Slovem „výchova“ se rozumí cílevědomá systematická péče o zdárný duševní a tělesný vývoj mladého člověka (dítěte). Pod slovem „liberální“ najdete význam svobodomyslný či velkorysý. Spojíme-li tato dvě slůvka významově, může nám vzniknout zajímavé sousloví „svobodomyslná výchova“ či „velkorysá péče“. Zní to téměř vznešeně. Co se za tím skrývá?
Liberální výchova se vyznačuje benevolentností rodičů, kteří kladou malé požadavky na své potomky, děti mají bezstarostný život, chybí jim kontrola a sociální zodpovědnost.
A to už tak pěkně nezní, že? Já osobně si pod tím představím dítko, které dostane vše, co chce. Je zahrnováno penězi či dárky, kterými rodiče jaksi kompenzují nedostatek času a citových projevů.
Vypůjčím si ještě jednu formulaci. Je od pana profesora z univerzity v Grenoblu, je to francouzský filozof a jmenuje se Gilles Lipovetsky:
„Liberální výchova a zdůrazňování individuální svobody za našich dnů společně spějí k omezení a dokonce zničení smyslu pro povinnost dětí. Na druhé straně rodiče se proviňují tím, že nesledují studium svých potomků, neúčastní se činnosti rodičovských sdružení, zbavují se své zodpovědnosti vůči škole, nechávají dítě zdivočet u televize….
Neexistují zkažené děti, jsou jen zkažení rodiče.“
V současné době je výchova v některých rodinách hodně liberální. Rodiče mají pocit, že když chtějí, aby se z jejich dětí staly osobnosti, je potřeba jim nechat svobodu (aby se samy rozhodovaly, co chtějí dělat a co ne, co je dobré a co špatné). Rodiče dost často děti velmi milují, ale nedokáží jim dát nějaká pravidla. V liberální výchově je dítě ponecháno samo sobě. Nejsou mu dány jasné hranice, vše je v podstatě dovoleno a za nic se nemusí zodpovídat. Neplatí jasná pravidla a řád. Výchova je v podstatě omezena na náhodné zákazy a příkazy, někdy něco platí a jindy ne.
Jak to vypadá v reálu?
Navštívila jsem rodinu, kde vládne „liberální výchova“ se vším všudy. Hostitelka byla milá, usměvavá, bylo z ní cítit „teplo“ a bezmezná láska k dětem. V kuchyni mi uvařila kávu a šly jsme si sednout do obýváku. Hrneček s horkou kávou si postavila na skříň (do výšky cca 160cm) a já na stolek, jak jsem zvyklá. Požádala mě, abych si ho tam nedávala. Překvapilo mě to. Sedím v křesle a stoleček je na dosah. Kam si ho mám dát? Odpověď byla jednoduchá: „Nahoru.“ Pochopila jsem za malou chvíli. Přiřítil se její syn (asi dvouletý) a s rozběhem skočil na konferenční stolek v obývacím pokoji, „rozplácl“ se na něm a zůstal na stolku ležet. Nechápavě jsem koukala, prsty jsem svírala horký hrneček s kávou a tiskla ho co nejvíc k sobě. Zachytila můj pohled a s úsměvem povídá: „Kryštůfek je živé dítě.“ Přišlo mi to zvláštní, ale přešla jsem to bez komentáře. Hned co opustil stůl, vrhl se k televizi a jal se ji zapínat a vypínat hlavním tlačítkem umístěným pod obrazovkou. To už jsem měla oči dokořán. A co na to jeho maminka? „Kryštůfek je technicky nadaný, všechno ho zajímá.“ Říkala jsem si, není to mé dítě ani má televize, budu mlčet. Kryštůfkova výprava skončila v kuchyni u otevřených šuplíků s nožem v ruce. A maminka? „Nic Kryštůfkovi nezakazuji, chci, aby všechno poznal sám.“
Byl to vskutku nevšední zážitek. Láska byla cítit z každého matčina pohybu, úsměvu, slova. Nelze jí vytknout, že by své dítě nemilovala. A stejně tak to probouzí spousty otázek…
Je tento druh výchovy pro malé dítě vhodný?
Jak to bude u nich doma vypadat za pár let?
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (18 vyjádření)
Mně se líbí, co Ája tenkrát napsala
Myslím, že by si všechny rodiče měly přečíst povinně knížku – 4 dohody a shlédnout stejnojmenné divadelní představení. Je to úžasné a člověk si uvědomí jaké se na svých dětech dopustil chyb.
Děti jsou naprosto čisté nezkažené duše do té doby než-li se na nich podepíší jejich vlastní rodiče a naprosto bezduchý a tupý učitelský sbor, který je vůbec nich nenaučí. Jenom – musíš být poslušný, musíš to někam dotáhnout, mít co nejvíc papírů, kterými dokážeš co všechno umíš a hlavně nesmíš mít svůj vlastní názor…..
Přesně tak, Horempádem, u nás je to podobné…
Jistě vychováváme jinak než naši rodiče – zaplaťbůh….
Ze svých původních rodin jsme si vzali to, co nám přišlo jako dobré a zkoušíme se vyvarovat toho, co se nám samotným jako dětem nelíbilo. Jistě je dobře, že dáváme svým dětem možnost volby, že se jich ptáme na názor, jsme jim partnery… ale přesně jak píše většina z vás, musí tam být i ta autorita a dítko musí mít hranice -a ty v liberální výchově chybí… ono liberalismus ve všech formách (výchova, víra, státní zřízení) vnímám já osobně jako spíše negativní věc, jelikož tam postrádám ten nutný řád – a ten je k dobrému fungování čehokoliv naprosto nezbytný – už jen tím, že hranice paradoxně poskytují svobodu… snad pochopíte, jak jsem to myslela :))
Děkuji Vám za příspěvky a za diskuzi. Rozšířím své příspěvky na VD o další druhy výchovy jako např. demokratická, harmonická, autoritativní atd. A můžeme potom porovnávat a diskutovat dál.
Horempádem: to, co popisuješ ve své výchově, se mi jeví něco mezi demokratickou a harmonickou výchovou, dle mého názoru to není liberální výchova. Ty máš nad svou dcerou „dohled“ a máš soustavný „přehled“ o tom, co dělá a jak to dělá. A fakt, že vedeš se svou dcerou dialog, je jen potvrzení demokratické výchovy, protože ta spočívá ve vedení dialogu 🙂 A to si myslím, že je v pořádku a dobře.
Lojzina: napsala jsi to pěkně a kostrbaté to není 🙂
Ahojky, jen doplňuji, taky zrovna nenutím dcerku, aby dozobala do posledního drobečku vše, co má na talíři. Určitě mi nevadí, když si z celého jídla vybere jen maso a čerstvou zeleninu a brambory nechá bez poskvrnky 🙂
Jen u toho mého bratránka je to tak, že normální jídlo pozře málokdy. Navíc jeho mamča se nechá zlomit a vůbec jí nepříjde, když se nedotkne oběda, tak z ní za 15 minut vydundá tabulku čokolády 🙂 Takže takováhle volnost je mimo.
Taky souhlasím s tím, že já vůči dceři vedu jiný režim, než jaký vedli ke mě moji rodiče. Ale pořád je to o tom, že usměrňuji a nenechávám úplně ve všem volnost rozhodování. Hranice a rozumná pravidla jsou důležitá. Ráda si vyslechnu její názor na věc a neříkám, že občas to končí kompromisem k oboustranné spokojenosti. Málo kdy jsem absolutně radikální ve svých příkazech, ale pořád je to o tom, že si ji dovedu, tam kam potřebuji.
Možná výchova, kterou popisujeme , má nějaké společné znaky s tou liberální, ale pořád je to o tom, že dítě vedeme, ne že ho necháme, aby si na vše přišlo samo.
Už vůbec si nemyslím, že svobodomyslnost některých dítek nemá nic společného s liberální výchovou. Takže když půjdeme do důsledků 😀
Pojem liberální :
svobodomyslný, nezaujatý, velkorysý
Pojem liberální řízení:
podporovat aby pracovali samostatně a tvořivě, aby volili vlastní způsoby řešení úkolů a poskytují jim vlastní kontrolu nad věcí
Takže anonymní OPRAVDU NEPŘEHÁNÍME 😀 Pod pojmem liberální výchova si nelze představit nic jiného, než že dítě je učeno aby pracovalo samostatně a tvořivě, musí nacházet vlastní způsoby pro řešení úkolů, potažmo situací a musí mít vlastní kontrolu nad svým jednáním.
Tudíž je to O TOM, že dítě je prakticky rodiči vrženo do světa podnětů a musí s nimi poradit samo, i za cenu, že to nebude na poprvé, ale na popadesáté.
Ze svého okolí vidím, že rodiče praktikující liberální výchovu rádi a bez mrknutí oka sledují své děti, jak šplhají po nábytku a následně z něj padají a to do té doby, dokud to nezkončí šitím. Jenže mnohdy v činnosti nepřestanou, protože si uvědomí, že když si tu držtičku pořádně vymelou, pak to už zaujme rodiče a vjenují jim patřičnou pozornost…
Tak a teď mi oponujte :-)))
Myslím si, že děti musí mít stanoveny nějaké hranice, co ještě ano a co už je nebezpečné nebo nevhodné. Snažím se děti omezovat méně než omezovali rodiče mne, především se jich ptám na jejich názor a v některých věcech spolurozhodují, ale nechat je „dělat vše co chtějí“ nelze. Myslím si, že sami děti mají problém si s přemírou volnosti a tím i zodpovědnosti poradit. Omlouvám se, že to píšu tak kostrbatě.
Anonymní Ájo, dovolím si s Vámi nesouhlasit, liberální výchova spočívá v tom, že dítě si samo stanovuje pravidla s tím, že se ve výchově klade důraz na svobodu a volnost dítěte. Liberální výchovu si nelze splést s demokratickou výchovou a už vůbec ne s anarchií. V demokratické výchově jsou trochu jiná pravidla a pro mě je podstatné, že tam pravidla jsou. Anarchii asi pitvat nebudu, protože o chaosu, rozkladu či zmaru se mi psát nechce.
Neodsuzuji nikoho za nic. To je osobní věc každého z nás. U sebe, ve své rodině a ke svému dítěti mám možnost volby.
Bramborko, z toho, co vím a co píšeš, si myslím, že Ty jsi demokrat a ctíš demokratickou výchovu (tuším, že u vás vítězí zdravý rozum, ohleduplnost a láska).
Ájo, a jak to tedy přesně je? Nechci nijak vrtat, jen mne to prostě zajímá. Musím tedy říci, že naše děti „mohou více“, než jsme mohli my. Je také fakt, že řemene, ani klečení v koutě se u nás nedočkají.Kde tedy jsou ty hranice, za kterými už vám dítě „skáče po hlavě“?
No to co píšete v článku je asi trochu extrém. Myslím si, že se tady trochu míchá pojem liberality a demokracie s anarchií. To co vy popisujete není liberální výchova. Ta totiž rozhodně neznamená, že si brouček bude dělat co si usmyslí. Váš článek mě jen utvrdil v tom, že už tolik let tady máme demokracii a každý si ji vykládá po svém. Liberalita spočívá v chápání potřeb a tužeb jednotlivce, ale také vede k ohleduplnosti a uvědomění si nejen svých, hodnot. Prosím nebuďte tak skeptické vůči liberální výchově. Ty, které jste popsaly, liberální výchovu nepraktikují, ani nevědí co to je a mnohé z vás ji praktikujete ačkoliv tvrdíte, že ji odmítáte. Liberalita neznamená bezvládí či svět bez hranic, aby fungovala musí, kdo chce brát, dávat. Jinak nebude co brát, že? Liberalite nerovná se anarchie. Ája
Heleno, taky díky:-)
Děkuji Vám všem za Vaše komentáře, postřehy a příspěvky.
Pamino – to je přesné :)))
Nechávám na dětech nějaké rozhodování, ale jen v rámci možností. Samozřejmě se jde spát tehdy, když řekneme mi rodičové, ale pokud nechtějí jíst celý oběd, tak sní jen to, co sní. Staršímu dávám volbu v oblečení, ale je jasné, že v zimě nepůjde v kraťasích, na kterých je jeho oblíbená postava a které zrovna dostal od babičky, jelikož mu je zapomněla dát v létě. Ze sedačky na stolek v obýváku mi taky kluci skáčou, ale když zde není samozřejmě navštěva a ten stolek už chci nějaký rok vyhodit. Nože jsme museli ze šuplíku už před několika lety přemýstit do držáku na nože, jelikož starší synek si jednou nůž vytáhl a utíkal se s ním schovat za stůl. Naštěstí jsem ho viděla včas a zabránila nejhoršímu. Je přeci blbost nechat si hrát dítě s nožem jen proto, aby si vyzkoušel, jak je to ostré. Na návštěvách musejí po sobě uklidit hračky. Když se učili běhat, tak jsem za něma nekřičela :Neběhej,spadneš…To se mi kamarádka divila, že jsem tak v klidu, ale kluci se naučili aspoň padat. Kamarádka do dnešního dne vodí malého-pomalu 6-ti letého kluka za ruku a volá:Nepadej,spadneš…Samozřejmě když vidím staršího, jak skáče na kole, tak šílím, ale manžel je v pohodě.Nechtěla bych kluky neustále vodit za ručičku, aby si neublížili, to by se nelíbilo ani jim, ale každá výchova by měla mít své hranice. Každý rodič si myslí, že právě ta jeho výchova je správná, ale z pohledu ostatních to tak být nemusí. Hold rodičovství, je vážně těžká profese.
Rodiče jsou pro dítě nejen vzorem, ale taky by měli potomkům ukazovat cestu. Touhle výchovou se na dítě kladou šílené požadavky a vůbec to pro ně není jednodušší. Nechat zodpovědnost na dětech je lenost, ne svobodomyslnost. Dítě nás potřebuje a věří nám, proč toho nevyužít pro jeho i své dobro?
Ale s tím jídlem, jak píše Horempádem, jsem naprostý liberál. Když nechceš, nejez. Tohle se praktikuje v naší široké rodině snad odjakživa a výsledky jsou dost pozitivní, žádné nechutenství, žádná obezita a přejídání. Když mi zbyde na talíři jedno sousto a už se mi do něj nechce, nenutím se. A nenutím ani dítě.
Pamino 😀 asi tak nějak to dopadne
Heleno, děkuji, že jsi mě tímto článkem utvrdila v tom, že tudy cesta nevede.
Začnu tím, že můj strýc s tetou mají dva syny. Oba dva vychovávali právě touto liberální metodou.Prostě volnost. Nechceš spát? Tak nespi. Nechceš jíst? Tak nejez. Nechceš odejít od pc? Tak tam buď do rána.
Když jsem to viděla u prvního bratrance, tak jsem byla ještě dítě. Dost mě to překvapovalo a někdy jsem mu záviděla 😀 Kupodivu je z něj dnes pracovitý mladý muž, se smyslem pro odpovědnost. Jenže co fungovalo u prvního, se u druhého poněkud zvrtlo. Dnes je mu 10 let. Maminka ho uspává třeba i tři .. čtyři hodiny. S láskou přemlouvá, aby po 12 hodinách prosezených u pc (takto tam sedí zhruba od svých 5ti let) šel dělat něco jiného. U pc ho i krmí. S jídlem ho nahání s talířem v ruce i po dvoře. Chlapec je taktéž technicky nadaný. Opravuje tátovi auto, televizi apod. a tatínek to pak trpělivě dává do pořádku. Je svobodný, i k tomu učení se občas v jedenáct večer dá přemluvit 🙂 Nic na to neříkám, jen čekám, jak tohle jednou dopadne. Mě to připadá, jak sci-fi a nevím, kde se v rodičích ta poddajnost vůči dítěti bere.
Mě osobně tenhle způsob výchovy připadal nelogický. Vždyť i u zvířat platí, že mláďata přebírají dovednosti od svých rodičů. Takže ten systém asi bude mít své opodstatnění. Vždy by jsme tu měli být pro své dítě jako rodiče, kteří umí ukázat ten správný směr a hranice.
Nikdo mi nenamluví, že dítě musí poznávat samo, co je dobré a co ne. Pak to podle toho vypadá. Ano dítě má právo si na některé věci, či situace utvářet svůj názor a získat svou vlastní zkušenost. Jenže nikdy to nesmí jít do extrémů. Ani já v tom dcerce nebráním, ale je to „odsud posud“ 🙂 Jakmile jde o zdraví či porušení správného chování…tak zavelím stop a vysvětluji.
Zakládám si na tom, aby se dcerka chovala slušně k nám, ostatním lidem a dětem se kterými se setkává. Uměla slušně pozdravit při příchodu a rozloučit se při odchodu. Věděla jak slušně požádat, když něco chce a nezapomínala na kouzelné slůvko „prosím“. Děkovala, když něco dostane.
Nemyslím si, že je cvičenou „opičkou“, ale jednou možná bude slušným člověkem.
Nemusím si před ní dávat kávu na vysoký sokl, nože nemusím zamykat, protože ví, že jí do ruky prozatím nepatří, že nemá skákat po stole, je samozřejmostí.
Takže liberární výchova je jen pro silné nátury, dávám přednost jasným limitům a hranicím.
Volné pokračování: A Kryštůfek otevřel okno a vypadl a maminka s láskou a úsměvem pokračovala: „Nic mu nezakazuju, chci, aby si všechno sám vyzkoušel, je to andílek.“ „Po pádu z okna jistě“, odpověděla jsem.
Omlouvám se za mou okamžitou reakci, já už jiná nebudu:-).
Fanatickým přesvědčením o správnosti liberální výchovy trpí můj strýc se ženou. Jejich rodinu jsem po narození jejich syna navštívila pouze jednou (jsou zdaleka), když byly chlapečkovi 3 roky. Od té doby slýchám historky o důsledcích této „výchovy“ pouze od své maminky, která svého bratra vídá zhruba 2x v roce. Já jsem totiž další návštěvy odmítla. Nepotřebuji slyšet neustálé narážky a shazování svého pohledu na výchovu, zatímco oni dělají všechno dobře. Jejich děti nikdy nic nemuseli. Starší dcerka nikdy nemusela sáhnout na jakékoliv domácí práce, synovi budovali charakter od narození tak, že například chodil spát, kdy on sám chtěl. Pak koukáte na tříleté dítě, které vám ještě o půl dvanácté v noci skáče po klíně s poznámkou rodičů – Vojtíšku, nechtěl bys už jít spinkat? Ozve se hlasité a důrazné NEEEEEE!!! čímž se usmějou a řeknou, dobře, tak za chvilku, jo? Děkuji, nechci. Mé děti nejsou zlatíčka a andílci. Občas zlobí, občas odmlouvají. Ale ví, že když přijdou ze školy, školky, musí se převlíct, věci urovnat, uklidit. Že se uklízí nádobí po snězeném jídle ze stolu, že se sousedé a příbuzní zdraví, když se potkají na ulici, a že k tomu, aby vůbec rodina fungovala jako domácnost, má každý své úkoly a povinnosti a všechno má svůj řád. O pravidelných rituálech a času na spaní nemluvě. A pisatelčinu zkušenost ohledně dítěte změněného v opičku jsem zažila taky. Pak jsem po návštěvě známých musela celý další den uklízet a zároveň vysvětlovat dcerce, že dvě hračky, které záhadně zmizely, zkusím vyptat zpátky.
Tohle prostě není ta správná cesta…
To je moc zajímavý článek – a přesně se s ním ztotožním – tedy ve smyslu, že liberální výchova tedy ne.
Ano, svoboda pro dítě je hezká věc, ale jak se má dítko naučit, že na tohle se nesahá, protože to pálí, je to ostré… a jak se má naučit, že tohle dělat NESMÍ, protože to někomu jinému ubližuje…?
Ano, rodiče zastávající tento způsob výchovy své děti jistě milují, ale v jejich případě vidím problém v tom, že je milují nezdravě – dítě je božstvo, které smí všechno na úkor druhých. Ve svém bezprostředním okolí mám asi dvě takové rodinky a musím říct, že je to dost smutné – už jen v tom, že dospívající děti si nevědí rady samy se sebou a rady si nevědí ani rodiče. Dle mého názoru dítě hranice potřebuje – a z nikoho nevyroste osobnost tím, že bude ponechán sám sobě (napospas, doslova).
Bohužel – spousta západních zemí už sklízí plody téhle výchovy… na jedné straně obrovské svobody, se kterou si dítě neví rady a na straně druhé jakékoliv absence rodičovské autority. A jsem ráda, že už lidstvo v tomto ohledu trochu procitá :))
Mobile Sliding Menu