Slovní týrání

Rubrika: Výchovné tipy

719387_rememberingSilné výrazy – v podobě slovního ponižování – mohou v nejednom případě dlouhodobě narušovat a poškozovat výchovný vztah mezi rodiči a dětmi. Ignorování urážek a s nimi souvisejícího boje o moc končí bezmocí, nenávistí a touhou po destrukci – a to u všech zúčastněných…

Jedna matka vypráví na rodičovském semináři: „Má dcera je zlá.“ Její dceři Nině je deset let a chodí do páté třídy. Otec doplňuje: „Je to náš mazlíček. Všechno pro ni děláme, myslíme jenom na ni.“
„A co je na ní špatného?“ chci vědět.
Matka si trpce stěžuje: „Je to den ode dne horší, dělá si s námi, co chce.“
Otec opět dodává: „Včera mě uhodila… Zčistajasna, jen tak, do obličeje. Podívejte.“ A ukazuje modřinu na krku.
Jeho manželka vysvětluje: „Jenom proto, že si s ní nechtěl hrát… a tak to slíznul… bum, do tváře.“ Oběť přitom předvádí gesto své dcery.
„A co jste dělali?“
„No, uklidnili jsme ji, rozmlouvali jsme s ní… a tak…“
Prohlašuji: „Vaše dcera s vámi zachází jako s hadrem!“
Nato otec spontánně doplní: „Jako s tím posledním hadrem!“
Matka pak vypráví, že to začalo už před několika lety ošklivými slovy: „Pojď sem, sráči“ nebo „Naval žrádlo, ty blbá krávo“.
„A jak jste tehdy reagovali?“
„Byla jsem vlídná a dělala jsem, že to neslyším. Myslela jsem si, že je to fáze vývoje, která zase přejde.“ Zamyslí se a pokračuje: „Říkala jsem si, že se Nina musí i v téhle fázi nějak realizovat. Z dřívějška jsem to neznala, a tak jsem si myslela, že dneska už jsou zkrátka děti takové.“
Mnohé rodiče, učitelky a vychovatelky trápí a znejišťuje slovní, ale samozřejmě i fyzické násilí vůči druhým, jehož podle jejich názoru přibývá. Do značné míry tu jde o nedostatek respektu a úcty. Vylíčená situace ukazuje další aspekty zacházení s verbálním překračováním hranic:
• Překračování hranic je často prostředkem tematizace nejasných výchovných vztahů. Děti zkoušejí metodou pokusu a omylu, kam až mohou jít, pokoušejí se dosáhnout meze únosnosti, chtějí vědět, jakou zátěž mezilidské vztahy snesou.
• Jestliže je výchovný vztah narušován verbální agresí, je třeba okamžitě jednat. Strpět osobní urážky znamená podporovat je. Ignorovat, dělat, že neslyším, to může být – jako ve Felixově případě – funkčním pedagogickým prostředkem při zacházení s překračováním hranic formou hry. V případě osobních urážek a ponižování ovšem ignorování působí jako lhostejnost a jako výzva k pokračování.
• Z teoretických výzkumů vyplývá, že člověk je schopen zranit, zničit a zabít jiného člověka tehdy, když je oběť před činem zneuctěna.
Jestliže vychovatel proti zneucťujícím slovům a ponižování nevystoupí a neučiní jim přítrž, pak tím – a jistě to není jeho záměrem – přispívá k zesílení agrese vůči věcem i osobám. Umožňuje tím dítěti bezmeznou realizaci jeho ničivých popudů slovem i činem. Nechtěně tím přispívá ke snížení úcty vůči vlastní osobě.

Jedná se o ukázku z knihy Rodiče určují hranice
vydal Portál, 2005

Napsal/a: Jan-Uwe Rogge

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)

  • Lien

    Anonymní, přikláním se k Horempádem, také bych se šla poradit, stydět se nemusíte, určitě nejste sama, kdo má podobný problém. Uvidíte, že vám to oběma nakonec moc pomůže.

  • Horempádem

    Anonymní, věřím, že je to pro tebe složité. Ve tvé situaci bych se šla asi poradit s psychologem a nechala bych si říci, co je možné udělat pro změnu. Určitě bych ale takto velkému dítěti se snažila vysvětlit, že jeho chování je nepřípustné. Asi každý si vzpomeneme, že jsme se někdy ke svým rodičům nechovali zrovna dobře. Nicméně v mém případě nešlo o hrubé urážky apod. Dnes je sice doba jiná, ale právě u dospívajících dětí je dle mého důležité ujasnit si jistá pravidla, popřípadě si promluvit, co jej k tomu vede. Přeji hodně štěstí

  • Anonymní

    Nevím jestli to bude ještě někdo číst ,přeci jen to jsou už dva roky od zveřejnění posledního příspěvku ,jen bych podotkla , že to možný je. Můj syn je vpubertě a do nedávna to byl bezproblémopvý kluk a najednou se to s ním otočilo o 180 stupnů a nevím co s tím .nebudu tady rozepisovat co všechno mi proved jednak to stejně už nikdo nebude číst ale fakt je ten že jeho neurvalost a občasná surovost mně děsí .Třeba 14 dní se chová normálě a potom třeba přijde ze školy a z ničeho nic mně začne sprostě nadávat já mu zato nadávám taky ale občas je toho na mě už dost a tak si říékám jak to řešit a jestli se to změní až trochu dozraje nebo ne? jít se poradit se taky stydím ,co by na to řekly? jen snad že jsem si ho měla vychovat lépe a o to vůbec nestojím a tak se modlím aby nebylo ještě hůř

  • Mě se to zdá taky dost přehnaný, ale kdo ví,lié jsou různí. Já mám kromě malé N., ještě Eriku a Báru 11 a 9 let, a jsou to hodný a slušný holky. Já jim netoleruju žádný takový výjevy,když se o něco pokusí.I když jde „jen“ o nějaký škleb,nebo protočení očí a podobný puberťácký záležitosti.

  • Mě se tomu nechce ani věřit,připadá mi to trošku smyšlené,aby se dali demonstrovat přestupující hranice našich dětí.Potom je to možná vpořádku,ale atˇ se mě nikdo nesnaží namluvit,že když desetiletá dcera svojí mámě řekne,dej sem večeři,ty blbá krávo,že ta to jen tak přejde…ap.

  • je to velice zajímavý článek a musím se přiznat,že jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlela. Na své děti jsem v tomhle směru velice přísná a nepřipustím vulgarismy, agresi a to i za cenu fyzických trestů. Kde to jsme aby nám naše děti sprostě nadávali a bili nás?

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist