Když je dítě malé…

Výchova dítěte je velmi složitá záležitost. Ti, kteří se výchově dětí dennodenně věnují, mi jistě dají za pravdu. Je to nekonečně dlouhý proces. Jen co dítě něco naučíte, zjistíte, že už potřebuje udělat další krůček. Jen co ho něco odnaučíte, začne dělat zase něco jiného, stejně nevhodného jako jeho předešlý počin…

Co je ze všeho nejdůležitější?
V prvních měsících života je děťátko malé a bezmocné. V tomto období je ze všeho nejdůležitější péče matky (jako přirozeně nejbližší osoby, v některých ojedinělých případech to samozřejmě může být i otec nebo prarodiče), musí dítěti zajistit ochranu, bezpečí, kontakt, jídlo a teplo. Slovem „kontakt“ mám na mysli: dostatek mazlení, hlazení a chování v náručí. Smyslem dotyků je nejen těsný kontakt mezi matkou a dítětem, ale i vnímání tlukotu srdce, vůně kůže a teplota těla může dítě uklidňovat, konejšit a dávat dítěti pocit, že je chráněné. Malé dítě potřebuje soucit, péči, útěchu a neustálou blízkost matky. Nejlepší uklidnění pro plačící miminko je náruč matky. Čím je dítě menší, tím víc musí cítit doteky matky (ev. otce či prarodičů).

Pevné základy – vzor
Dítě se rodí s neuvěřitelnou schopností napodobovat, a proto je lépe dítě „pouze“ vést (vzorem, příkladem) a ne „drezurovat“. Vzor funguje mnohem více než jakákoli výchova. Dítě odkouká od rodičů úplně vše: tón hlasu, způsob vyjadřování, úsměv/mračení/údiv, šepot i křik. Stejně tak dítě vnímá, jak spolu rodiče vycházejí, jak si vzájemně pomáhají i to, jak se hádají. Podstata je v tom, aby dítě odmalička vnímalo, že přes všechny rozdílnosti mezi mužem a ženou se rodiče mají rádi, vzájemně se tolerují a chovají se k sobě s úctou.

Jednota a pravidla
Rodiče mají tzv. „táhnout za jeden provaz“. Pro správnou a účinnou výchovu dítěte je nezbytně nutná jednota, tedy sladění rodičovských výchovných metod. Pokud mezi matkou a otcem panuje velký rozdíl, je nutná vzájemná domluva a následně kompromis (mezi rodiči ve vztahu k dítěti). Čím jednoznačněji se rodiče chovají, tím snadněji se může dítě naučit způsobům chování. Dítě musí vědět, že „ne“ znamená opravdu „ne“ – a to od obou rodičů. A stejně tak nezpochybnitelně má dítě vnímat „ano“ jako skutečné „ano“.

Pravidla musí být jednoznačně stanovena, je nutné, aby dítě mělo stanoveny určité hranice. Stejně jako je ve dne světlo, dítě si hraje a jí, v noci je tma a tudíž se odpočívá a spí. Jen vlastní opakovaná zkušenost dodá dítěti ponětí o čase, uspořádání času – pravidelný denní cyklus dítěti vyhovuje, zvykne si na určitý řád, posloupnost věcí a událostí, cítí se pak jisté a v bezpečí. Čím je dítě menší a citlivější, tím závislejší je na neměnném denním řádu.

S ohledem na fakt, že první tři roky života jsou rozhodující a my jako rodiče klademe základy pro další život dítěte, musí se obzvláště v této době dítě cítit milováno, chráněno
a v bezpečí.