Po zlém

Dokud je dítě malé a všechno jde dobře, na výchovu moc nemyslíme, často jednáme zcela přirozeně a instinktivně. Teprve až když se nedaří, začneme přemýšlet nad tím, kde se stala chyba…

Osobnost dítěte je stejně tak individuální jako osobnost dospělého. Podstatný základ je dán genetickou výbavou, což je soubor a kombinace žádoucích i nežádoucích zděděných dispozic člověka. Kombinací genů otce a matky vzniká ohromné množství genových variací. Potomek získává do své genetické výbavy jak predispozice a vlastnosti od matky, tak i od otce v různém poměru a intenzitě. Vzniká tak nový originál. Odborníci tvrdí, že cca 60-70% je nám dáno (někdy se uvádí až 80% vrozených vloh a charakterových vlastností) a jen těch 30-40% mají možnost rodiče „vyladit“. A to jsme ještě jako rodiče určitým způsobem časově omezeni, protože z hlediska výchovy dítěte je nejdůležitější období do 6 let. Pak prý už je na podstatné změny pozdě… Zkusme se tedy podívat na ty naše „malé“ osobnosti..

Trestání dětí
Chtěla bych předeslat, že nejsem zastáncem této výchovné metody a jsem přesvědčená o tom, že trestem se nic nenapraví, jen se zastaví špatné chování. Dítě tím sice zjistí, že to špatné se nesmí dělat, nicméně ho trest nenaučí dělat to, co správné je.

Trest má v podstatě tuto hlavní funkci: když určité jednání dítěte neodpovídá vžitým normám nebo našim představám a my nechceme, aby se opakovalo. Tady je nutné, aby dítě vědělo, co udělalo špatně. Mělo by si být vědomo svého přestupku. Pak je schopno trest přijmout. Aby trest splňoval výchovný účel, musí být přímo úměrný velikosti provinění a věku dítěte. Další důležitou věcí je, pokud už trestáme své dítě, aby trest přišel ihned. A je nezbytně nutné vědět, že k trestu patří odpuštění či sejmutí viny (pro dítě to znamená osvobození od napětí).

Pádná ruka
Naše veřejnost se dělí na dvě skupiny. Ta první skupina tělesné tresty rozhodně odmítá. Druhá skupina je s určitými výhradami připouští. Stále se objevují názory: “je to účinné a užitečné”, že má být spíše symbolické než citelné, že se nemá dít v afektu a že nějaké to “plácnutí” není tělesný trest.
Co k tomu říct? Tělesný trest je jednoduchý a rychlý. A to jeho podstatu asi vystihuje.
Příklad:
Na malého “vzteklouna” ve dvou letech nejspíš bude platit, když mu jednu šoupneme na zadeček nebo jím trochu zatřepeme či ho vystrčíme na chvilku za dveře. Až vychladne, bude s ním “řeč”. Jsou situace, kdy je to třeba a rodič musí dát dítěti pocítit převahu.
Je velký rozdíl, plácneme-li dítě přes ruku, chce-li zkoušet teplotu rozpálené žehličky nebo dáme-li mu výprask řemenem.

Výtky a hubování
Psychickým mechanismem, který má u dítěte způsobit nápravu, je lítost. Dítě by mělo pochopit svůj prohřešek a svého jednání litovat ev. se za něj stydět. Rodiče pak předpokládají, že dítě své chování nebude opakovat, aby se necítilo nepříjemně. Prohřešek dítěte vyvolává pocit odcizení mezi ním a rodičem, nemá-li dítě k rodičům vřelý citový vztah, pak tato forma trestu nemá valný účinek.

Odepřít něco milého
Tohle “trestání” známe zřejmě všichni důvěrně a dá se říct, že je asi nejběžnějším trestem (domácí vězení, zákaz televize nebo hraní na počítači atd.). Účinnost je tím větší, čím je potřeba dítěte intenzivnější. Pokud se tato výchovná metoda nepřehání a nepoužívá se příliš často, je velmi účinná.

Závěrem bych chtěla citovat větu z knihy pana docenta Matějčka:
“Změňme rodičovskou otázku ´jak ho máme potrestat?´ na ´co máme dělat?´
Je to správnější.”

Nejsilnější a nejúčinnější výchovnou metodou je porozumění, láska,
soucítění, odpuštění a vděčnost.

Příště budeme pokračovat “liberální výchovou”.

Napsal/a: redakce (Helena)