout na vztah k rodičům, jde výchova sama od sebe.

Výchova nakloněná dětem – tedy výchova, která má za cíl vést dítě ke svobodě – se může odvíjet jen ve vztahu neseném láskou. Svoboda a láska jsou nejvyšší lidské hodnoty, které patří nerozlučně k sobě. Teprve když druhého i sebe stejně bezvýhradně miluji, jsem svobodný. Teprve když druhého miluji, rád se vzdávám své svobody, která by druhému škodila. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná nesvoboda druhého. Pravá svoboda přijímá omezení. Kvůli druhému a druhým beru zpět svá vlastní přání. Jsem ohleduplný. Jen tehdy mohu očekávat, že druhý ode mne něco přijme nebo bude tolerantní, je-li mezi námi vztah lásky. Věcně to vyjadřuje známý badatel v oboru komunikace P. Watzlawick, když říká: „Na rovině informační to může být v pořádku teprve tehdy, je-li to v pořádku v rovině vztahů.“ Všechno ostatní se stává drilem. V tomto smyslu vychovávat znamená být ve vztahu k ostatním. Čím se výchova uskutečňuje?

Příklad

Dítě se rodí s podivuhodnou schopností napodobovat, a tudíž hledá vzory, které by rádo napodobilo. Vzor musí mít jednoznačnou tvářnost, jinak ho dítě nevnímá, nemůže ho zařadit. Jednoznačnost příkladu se musí dát potvrdit také opakováním. Opakováním dostává příklad formu, do které dítě rádo dorůstá, aby se formovalo. Během všedního dne existuje bezpočet příležitostí, kdy dítě může – nebo by mohlo – vzor pozorovat. Dítě by mělo mít matku, otce, sourozence ve výši očí. Jestliže jen leze po zemi, ztrácí vizuální kontakt se svým vzorem. Která matka hněte těsto na podlaze nebo si češe vlasy ve výši očí svého batolete!
Proto se ještě nemusí nosit dítě na hrudi, ale mělo by se dbát na to, aby ve výši očí mohlo prožívat to, co dělají velcí, a vnímat, s jakými nástroji při tom zacházejí. Zprvu se od něj neočekává, že je bude hned napodobovat, jde spíš o chuť k napodobování, radost z pospolitosti, radost z druhých. Několik příkladů: Matka se češe v blízkosti postýlky, ve které dítě stojí a také si hraje s hřebenem. Matka vaří. Dítě sedí v sedátku a hraje si s podobnou vařečkou, kterou matka používá k míchání.
Otec pracuje v dílně a tluče kladivem. Jeho dítě sedí v dětské židličce a tluče kouskem dřeva na prkno.
Příklad působí všude, i při pozorování a napodobování starších sourozenců. Působí už jen tím, že je odpozorován – ovšem za předpokladu, že se s ním dítě setkává opakovaně a stejným způsobem. Dítě dlouho pozoruje, jak velcí zacházejí s vidličkou a nožem, než si je samo postupně vyzkouší.

Volné experimentování

Zde nastupuje zkoušení vlastní síly a zvědavost vůči okolnímu světu. Jakkoli je příklad pro dítě důležitý, právě tak důležitá je pro něj možnost vlastním způsobem si ho vyzkoušet. K tomu je zapotřebí chráněný prostor. Jen v chráněném prostoru se dítě může soustředit na své experimenty. To je princip osvědčené dětské ohrádky.
Nemějte proto, milí rodiče, žádný strach z malého prostoru pro dítě. Z vašeho pohledu může malý prostor představovat nepříjemné omezení. Vaše dítě však má jiný způsob vidění, jinou představu, má ještě vidění mláděte dřepícího v hnízdě. Základní potřebou malého dítěte je totiž bezpečí, a nikoli svoboda. Chce svobodu, až když si vychutnalo bezpečí. Miluje malé prostory, díry, úkryty, malé domečky, přímo po nich touží. Už jste to asi sami mohli pozorovat. Důvěřujte tedy svému vlastnímu postřehu! „Ohrádka na dítě“ je pro nás symbolem prostorově i časově ohraničeného prostoru, jenž se dal různě uspořádat a byl pod dohledem osob, které o dítě pečovaly.
Pro malé dítě představuje ohrádka – podle stupně jeho pohyblivosti – velký koš na prádlo nebo dětskou postýlku, něčím (dřevěnými mřížemi) ohraničený a důvěrně známý prostor, ve kterém se zdržuje jen po určitý čas. Stará ohrádka měla optimální rozměry 1,2×1,2 m nebo 1,5×1,5 m a byl to prostor, ve kterém si dítě před očima matky mohlo dělat, co chtělo. Do ohrádky dostalo jen několik svých oblíbených předmětů. V ohrádce neplatily žádné zákazy. Dítě se mohlo svobodně a soustředěně věnovat svým zálibám. Chráněno v ohraničeném a střeženém prostoru mělo příležitost cvičit soustředěnost a vytrvalost. Bylo omezeno i ve svých pohybových impulzech.
Dítě se nesmělo v ohrádce cítit odsunuté nebo opuštěné. Muselo mít jistotu, že se matka, otec nebo babička zdržují v jeho blízkosti a že na základě opakované zkušenosti přijdou na jeho první zavolání. Svou odpovědí dávali dítěti na vědomí: „Ano, jsem tady! Slyším tě, ale nemohu ti hned splnit všechna tvá přání!“ Tak se také matka mohla třeba ozvat z vedlejší místnosti: „Tady jsem“, a teprve po chvíli se objevit. Pro malé dítě je dokonce důležité, aby se naučilo krátkou dobu čekat a pochopilo, že ne všechna jeho přání mohou být splněna.
Pro starší dítě se ohrádka může s jeho rostoucími schopnostmi zvětšovat. Už není velká jen 1,2×1,2 m nebo 1,5×1,5 m, nýbrž je to celý dětský pokoj, polovina obývacího pokoje, celá chodba nebo ohrádka s pískem na zahradě. Tam si dítě – rodiči chráněno před záplavou podnětů – může dělat, co chce, ale právě jen tam. To je jeho království. Rodiče se však starají také o to, aby dítě respektovalo hranice svého království a aby v rámci svého království dbalo na určitá tabu, například aby nesahalo na zásuvky, nehoupalo s visací lampou a neotevíralo okna. Ve svém království má zaručenou svobodu, zachovává-li určitá pravidla. Pravidla, která zajišťují jeho bezpečnost, a pravidla, která umožňují nerušené soužití uvnitř rodiny. Nikdo z nás nemůže mít absolutní, neomezenou svobodu. K lidskosti patří, že se člověk z ohledu na druhého stáhne, omezí, že přinese oběť; tím, že se vzdá vlastních egoistických nároků, jde druhému vstříc. Neklidné dítěSociálně zralý člověk nepouští hudbu uprostřed noci tak hlasitě, jak by se mu líbilo. Má ohled na spící sousedy. Tím, že se spokojí s tichými tóny a omezí se, může si dopřát svobodu poslouchat celou noc, co chce. Sociálně zralý člověk nejezdí obydlenou čtvrtí rychleji, než je předepsáno, i když jeho auto je schopno větší rychlosti a člověku je rychlá jízda příjemná. Z ohleduplnosti je zdrženlivý. Je si vědom nebezpečí, které představuje zběsilá jízda autem ve městě. Sociální zralost se projevuje v tom, že člověk vnímá druhé a cítí za ně odpovědnost. Svoboda předpokládá schopnost přebírat odpovědnost, je omezena dobrovolně přijatou odpovědností. A jakou má k tomu člověk motivaci? Nic než lásku.

Jedná se o ukázku z knihy Neklidné dítě
vydal Portál, 2008<

Napsal/a: Jiřina Prekopová, Christel Schweizerová

Toto taky stojí za přečtení!

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • Jendulka

    zásadně nesouhlasím, že svoboda je přejímání odpovědnosti za druhé! každý by měl být odpovědný sám za sebe, jedině to dělá člověka dospělým. Rozhodovat za druhé je manipulace. Jen já sama mohu vědět, co je pro mě nejlepší…
    A pravá láska je bezpodmínečná. Slova „Miluju, ale tohle nedělej, nebo už tě nebudu milovat“ jsou nelogická

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist