Období dospívání (11–20 let)

Období dospívání je velmi dlouhé a rozmanité. Jinak bude komunikačně vyzbrojeno dítě v 11 a jinak ve 20 letech, kdy už v mnoha případech vstupuje do pracovního procesu a někdy také bydlí samo. Co je pro komunikaci v tomto věku důležité?

Doporučení pro rodiče

• Vzpomenout si na to, jaký vztah měl rodič ke svému rodiči v tomto období.
• V komunikaci nebýt rychlý ani ukvapený.
• Respektovat dítě.
• Důvěřovat dítěti.
• Nechat dítě domluvit.
• Budovat vztah.
• Říct dítěti i svůj rodičovský názor.
• Zvážit dopředu, na jakých pravidlech si rodič stojí a jaký k tomu má důvod.
• Být důsledný.
• Nebát se omluvit, přiznat chybu.
• Prožívat chvíle společně.
• Mluvit, ne mentorovat, napomínat.

Doporučení pro dítě

• Nebát se svěřit.
• Chtít vědět, proč je názor rodiče takový.
• Učit se kompromisům.
• Mluvit o věcech, ze kterých má radost, které jsou mu nepříjemné, se kterými nesouhlasí.
• Chtít vést rozhovor.
• Nebýt ukvapený.
• Být otevřený v komunikaci.

Směle mohu říct, že jaký vztah si navodí rodič a dítě na začátku společného života, tak se v mnoha případech sklízí ovoce i v komunikaci v pubertálním období. Dítě dá mnohdy na názor druhého kamaráda. Často ale také chce vědět, jaký názor má na věc rodič.
Moje kamarádka mi vyprávěla, že její syn s ní doma v šestnácti letech polemizoval o tom, kdy má začít sexuální styk, pokud by měl nějakou přítelkyni. Z její strany slyšel, aby se dobře poznali, že je na to dost času a že sexuální styk má být vyvrcholením společné lásky. On velmi nesouhlasil. Nicméně ona byla v komunikaci pevná, řekla mu o svém vztahu s manželem a o tom, jak se odehrával jejich sexuální život. Nepřesvědčovala, nepřikazovala, ale byla jasná, konkrétní. Druhý den byla náhodným svědkem rozhovoru svého syna se spolužáky. Jasně slyšela z jeho úst svá slova. V duchu se usmívala a říkala si, že to padlo na úrodnou půdu.
V tomto věku víc než kdy jindy platí: Nepřikazovat, ale říkat. Mluvit o vlastním názoru ze strany rodiče, zdůvodňovat, mluvit o zkušenostech. Především tedy – opakuji – nepřikazovat. Pokud totiž rodič odejde do práce a dítě do školy, nikdy nemá jistotu, že dítě udělá to, co mu přikázal. Často je to totiž jednostranná komunikace, neplodná, neúčelná.
Pokud rodič neřekne svůj názor formou nátlaku, dítě o dané komunikaci a sděleném názoru přemýšlí a vezme ho v mnoha případech za své. A to je důležité.

Napsal/a: Ilona Špaňhelová