…druhá lžička za dědu.
Třetí sníme za Kačenku.
Sluníčko už čeká venku.
Fazolky a mrkvičku
šup do bříška, Toníčku…
Tak alespoň veršovánkou.
Z vyprávění našich jsem se dozvěděla, že jsem byla v jídle vybíravá. Nevím, jak jsem k tomuto rozmaru v útlém dětství přišla – zda by mi byl dán do vínku, či se tak stalo benevolentní výchovou. Vzpomínám si, že ke každodennímu rannímu rituálu rodiny patřilo krmit děvčátko teplým mlékem s namočenými kousky chleba. U jídla mu babička četla a četla. A že babi četla vskutku poutavě, dítě si tak vypěstovalo celoživotní lásku ke knížkám. Taky se nasnídalo. Taky nic nenamítalo na mléko a chleba.
S polévkou k obědu to již bylo horší.
Striktně jsem vyžadovala pouze polévky bez vařené zeleniny – nejlépe česnečku (kousky chleba, česnek, sůl, oříšek másla a vše zalít horkou vodou). Když to přehodnotím, preferovala jsem prostou stravu – vajíčka, chleba, sezónní ovoce, syrovou zeleninu. Milovala jsem sladkosti, pribináčky, ovocné přesnídavky. Nesnášela jsem špenát a zašlehané vajíčko v polívce. Nikdy v životě jsem neochutnala luštěniny ani zelňačku.
Přesto si myslím, že jsem vyrostla bez následků. V dospělosti se snažím stravovat zdravě. Bez povšimnutí míjím uzeniny a saláty v plastových obalech s dlouhou dobou trvanlivosti. Dressingy a různé pochutiny mě ponechávají chladnou. Mléko jsem sice pěknou řádku let nepila, ale chutnají mi jogurty, tvarohové pomazánky, ryby, ovoce. Co na tom, že neoběduju kapustovou polévku a segedínský guláš. Nic. Pochutnám si na jiné, třeba té s celestýnskými nudlemi a ke knedlíkům si dám svíčkovou.
Na základě těchto zkušeností soudím, že děti by se do jídla nutit neměly. Leč vím, že mnozí dospělí jsou ve směru, jak motivovat potomka k jídlu, velmi vynalézaví. Vždyť vpravit do ratolesti dvě – tři lžičky potravy navíc, to přece za nějakou námahu stojí, ne? Co na tom, že dětem jídlo z donucení, třeba už vychladlé, zprotiví?
Zažila jsem, že maminka při krmení své dcerky využívala momentu překvapení: chodila s dívenkou a rendlíčkem na půdu rodinného domku. Tam svorně prohlížely uložené věci, otvíraly staré kufry apod. V momentu, kdy Ivanka byla zaujata – a že půdní tajemství zaujalo, např. stařičkými vánočními ozdobami, hračkami po dědovi, obrázkem z pouti – maminka jí bleskurychle vpravila do pusinky lžičku s obědem. Musím uznat, za dlouhou dobu praktikování této metody, uměla to maminka šikovně a obratně.
Zažila jsem, kdy rodiče vybíravému potomkovi pořídili koťátko. „Podívej, jak poslušně Šíma (kocourek se jmenoval Šíma) pije mlíčko a jak mu chutná. Napij se taky.“ Klučík se doopravdy napil. Horší bylo, když kotě dorostlo v pořádného kocoura – víme, kočky dospívají rychle – se všemi instinkty a kocouřími touhami. Šíma doma moc nepobyl a Péťa se opět mléka ani nedotkl.
Naše děti jsem do jídla nikdy nenutila. Půdu ani sklep (fakt je, že naše sklepní prostory by byly spíše za trest) jsme v poledne nenavštěvovali, koťátko ani štěňátko jsme kvůli pití mléka taky nepořizovali.
Akceptovala jsem, že když ratolestem nechutná řídká krupičná kaše z dětské láhve, tak ji prostě pít nemusí. Z láhve pili výhradně mléko a hustá krupicová kaše se servírovala na talířku, lákavě ozdobená.
Akceptovala jsem, že mají období, kdy jim nejede maso, kyselé okurky nebo červená paprika. Sušenky mlsaly sporadicky. Po jídle občas dostaly čokoládu nebo lentilky.
Poznala jsem, že i hodně malé dítě si dokáže říci, když dojedlo. Bez pláče, křiku, vztekání. Odstrčí lžičku s jídlem, prohlásí: „ne“ a odmítavě zavrtí hlavičkou. Je najedené a není co řešit. Stejně to několik lžiček – za babičku, za dědečka – navíc nezachrání.
Při výchově dětí jsem se vypořádala s tím, že já vybíravá jsem a budu. Pokud jsem drobotině uvařila jídlo, které mi nebylo po chuti, neobědvala jsem s nimi. Mnohdy jsem ani neměla na jídlo čas, bylo pořád co dělat.
Husté, zapražené zeleninové polévky děti milují dodneška.
A já jsem stále přesvědčena o tom, že pokud není strava jednotvárná, ale rozmanitá a pokud nenahrazujeme kvalitní jídla ve větší míře pochutinami (slané brambůrky, obložené majonézové chlebíčky, různé sladkosti pro rychlé zahnání pocitu hladu) tak je jedno, že já nerada ono a tobě nechutná tamto. A že to platí taky pro děti.
Vzkaz pro všechny: jména dětí byla v článku pozměněna.
Vzkaz pro Corin: tak jsem zase u jídla, viď :o)
Článek byl zařazen do soutěže Napište o svých výchovných tricích a fintách a metodách, do které můžete až do 20. října 2009 poslat svůj příspěvek i vy.
Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství Fragment.
Napsal/a: hannah58
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)
Ahoj Vlaďko – díky. Vždyť taky jo, já soudím, že každý příspěvek, jak už jsem psala, je zaměřen subjektivně a každý má právo vyjádřit svůj názor a, přirozeně, nesouhlasit. Naopak, je to podle mně přínosné – čím více různých názorů, tím spíše na tu či onu záležitost můžeme pohlédnout i z jiného úhlu.
Ahojte, no já jsem teda nikdy moc nevymýšlela, jak do dítěte dostat jídlo. Ale snažila jsem se dělat to, co mu chutná. Jenže ono to taky není nejlepší, protože pak začal ještě víc vymýšlet. Vyřešila jsem to jednoduše, nechceš, nebudeš mít nic, to samé pokud odbíhal od stolu. Naučil se, asi od svých dvou až tří let jedl to, co dostal a seděl u stolu.
Článek je sice pěkný, ale trošku nesouhlasím, protože si myslím, že pokud má dítě hlad, tak jídlo sní a když ne, tak chce dosáhnout svého, aby dostal to, co mu nejvíc chutná. Samozřejmě pokud z některých jídel dítě natahuje nebo je mu z nich špatně, tak bych je taky nedávala, ale ne z rozmazlenosti.
Vlaďka
Dívky, díky za reakce.
Corin, to víš, že se děti sem tam zeptaly, zda s nimi nebudu jíst. Přijaly jako fakt, že nemám čas, opravdu jsem ho neměla.
Tousty se šunkou teď a pořád – bez komentáře. Když si vzpomenu jak jsem se dělala se stravou kojeneckou pro jedno dítko, batolecí pro druhé dítko a tak stále dokola. V mrazáku jsme měly miniaturní balíčky zeleniny na dětské polévky, malé porce masa z domácích zvířat.
Corin jo, jo, je to tak – každý článek je zaměřen subjektivně, ze zkušeností svých a známých. A co Tvému malému udělat větší sousta, takové jednohubky bez párátek, dát na modrý ubrousek s tím, že plují lodičky do pusinky?
Hannah tady se snad roztrhl tento měsíc pytel z články:)
Plodíte jeden za druhým a všechny jsou úžasný:))
Mě nutili ve školce a to mlééééééééééko, pfuj tajbl, s donucení jsem ho vypila a od té doby jsem ho nestrčila do úst:)Výrobky z mléka zase můžu:)
Jím vše, kromě vajec na hniličko, omelet a držkovou nemusím a pár jídel by se našlo:)
Děti nenutím, ale štve mě, že nechtějí jíst, tak to zkouším tím, že je nakrmím, malého ještě krmím, ale dceru a ta se ráda nechává rozmazlovat:)
A u nás u jídla funguje, kdy řeknu “ letadlo letí, kolik má dětí?“ Malý pokaždé otevře ústa a já mu tam šupnu lžičku:))
Malý je jedlík, ten jí tak dlouho, než je miska prázdná a u dcery to neřeším, pojí ve školce, doma jí jídlo nabídnu, pohrdne, nedám:)))
Hani, jasně :-))
No víš co? Já nápaditá jsem, umím zdobit jídlo a aranžování mě moc baví, ale z toho, co jsi napsala, by snědl jen ovoce. A jak ho znám, sesypal by všechno na jednu hromadu 🙂 Jsi hodná, že mi radíš..;-) Každá máme svoje metody viď? Já vím, že když mi oddělá hlavičku, že už nechce, tak si jěště nášup dá, ale jakmile už neotevře pusu, vím, že má dost.
Děti se tě nikdy nezeptaly, maminko ty s námi jíst nebudeš? 🙂
Už se těším na další tvůj článek o jídle..;-)
Jak píše JanaK, maminky, které nabízejí celodenně dětem tousty se šunkou, to je pěkná pohodlnost, že? Výmluvy maminek 🙁
Corin, tak se vykašleme na chleby s pomazánkou a s máslem, když to Tvůj mrňousek nechce, no. Tak teda – dávej jídlo( to zastudena) do malých barevných, třeba plastových mističek, z jídla dej:
nakrájenou zeleninu taky barevnou, vajíčko na kostky, sýr na kostky, ovoce atd. Až si synek dělá takovou sámošku, sám si vybere misku, pak další misku a tak.
A pokud hezky sní polívku a další nechce, tak ať hlavní jídlo jí až později. To přece nevadí, myslím.
No, ale když mrně odstrčí lžičku, se svým „ne“ a zavrtí hlavou…tak už opravdu „ne“, ale u nás jedli víc než právě těch pár lžiček.
Hani, teplé mléko je největší bléé 🙁 No takže by jsme určitě spolu něco našli, co jěště nejím 🙂 a nepiji
Já také dávala večer co večer dceři kašičky, aby byla tlusťoučká, kupodivu baštila a kaši má ráda dodnes. Ne, nějakou rychlovku, pěkně tu vařenou, co se u ní musí stát a poctivě míchat 🙂
Jo a malý mi baští dobře, jen nejí nic namazaného. Nemáš blbý nápad 🙂 vůůůbec ne! Holt někdy sedíme na zemi, hraje si a jíme 🙁 Ve školce bude mít možná problém, ale možná také ne, když budou ostatní sedět u stolu 🙂
Hanah, myslíš, že malé dítě po pár lžičkách s určitostí ví, že je napapané? Já tomuhle nikdy nevěřila 🙂
Článek pěkný, ale za maminku, za tatínka si pamatuju také a docela to pro mě bylo nepříjemné. Řekla bych hnusné vydírání. Takže za tatínka sis dala a za maminku už né, no prostě nepříjemné.
No, Corin, tak já právě tu syrovou cibuli ráda. Celé dětství – k večeři teplý mlíko, chleba s máslem a na chleba na kostičky nakrájenou cibuli. Ovšem cibulku osmaženou (vám všem dozajista vonící) s vajíčky nebo na bramborové kaši – nikdy, nikdy.
Corin, co synkovi mazat na chleba pomazánky a ty zdobit – oči, pusa, nos, zkusit nějak vykrájet ze zeleniny autíčko na ten chleba. Chleba na ubrousek s auťáky… já vím, blbý no, že jo.
Hanah :-))) koncem jsi mě pobavila, když jsem dočetla :-))
Jo, jo, ráda čtu o jídle, ani nemusím brát sirupy na chuť k jídlu, stačí dobře napsaný článek 🙂
Mě se líbí, jak s Ivčou obě tvoříte 🙂 Vy tu převažujete a jedna válcujete druhou svými zajímavými články :-))) Fakt jste obě šikulky
No, teď mi pověz, co jíš, když skoro nic nejíš 🙂 Já jím vše kromě mastného a syrové cibule. Segeďák bych si dala 🙂
Já ti něco Hani napíšu, jo? Taky totiž někdy honím, no někdy, skoro každý den, malého s jídlem. On mi u stolu nevydrží 🙁 Polívku sní spořádaně u stolu, ale druhé..bohužel, ale sní podle představ…dceru jsem tošku nutit vždycky musela, kdyby jsi měla děti jako párátka, tak by jsi vymýšlela, jak je nakrmit, ona je totiž taky vybíravá 🙁
Moc mě neukamenuj 🙂
Článek se pěkně četl a hodně mě zaujal. Je poučný pro všechny maminky. Znám maminky co na děti křičí, nebo vyhrožují , když jídlo nesní nesmí jít ven, k počítači, dívat se na televizi.
Moc pěkný článek, také nejsem vyjímkou a dva občasné nejedlíky mám doma 🙂
Kromě maminek, které různé metody zábavy vypilovaly téměř k dokonalosti znám i takové, které bez rozpaku dítěti nabízejí celý den třeba tousty se šunkou s tím, že dítě nic jiného nechce.
Takže jak píšete, základem je rozmanitost a pestrost, pak už mohu s klidným svědomím dát děcku vybrat.
Ale no tááák,přece nééé.
Já tě chci potěšit,pochválit,povzbudit k dalším výkonům a nééé Tě rozplakat:))))
Nebo mám psát:áách,jó už zase???????:)
Já za to nemůžu,že se mě co tu čtu všechno tak líbí.
PS:taky umím napsat-nic moc,když se mi to nelíbí:)
Mno, Hanči25, Ty mě vždycky tak pochválíš – a zase mi je do bréče. A navíc – Tvůj zajímavý komentář…
Jak ty píšeš,to se čte jedním dechem…
No vybíravé jsou snad všechny děti /neznám ani jedno,které by nebylo/a ani já sem jim nevnucova,když se něco uvařilo co jim nejelo.Kolikrát sem se jim ani nedivila.Rozmixovaná,neslaná šlichta:)))
Já z dětství si pamatuju,že mě bratranec,když jsem odmítala jít pověsil na zahradě na tyč a výchovně mi domlouval,že mě vřeštící sundá,když budu jíst:))))Bylo mě pět,následek toho:dodneška do mě nedostanete mlíkovou polívku a převařené mlíko,ale kakao i po litrech.
Pravda,za maminku,tatínka a celýho příbuzenstva včetně celý ZOO sem též na dětech praktikovala a s úspěchem:)
Mobile Sliding Menu