Dokud je dítě malé a všechno jde dobře, na výchovu moc nemyslíme, často jednáme zcela přirozeně a instinktivně. Teprve až když se nedaří, začneme přemýšlet nad tím, kde se stala chyba…
Trestání dětí
Chtěla bych předeslat, že nejsem zastáncem této výchovné metody a jsem přesvědčená o tom, že trestem se nic nenapraví, jen se zastaví špatné chování. Dítě tím sice zjistí, že to špatné se nesmí dělat, nicméně ho trest nenaučí dělat to, co správné je.
Trest má v podstatě tuto hlavní funkci: když určité jednání dítěte neodpovídá vžitým normám nebo našim představám a my nechceme, aby se opakovalo. Tady je nutné, aby dítě vědělo, co udělalo špatně. Mělo by si být vědomo svého přestupku. Pak je schopno trest přijmout. Aby trest splňoval výchovný účel, musí být přímo úměrný velikosti provinění a věku dítěte. Další důležitou věcí je, pokud už trestáme své dítě, aby trest přišel ihned. A je nezbytně nutné vědět, že k trestu patří odpuštění či sejmutí viny (pro dítě to znamená osvobození od napětí).
Pádná ruka
Naše veřejnost se dělí na dvě skupiny. Ta první skupina tělesné tresty rozhodně odmítá. Druhá skupina je s určitými výhradami připouští. Stále se objevují názory: “je to účinné a užitečné”, že má být spíše symbolické než citelné, že se nemá dít v afektu a že nějaké to “plácnutí” není tělesný trest.
Co k tomu říct? Tělesný trest je jednoduchý a rychlý. A to jeho podstatu asi vystihuje.
Příklad:
Na malého “vzteklouna” ve dvou letech nejspíš bude platit, když mu jednu šoupneme na zadeček nebo jím trochu zatřepeme či ho vystrčíme na chvilku za dveře. Až vychladne, bude s ním “řeč”. Jsou situace, kdy je to třeba a rodič musí dát dítěti pocítit převahu.
Je velký rozdíl, plácneme-li dítě přes ruku, chce-li zkoušet teplotu rozpálené žehličky nebo dáme-li mu výprask řemenem.
Výtky a hubování
Psychickým mechanismem, který má u dítěte způsobit nápravu, je lítost. Dítě by mělo pochopit svůj prohřešek a svého jednání litovat ev. se za něj stydět. Rodiče pak předpokládají, že dítě své chování nebude opakovat, aby se necítilo nepříjemně. Prohřešek dítěte vyvolává pocit odcizení mezi ním a rodičem, nemá-li dítě k rodičům vřelý citový vztah, pak tato forma trestu nemá valný účinek.
Odepřít něco milého
Tohle “trestání” známe zřejmě všichni důvěrně a dá se říct, že je asi nejběžnějším trestem (domácí vězení, zákaz televize nebo hraní na počítači atd.). Účinnost je tím větší, čím je potřeba dítěte intenzivnější. Pokud se tato výchovná metoda nepřehání a nepoužívá se příliš často, je velmi účinná.
Závěrem bych chtěla citovat větu z knihy pana docenta Matějčka:
“Změňme rodičovskou otázku ´jak ho máme potrestat?´ na ´co máme dělat?´
Je to správnější.”
Nejsilnější a nejúčinnější výchovnou metodou je porozumění, láska,
soucítění, odpuštění a vděčnost.
Příště budeme pokračovat “liberální výchovou”.
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (23 vyjádření)
Já občas tělesný trest použiji i když nijak brutálně, mám 8letá dvojčátka – chlapečka a holčičku, když pohár přeteče, vezmu si provinilce do kuchyně, sednu si na židli, poručím mu podat vařečku a zavřít dveře. Pak dotyčnému pěkně vyčiním, povím, kolik dostane a proč a pak si musí stáhnout kalhoty i s kalhotkama nebo slipíky a ohnout se mi přes kolena. Obě děti mají krásné hnědé velké oči, které na mě kulí a prosí, ale člověk musí být neoblomný, pak začnu pomalu vyplácet vařečkou – nechci, aby se svíjeli a křičeli bolestí, ale aby to cítili a byl to trest, většinou cukají zadečkem a potichu skučí, dostanou tak 10 ran, pak je postavím, většinou jsou uslzení, musí odprosit a jít na hodinu klečet. Většinou to zabere na dlouhou dobu.
No u nás je to tak, že řeknu že se to nedělá, vysvětlím proč a tak podobně a když to holky udělajíá znovu pohrozím vařečkou pak podle toho o co se jedná buď něco zakážu nebo opravdu dostanou na zadek :o(
Taky se mi to nelíbí, ale přes hlavu si je přerůst nenecháme.
Děkuji Vám všem za Vaše příspěvky, názory, postřehy a za Vaše zkušenosti, díky moc.
Petře, rozumím Vám, zřejmě Vás to bolelo víc než vaši dceru, přeji Vám do budoucna, abyste už k tomuto kroku přistoupit nemusel.
Mariko, děkuji za komentář, je dobře, že fyzické tresty u svých dětí nepoužíváš, nejsem jejich zastánce.
V okamžiku, kdy se stanou takovéhle tresty stálou součástí života dítěte (jak Ty píšeš: „denodenní bití“), ztrácí jakýkoli výchovný efekt.
Petře, když to jinak nejde, tak se musí city potlačit, zavřít oči, aby se neviděl ten prosebný výraz u dítěte.
U nás taky více funguje tatínek,aspon u někoho má dcera respeskt,ode mne dostane na zadek pouze z afektu,nejprve vysvětluji, domlouvám, pokud přestane, není, co řešit, ale pokud mi to udělá za zády znova, tak vystřelím jak raketa a šupnu jí jednu, samozřejmě je rychlejší a na zadek si dá ruky,takže dostane spíš po rukách.
Denodenní bití nechápu a neuznávám, i když za nás to bylo a mělo to své účinky, dnes je plácnutí dítěte pomalu považováno za trestný čin:) A to máte před sebou dcřinou pubertu,takže hodně zdaru a málo zlomených vařeček:)
Musím říci,že je snadnější výprask dostat,než ho dávat.Po dohodě s manželkou jsešm musel vyplatit svoji osmiletou dceru.Přesto,že byla na danou upozorněná a věděla,že za to dostane na zadek.Bylo mně různě když jsem držel vařečku se kterou jsem také párkrát dostal.prosebně se na mne dívala,ale nadalo se nic dělat.Byl to můj první vyprask,který jsem dával.Byl to pro mne silný zážitek,že jsem z toho nemohl usnout.Petr
Já fyzické tresty u svých dětí nepoužívám,plácnutí přes zadek ano a nebo přes ruku, k něčemu to je,protože roční batole nechápe,co mu vysvětlujete,plácnutí přes ruku při hrabání v květináčích a pochopí,že je to špatné. U starší dcery používám už slova a vysvětluji a vysvětluji,když vidím,že zbytečně a nebo to udělá znova,šup přes zadek. Doufám,že k něčemu to povede a nebudou z nich nevychovaní caparti.
S tím opaskem to bylo i u nás,nastavit zadek a pár dobře mířených ran a to bylo v 80.letech. Musím říct,že to i k něčemu bylo,bylo nás pět. U pátého dítěte se rodiče rozvedli a zůstalo jen s mamkou,která na výchovu v daném okamžiku neměla čas a náladu. Nyní? Sestře je 14.let a to,co si dovolí ona,jsem si nemohla dovolit ani já,ani bratři. Drzá,nevychovaná,bez jakékoliv povinnosti doma něco udělat,no děs. Potřebovala by pár facek,aby věděla,kde jsou nějaké meze. J
anonymní levicový zpátečníku a téměř se nebojím říct, komunisto, nechte si své politicky zabarvené názory o špatné výchově přicházející od západních kapitalistů pro sebe. Nikoho nezajímá, co si myslíte o laskavé výchově, když o ní zjevně nemáte ani páru a jediná metoda vaší výchovy je trest, zákaz, cenzura a ostnatý drát.
Myslím si ,že pokud se to nepřežene tak lehčí výprask je lepší než dítě nechat aby si dělalo co chtělo.Stryktně jsem proti tomu aby rodičům někdo mluvil do výchovy.V 70tých letech to nebylo nic neobvyklého,že někdo dostal výprask.Do dnes si pamatuji jak jsem stál v ložnici u postele a díval se jak si otec připravuje řemen na výprask zoufale se díval po mamce a pak přišla ta obávaná věta vystrč zadek.Musím říci ,že to rodiče mysleli vždy se mnou dobře a že jsem rád za to jak mne vychovali.Co js platné,když jim dají svobodu,tvrdit jim,že jsou osobnosti,žejim nikdo nic nesmí říci a pak z nich rostou sobci jaký kapitalismus a pravicová vláda potřebuje.
Jakkoli nám to je proti srsti, i zlé má své místo, nejen v trestech, jen mu ho nechme, mohlo by se projevit jiným, méně přijatelným způsobem(nemocí, výbuchem vzteku atd….)
Je dobré řešit výchovné problémy po dobrém ale né vždy to jde a dítě si dá říct.Byl jsem celkem klidné dítě ale také přišli chvilky když jsem musel dostat na zadek.Ani mme ani rodičům to jistě nepřinášelo radost dávat mi na zadek, když jsem si to zasloužil.Naši mi před výpraskem vždy vysvětlili proč budu bit.Po krátkém pohovoru přišla na řadu vařečka.Více pro mne bylo smutný ,že se rodiče museli zlobit.Rodiče mi dali lásku a do dnes na ně vzpomínam,dříve nás rodiče vychovávali měli jsme lepší rodiče než mají dnes děti i přesto ,že jsme občas dostali výprask.Dnes jsou samé lidské práva a žádná pořádná výchova,chceme mít navychované fracky jako na západě.
Myslim že pár na zadek vůbec neuškodí.Dříve se říkalo že stromek se má ohybat dokud je malý.Pak z nich vyrostou takové hajzlíci jako dnes.Potřebují dostat na zadek pokud jsou malý a nepřerostou nam přes hlavu.
Piškotko, vydrž, buď trpělivá, ono to malou přejde, to je jen takové období, zase bude klid 🙂 Přiznám se za sebe, že jsem neměla ráda, když mi do toho „výchovného procesu“ někdo zasahovala a už vůbec takovou větou (teď už jí to dej nebo nech ji, je malá), to není správné, platí to, co´s řekla Ty. Neplatí to, co řekl někdo jiný nebo cizí.
Jinak souhlasím s Kekunkou, jediná možnost řešení je nabízet různé možnosti, jakoby obejít (resp. vyhnout se) místo střetu, zminimalizovat třecí plochu a to můžeš jen Ty, na to je Sára ještě moc malá, aby něco takového uměla 🙂 Jo, děvče zlatý, je to dřina, všechny to víme :-))
Holky, jak já vám rozumím, mám doma momentálně totéž:o( Sára je celkově tak hodná a rozumná, ale ta paličatost chtě nechtě přichází a poslední dobou strašně často. Dělá věci úplně naschvál, viditelně zkouší mou trpělivost. Přesně jak Kekunka se zkouším vyvarovat negativních vět a slov, spíše nabízím možnost: místo „Nedělej, nesmíš“ vybírám „Můžeš raději…. zkus třeba…“ Ale fakt to někdy nejde, děti mají vrozenou schopnost vyprovokovat k šílenství:o) Na zákazech se snažím trvat, jenže když u toho někdo je, vždycky mi to zkazí, to je samé (A teď už jí to dej… nech ji, je malá…) Já bych v tu chvíli vraždila. Vzejde z toho akorát pohled Sáry na mě a dál si dělání, co chce, a já mám akorát pocit přísné matky, která je striktní k pravidlům).
Moko, také jsem něco podobného zažila. Moje beruška (2 roky) je hodně tvrdohlavá. Prodělali jsme si období, kdy nepomáhalo nic než křik. Změnila jsem chování a postoj k malé a zlepšilo se to. Můžu-li tedy radit, zkus své emoce aspoň trošku krotit. Pokud jsi naštvaná, ventiluj to ven, ale jen větou typu: „Já jsem už teď opravdu naštvaná!“, případně použij důraznější tón, ale nekřič. Takhle vypustíš přebytečný tlak a hned budeš mít chladnější hlavu. 🙂 Prostě popiš své emoce, ale syna neobviňuj.
Také nám hodně pomohlo, že jsem přestala zakazovat. Místo samého „Nedělej! Nesmíš! Nešahej! Ne! Ne! Ne!“ jsem začala dávat na výběr a říkat, co může. Např. si hraje s pusou a plive. Místo „Neplivej!“ jí říkám „Můžeš plivat až večer, při čištění zoubků, nebo si teď na pusinku můžeš brnkat, můžeš klakat jako koníček či dělat ještě nějaké jiné zvuky.“ Můžu ti říct, že to dělá divy! Ne vždy to sice zabere, ale od té doby, co tohle používám, je u nás větší klid. Děti na zákazy a příkazy reagují špatně, ale když jim místo příkazu nabídneš alternativu, rádi poslechnou. 🙂
Souhlasím s Padmé, že když už řekneš „ne“, tak si za tím stůj. Malá nám takhle vyváděla u pohádek. Řekneme „poslední“, ale ona brečí a prosí a chce ještě další a další. Když polevíme, její křik se pak akorát stupňuje. Naučili jsme se proto, že řekneme „poslední“ a opravdu to dodržíme. Malá už ví, že to neubrečí. Sice to zkusí, ale do minutky se srovná a je po pláči. Důslednost se opravdu vyplácí. 🙂
A pokud má tvůj prcek ničitelské sklony, tak mu dávej třeba PET lahve na sešlapání nebo staré papírové krabičky na roztrhání. Ať se vybije někde, kde to nevadí. 😉
Držím pěsti, aby se to u vás brzy srovnalo!
Moka
Vydrž, určitě to zvládnete, chce to hodně trpělivosti, nevybuchnout – nenadávat – zkus to rozdýchat – počítej do deseti než začneš křičet, já vím, že je to obtížné, ale zvládli to jiné maminky, zvládneš to taky.
V žádném případě Tě nechci strašit, protože je každé dítě jiné a trochu jinak se vyvíjí, ale až ho naučíš být rychle oblečený, jíst spořádaně u stolu a jídlo bude jen na talíři … přijde zase něco jiného – tomu se říká „výchova“ – je to nepřetržitý proces.
A být důsledná znamená, že jakmile jednou něco zakážeš, musíš na tom trvat (i zítra, pozítří…). Stejné je to v oblasti požadavků – oblečení, jídlo – buď vytrvalá a trpělivá. Bude to dobré, všechno se naučí a zvládne to, neboj.
Přeji hodně štěstí a pevné nervy.
No jo taky v jadru nesouhlasí s tělesnými tresty,ale jsem jedna z těch co tu trpělicvost asi nemá tak pevnou.Mám 4 letého chlapce a ted miminko.Ten starší byl vzdy trošku živější,ale ted momentálně je to chvilkama celkem neunosné. Každý den si slibuji nebudu kričet,neplácnu a nakonec když každé ráno začne tím,že mu 5x zopakuji oblíkej se a on montuje auto,sahá na bráchu atd.tak zařvu a v tu ranu je oblečenej.Pak to pokračuje snídaní opět 3-5x to 3x říkám klidně,mezi jinou činnosti pak zvýším hlas a po páty zařvu a jí. A tak to potom pokracuje dál, prostě pokud nekřičím tak mě nevnímá.Tak jsem si řekla,že mu to řeknu 2x normálním hlasem a pak ho plesknu (sundám kalhoty a spíše symbolicky),ale máme dny ,naštěstí ne moc často,že kdybych to tak dodrzovala tak ho asi umlátím (aspon tak mi to pripadá).Vím,že se říká důslednost a nepolevovat,ale jak ta důslednost vypadá??? Často se mu snažim vysvětlovat věci v klidu např.,že hračky se nerozbíjí a proč,když se jí tak jidlo má být na talíři a ne všude kolem, atd. on mi slíbí,že to tak bude a za 2-3 hodky dělá opět to co jsme si vysvětlili,že se nedělá.A druhej den jedem opět znovu. myslíte,že to někdy přejde?? Moka
Horempádem, naprosto souhlasím. Jsou chvíle, kdy dvouleté dítě neposlouchá, co mu někdo říká a jedna na zadek ho spíš „vrátí do reality“ než nějaký sáhodlouhý výklad. Ale vždycky myslím na to, že tím by to nemělo končit. Když je schopen soustředit se, vždycky mu vysvětlím, proč jsem ho plácla atd. Rozhodně jen dát na zadek nevede k ničemu.
Ještě bych dodala, že se mi nelíbí trestat za všechno, dítě si někdy musí i zazlobit, je na nás naštvané nebo něčím praští. Reagovat okamžitě trestáním (jak to vidím kolem sebe dost často) mi připadá pro dítě hrozné. Vyvolává to jen napětí místo důvěry a klidu.
Tak jsem si přečetla protiklad „Po dobrém“ a musím říci, že to tak je. Větší část výchovných tendencí si přinášíme ze své rodiny. Ať už v mém dětství nebo u příbuzných vidím, jak ty či ony výchovné metody selhávají nebo vycházejí. Co se týká mě, tak až teď když mám své dítě, vidím možnost srovnání mezi mou výchovou a výchovnými postupy rodičů, které uplatňovaly na mě.
Úplně bytostně jsem nesnášela výprask vařečkou, tresty typu klečení na prahu nebo jen tak v rohu (otec). Neříkám, že to někdy nebylo na místě, jenže bohužel to vedlo k jedinému, že jsem zpaličatěla a tresty přestávaly mít ten správný účinek. Dalo by se říci, že máma s tátou se neshodovali ve výchově. Táta mi něco zakazoval a stál si striktně za svým a máma mi to za rohem dovolila. Bylo to tak, že z táty jsem měla respekt, protože jsem se bála trestu, ale z mámy jsem si dělala prču. Když to tak vezmu, tak si nepamatuji, že by mi něco vysvětlovali místo toho aby trestali. Třeba to dělali, ale vůbec se mi to nevybavuje. Samozřejmě v jádru byli dobrými rodiči a vychovali se mě slušného člověka, který ví, co se patří. Naopak u babičky s dědou si pamatuji, že hooodně vysvětlovali, samozřejmě vůbec netrestali, jak už to tak u prarodičů bývá. Ale taky si nepamatuji, že by se mnou řešili nějaký výchovný problém. Dost dobře na mě fungovala metoda odměn, v té době samozřejmě ne materiálních. Ale dobrou odměnou byl výlet, možnost dědovi pomáhat při stavění modelů letadel nebo čtení z knížek. Dřív to bylo hodně jiné…
A jak to je s naší dcerkou. Samozřejmě intuitivně člověk používá spíš to vysvětlování, sice to je náročné, ale určo se to vyplácí. Jak je ale starší, tak sem tam nějaká metoda shledá trhliny a nervíky ujíždějí. Dost dobře jsem se naučila nejednat v afektu…znáte to počítání do deseti, nebo hluboké nádechy a výdechy 😀 Člověk se snaží více přemýšlet, než případně potrestá. Sama si uvědomuji, že prohřešky ze strany dcery přicházejí ve chvílích, kdy polevuje má pozornost vůči ní, když zrovna něco vyžaduje. Není to o tom, že skáču jak píská, ale znáte to, jsou dny, kdy holt musíte vyřídit i jiné věci než stavění hradů z kostek. Dítko vám to párkrát toleruje, ale pak se rozhodne, že už by to stačilo a bylo by dobré zase přesunout svou pozornost k jeho potřebám. Takže to prozatím řešíme tak, že se jí snažím vysvětlit, co hodlám dělat a proč k tomu potřebuji prostor a najdu jí zábavu, která ji samostatně zaměstná.
Nejsem rodičem, který by absolutně odmítal trest typu plácnutí přes ruku, či po zadečku, ale protože po zkušenostech vím, že trest tohoto typu se víceméně míjí účinkem, tak ho využívám jako šafránu a to právě ve chvílích, kdy mě připraví o poslední zbytečky účinných metod 😀
Drsné tělesné tresty, tj. ty co opravdu bolí (řemen, silnější úder či cokoli jiného) razantně odmítám, to už je vybíjení si zlosti nikoli výchova. Určitě je lepší vymyslet působivý trest zakázáním nebo omezením něčeho. Jenže základ je začít už od dětství. To že jsme laxní a pak o puboše přerazíme klacek je už víc než „mimo“.
Takže tyto tělesné tresty ve výchově určitě vynecháme. Raději budeme dávat dobrý příklad, budeme vysvětlovat a odměňovat dobré chování, popřípadě užívat účinné zákazové tresty. Hlavní je , abychom zústali s manželem ve schodě ve výchově a jednou si mohli říci, že jsme to zvládli a naše děti budou stejně slušnými lidmi, alespoň tak jako my 😀
Pěkný článek.Sama vzpomínám jak nás naši vychovávali a já si jako puberťák říkala,takhle svý děti vychovávat nebudu.To už muselo být,když nás matka popadla a pár na zadek dala.Kolikrát jsem si říkala,kdyby mi radči dala pár facek než to věčný „kázání“a jak léta letí sama jsem se přistihla,že chyby jsem z části opakovala a jako dítě-puberťák odsuzovala.Opravdu jsem se snažila vyvarovat se věcí,které byli z našeho pohledu nepřípustné.Dneska jsou dítka dospělý a při našich hovorech o výchově mi i dneska semtam něco vyčtou.Mrzí mě to,že jsem svá předcevzetí z puberty z části nezvládla,ale na druhou stranu-šlo by to???Řekla bych,že jsou situace ve výchově,kdy né.
A tak jsem zvědavá jak to zvládnou mí děti…Není to lehké,ale dá se to zvládnout,
Mobile Sliding Menu