Morální a sociální vývoj

Existuje dostatek alternativ, jak umožnit malým dětem bezpečné poznávání světa.
„Je to někdy tak těžké,“ naříká paní Alena, maminka šestnáctiměsíční Pavlínky, „zamezit jí v nějakém jednání. Dělá nebezpečné věci, a když to vidím, musím přece zasáhnout. Ale zase jí chci dopřát svobodu, nechci ji příliš omezovat.“

„Mému Jeníkovi je teď osmnáct měsíců,“ navazuje Jeníkova maminka Radana. „A pokud nedostane, co chce, nebo když ho pozlobí nějaké dítě ve školce, začne kousat. Kouše jako vzteklý křeček, a já jsem úplně bezmocná. Prostě si nevím rady. Nevím! Nedávno ho jedno dítě na oplátku kouslo taky, ale jemu je to jedno, kouše dál. Posledně jsem mu řekla, že jemu by se určitě taky nelíbilo, kdyby ho někdo kousal, jenže on se jenom posměšně ušklíbl a pokusil se mě zase kousnout,“ bezradně kroutí hlavou.
Pan František si stěžuje, že jeho syn Boris je ve svých dvou a půl letech hotový montér: „Všechno rozebere a nic nedá dohromady. Co se mu dostane do rukou, s tím už nemůžete počítat. Rozebere to okamžitě na součástky. Kam to povede? A jak tady aplikovat důslednost? Já si to vůbec neumím představit.“
Paní Markéta vypráví: „Blance je teď pět, a úplně se to stydím říct: lže a krade,“ její hlas znejistí, „nevím si s ní rady. Ona zapře cokoli, i když je jasné, že to tak bylo.“
Děti mezi kojeneckým věkem a počátkem školní docházky procházejí řadou vývojových skoků v morálním a sociálním ohledu. Nejen na děti, ale i na rodiče to klade velké nároky.
Během prvního roku života můžeme od dětí sotva očekávat vědomé sociální chování, neřkuli dokonce empatii. Kojenci jsou soustředěni zcela na sebe. A je to tak správně.
Smysl pro druhé musí dítěti v tomto věku předvádět svým životem dospělí, otcové, matky a ostatní blízké osoby. Solidní sociální fundament je položen tam, kde dítě cítí, že je respektováno, kde rodiče citlivě reagují na jeho potřeby, poskytují mu pevnou vazbu a dávájí mu pocit, že je přijímáno takové, jaké je. Když dítě zakouší a prožívá dostatečný a citlivý tělesný kontakt, jsou již tím učiněny první podstatné kroky na cestě jeho morálně-sociálního vývoje.
Průzkumy a studie ukazují, že nedostatek opory, jistoty a bezpečí nebo necitlivé pedagogické jednání vyvolává v dítěti pocit, že je odmítáno, že ho nemají rádi. Mohou (ale nemusí!) tím být položeny základy pro asociální chování v pozdějším životě.
Když se díky osobní blízkosti v prvním roce života vytvoří v dítěti pocit vlastní hodnoty a sebedůvěra, následují brzy první krůčky k nezávislosti.
Dítě začne chodit, což v něm vzbudí badatelské nutkání. Zajímá se o spoustu věcí, nahlíží za kulisy dění, chce poznávat a chápat svět. S tím jsou samozřejmě spojena různá nebezpečí. Neustálé omezování dítěte a zasahování do jeho vývoje může vyvolat odpor.
Na druhou stranu si rodiče musí být vědomi své odpovědnosti za výchovu. Alternativou tudíž nemůže být ponechání dítěte bez dozoru, ať si dělá, co je mu libo. S důsledností bychom rovněž nic nepořídili, protože děti se v tomto věku jen ve velmi omezené míře umějí učit z přirozených důsledků; a není to tím, že by snad nechtěly. Nemohou, neboť jejich logické myšlení se vyvíjí teprve později.
Přesto existuje dostatek alternativ, jak umožnit malým dětem bezpečné poznávání světa a jak jim pomoci v rozhodování.
Devatenáctiměsíční Pavel vytrvale vyhazuje věci ze šuplíků. Patnáctiměsíční Adélka zase vyklízí knihovnu. Dvouletý Petr se nesčetněkrát pokouší nacpat prsty do elektrické zásuvky. Rodiče dětí jsou nervózní, připraveni kdykoli vyslovit rezolutní „Nech toho!“ Pokoušejí se dětem vysvětlit, proč to a ono nemají dělat. Děti na ně koukají, ale nic se nemění. Zavřené šuplíky jsou příliš lákavé, než aby jim Pavlík odolal. Lákají krásně seřazené knížky v knihovně i tajemně temné otvory elektrické zásuvky.
Obvyklým „Dost!“ dětskou zvídavost nezadusíte, jen ji rozdmýcháte. Větší smysl má nechat zásuvky pár měsíců prázdné nebo je zamykat, umístit knihy o pár polic výš, kam na ně dítě nedosáhne, zajistit elektrickou zásuvku záslepkou. Vypadá to velice pragmaticky, možná to ani není nijak zvlášť hodnotná pedagogická metoda, ale přináší to rozhodně lepší výsledky než neustálé „Dost!“ z úst otce a matky, které způsobuje jedině to, že dítě přestává jejich slova vnímat.

Napsal/a: Jan-Uwe Rogge