Mám ve třídě „příliš“ chytré dítě

Rubrika: Výchovné tipy

Každý z nás dostal „do vínku“ nějaký soubor vloh a schopností, které nám pomáhají zvládat nároky běžného života. Žijí mezi námi i lidé, jejichž nadání je výjimečné…

Jejich nadání je úzce vymezeno a jedincům s takto vyhraněným talentem se většinou již odmala věnují specialisté na daný obor (hudebníci, sportovní trenéři, akademičtí malíři…). Co ale s dětmi, které jsou „jen“ chytřejší než ostatní? Nebudou se v běžné mateřské nebo základní škole nudit?

„Rozumově nadané děti patří obvykle do skupiny tzv. časných čtenářů, tedy dětí, které se samy naučily číst do svých čtyř let. Jsou to děti, které se v řadě vývojových kritérií odlišují od běžných dětí v mateřské školce,“ vysvětluje psycholožka Šárka Portešová z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny. „Obvykle umí nejen číst, ale také jmenovat číselnou řadu, zvládají i základní početní operace, dobře se vyjadřují, aktivně používají cizí slova (experiment, hypotéza, symbol…), chápou jejich význam, umí s pojmy pracovat – třídit je, kategorizovat, bravurně poznají barvy, jmenují dny v roce, měsíce, dobře se orientují v čase, řada z nich pozná hodiny… Jde tedy o schopnosti, které vyžadujeme u dětí v první, druhé třídě. Tyto děti jsou navíc velmi zvídavé a mívají odlišné zájmy než jejich vrstevníci.“

Lidí s výrazným rozumovým nadáním není v populaci mnoho, většina zdrojů uvádí, že mírné nadání, které se dá vyčíslit pomocí IQ 120, má přibližně desetina z nás, a středně nadaných, kteří mají IQ 135 a více, je v populaci jedno procento. A pouze jeden člověk z tisíce má IQ nad 145. Určitě tedy nebudeme mít třídu plnou dětí s nadprůměrnou rozumovou výbavou, spíše se setkáme s jedním, dvěma jedinci, kteří potřebují naši pozornost a pomoc.

Číslo není důležité

K tomu, abychom si představili, jak vypadá dítě s velkým rozumovým nadáním, většině z nás nepomohou číselné hodnoty inteligenčního kvocientu. „To, že je syn jiný než ostatní děti, jsme si všimli nejdřív my doma, už jako batole dával přednost knihám před hračkami. Ještě dnes mi známí připomínají, jak si ho pamatují v kočárku s otevřenou encyklopedií – tehdy mi to ještě divné nepřipadalo, byl první dítě a nebylo podle čeho srovnávat,“ říká jedna z námi oslovených rodičů – maminka nadaného chlapce. „Takže když ho v roce a půl začala zajímat písmenka, tak jsme asi měsíc neustále probírali písmenka, dokud neuměl všechna tiskací – malá i velká. Velmi brzy začal počítat, psát – kreslení tak nějak přeskočil. Bylo to velmi náročné období, protože syn vyžadoval neustálou pozornost, vůbec si nehrál, pořád jsme seděli u knížek a papírů. První pokus o začlenění do dětského kolektivu nevyšel – učitelky se mu nijak zvlášť nevěnovaly a školku jsme asi po dvou měsících opustili.“ Maminka malého nadprůměrně inteligentního chlapce dále vzpomíná: „Ve čtyřech letech jsme to zkusili znova, tentokrát v jiné, bližší školce. Druhý den ve školce mi paní ředitelka trošku nejistě řekla, že syn umí číst, jestli to vím (ano, věděla jsem, začal číst týden po čtvrtých narozeninách), že je pravděpodobně velmi nadaný a že si není jistá, jestli jejich školka dokáže uspokojit jeho potřeby. To jsem si také jistá nebyla, ale jinou variantu jsme neměli.“

Čtou už ve třech letech

Většina nadaných dětí patří mezi tzv. časné čtenáře – tyto děti se začnou spontánně zajímat o jednotlivá písmenka leckdy již v batolecím věku. Samy také pochopí, že se za jednotlivými znaky skrývá nějaký obsah, naučí se písmenka spojovat a číst jednotlivá slova. Rodiče i učitelé nadaných dětí také zdůrazňují, že výrazné nadání často kontrastuje se sociálním vývojem – velmi nadané děti se často jeví jako opožděné v sociální oblasti.

autor: Marie Těthalová, Informatorium, 10/2007
Jedná se o ukázku z časopisu Informatorium 3-8, vydává Portál

Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)

  • Anonymní

    Ájíku, (omlouvám se za pozdní odpověď) – o jiné škole neuvažujeme z důvodu špatného autobusového spojení. Až bude mít věk na víceleté gym., dojíždět bude. Brmbulko, dcera chodí do 3. třídy. Návštěva PPP mě ani nenapadla – vyřešilo by nám to něco? Teď se nám změnila tř. uč., snad nám svitne na lepší… Díky za reakce Ahoj

  • Holky, je fajn, když jsou děti nadané, samy se učí, všechno jim jde samo. Ale u hodně nadaných dětí se bohužel může stát, že nemají kamarády, protože si se stejně starými dětmi prostě nerozumí. Některé z nich potom třeba začnout lajdat, jen aby se neodlišovaly od vrstevníků a ti je „brali“. Být géniem musí být velmi těžké, mít génia je náročné pro rodiče i z finančního hlediska, určitě se nespokojí s leporelem, chce kvalitnější literaturu. Škol pro nadané děti je asi velmi málo, spíš ve velkých městech, možná i soukromé, ale když se génius narodí na samotě u lesa, má smůlu, buď musí odejít od rodiny, což si nedovedu v dětském věku představit, nebo se bude muset nudit v klasické škole a svoje nadání rozvíjet samostatně až do věku, kdy se pro ně najde vhodné řešení.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Pokud vím, tak skutečně existují školy pro nadané děti. Ale obávám se, že jsou soukromé, a tudíž se platí.

    Jinak pokud přežijí nudu na prvním stupni, je pro takové děti snad dobré jít na osmileté gymnázium. To je pro vyloženě studijní typy. Jsou tam všechny děti tak nadané.

  • No, já mám strach, abych brzy neřešila podobný problém. Dcerku (2,5r) jsem od miminka vychovávala úplně sama, bez přítele (který pracoval daleko) i bez rodičů, které už dlouho nemám. Hodně se dceři věnuji, ale nikdy jsem ji do ničeho nenutila. V 1 roce uměla 90% písmen z abecedy a počítat do 10!!! Chce to sama, kouká mi po slovnících (já jsem nadaná na cizí jazyky a kreslení), nezakazuji jí to, ani nenutím, chce SAMA! Sociální cítění má veliké, hodně se s ní mazlím (protože jsem to sama nikdy neměla), malá pusinkuje panenky, velice se stará o všechny hračky a přitom není žádná puťka. Vydá i za kluka! Je to malý čertík:-) Nechtěla bych tady do té diskuze plést znamení zvěrokruhu, ale nemohu si pomoct větou, že ona je typická PANNA – hodná, kritická, zodpovědná, čistá, naprosto spokojená holčička. Umí se vztekat (přichází období vzdoru), ale vcelku je naprosto hodná a chápavá. Téměř neumí brečet, nedělá prostě scény, které dělávají děti, s nimiž si maminky neví rady. (Zatím).

    Zpět k talentu: myslím si, že není nijak extrémně nadaná, je to i hodně o paměti, kterou, zdá se, bude mít po mně, já odjakživa měla v hlavě telefony známých, směrovací čísla, SPZ a různá jména a znaky. Bavilo mě to, pamatuji si hodně věcí. Možná bude po mně. Já jen chci říct, že dnes se maminky věnují dětem o mnoho víc, protože taky mají víc času a samozřejmě je i jiná doba. Je to fajn, a je mnoho dětí, co už ve svých 4 letech počítají, píšou nebo čtou. Moje dcerka patrně bude jedna z nich. A tajně doufám, že školství s tímto něco udělá a bude více tříd pro nadané děti nebo tak něco. Aby se učitelky v mateřských a základních školách mohly dál věnovat dětem podle osnov. Úplně je chápu, že to musí být těžké, ale taktéž pro ty děti, které se vyloženě nudí…

  • Anonymní

    Dášo, ten klučina mi silně, ale silně připomíná mého otce…. A když pozoruju Terezku, tak se bojím, jestli to skutečně je hyperaktivita, jestli si nebude žít ve svém vlastním světě do konce života… Můj otec je hodně zvláštní (mnozí by řekli blázen), hodně mluví, ale není schopen diskutovat – vede monolog, je velice inteligentní, ale strašně nedůvěřivý, pesimista, věří jen tomu, co si sám naštuduje, neuznává žádné autority, žádné tradice, v práci měl vždy kvůli tomu velké problémy – i když všude přiznali, že svou práci dělá velice dobře. Je velice zásadový a velice cílevědomý, ale žije ve svém světě (včetně toho, že většinou nevnímá, když na něj někdo mluví), city projevuje velice málo – když, tak lituje spíš sám sebe.
    A čím více Terka roste, tím více ho v ní vidím. Opravdu bych byla ráda, kdyby z toho vyrostla. Ve školce mi řekla učitelka, že jí většinu času nevnímá… Sice nemá problémy s chováním (nechová se dobře proto, že jí to někdo řekne, ale proto, že se ona rozhodla, že je to správné), ale má problémy poslechnout příkaz. Teď má velmi šikovnou pani učitelku, ta s ní manipuluje, Terka ani neví jak, ale školy se opravdu bojím 🙁
    I já mám něco po svém otci, ale asi nejsem takový extrém. I já mám problémy s autoritou – v práci jsem schopná dělat jen pod člověkem, kterého si vážím a který se mnou jedná jako se sobě rovným.

    No – nebude to mít syn kamarádky jednoduché…

    VlaďkaP

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Člověk by si myslel, že mít hodně chytré dítě je nějaká výhra. Já řeším s dětmi skoro opačný problém. Ale pochopila jsem, že nadané děti to nemají jednoduché, stejně tak jako ta hendikepované.
    Vše co se vymyká průměru a jakési přípustné toleranci, je prostě problém. Společenský. Ale je to problém nás, dospělých, ne těch dětí.

    Moje pražská kamarádka má 3 děti nejstarší syn je předčasně narozený, dlouho motoricky zaostával, ale velice rychle se vyvíjel po duševní stránce. Ve 20 měsících teprve začal chodit, ale v té době už komunikoval rozvinutými větami s perfektní výslovností.
    V něčem se zdál pozadu a v jiném extrémně napřed. Jeho máma s ním byla u psycholožky ve 3 letech, když měli problémy citové. Dítko je – zdá se – zcela chladný čumáček, a emoce projevuje neadekvátně situaci, prostě je sociálně velice nevyzrálý. Máma se s ním normálně mazlila, ale on ji od miminka odmítal, tak ho chodila hladit tajně v noci (!), aby si aspoň trochu toho tepla dětského tělíčka a mateřské lásky k němu užila.
    Vztah syna k mámě je velmi rezervovaný. Trvalo dlouho, než si na to jeho máma zvykla.
    Kluk má teď skoro 11 let, a je extrémně inteligentní. Na co sáhne, to mu jde. Počítá příklady, o nichž se mi nikdy ani nesnilo, přečetl knihy, které já bych měla problém pochopit. Ale nevím, jestli je šťastný. Nikdo to neví. Ani jeho máma. Kluk si žije sám pro sebe, a lidi začal hodnotit podle výkonu. Chybí mu nějak citová složka a schopnost zacházet s emocemi. Mám z toho rozporuplné pocity. A vlastně děkuji za své průměrné děti.
    Zkrátka to vypadá, že když Pán Bůh někde více naložil, jinde musel ubrat. Aby byla zachována rovnováha.

  • ahoj ..mohu se zeptat do ktere tridy dcerka chodi?…a zda jste byli v PPP a prokazalo se ze je bystrejsi nez ostatni?…

  • ahoj….evidentne spatny postup tridni ucitelky..nebo ucitele

  • Ahoj, a nebylo by řešením poohlédnout se po nějaké škole – nevím jak to nazvat – bylo to něco jako „škola pro geniální děti“ ? Přijde mi to kapku nadsazené, ale myslím, že tam by bylo po problému. Chodí tam děti jako tvá dcera, výuka je vedena trochu jinak a tam by tvá dceruška určitě „zapadla“ – nevybočovala by, nebyla by divná.Navíc je to skvělá přípravka na střední a vysokou školu. Nevím, kde bydlíš, ale zkus se popídit na internetu, možná by v okolí vašeho bydliště něco podobného bylo.Četla jsem o těchto školách už ve vícero časopisech, takže řešení je pro vás relativně jednoduché. Přijde mi škoda, aby se chytré dítě trápilo a nudilo v klasické škole, kde nemá ani kamarády, když už jsou dnes i jiné možnosti. Samozřejmě neznám vaše možnosti, ale za pokus by to stálo.

  • Vím, o čem to je. Malá uměla už ve čtyřech letech číst, sčítat, odčítat jednociferná čísla,… Ve školce si nejraději četla, nehrála si s ostatními´, oni si nehráli s ní – byla divná. Teď už chodí do školy, má samé, ale tím pro ni radost ze školy končí. Je jiná – děti ji vyřazují z kolektivu, byla už opakovaně obětí šikany. Je tichá, hodná, když jí ubližují, nijak moc se nebrání – má svůj svět. Kyby byla „průměr“, měla by to jednodušší…

  • Dodi…velmi se mylis….

  • Je to velmi zajímavý článek, ale myslím si, že není moc školek ani pedagogů, kteří by si s tím věděli rady nebo se skutečně věnovali jedinci víc, než kolektivu.Pro mnohé učitele jsou takové děti příliš jiné.Většinou se všechno odvozuje od slova: ČAS.(nemám)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist