Je výchova osobním příkladem přežitek?

NÁZOR ANEB CO VY NA TO, PANE TOPOLÁNKU, PAROUBKU, PÁNI UČITELÉ, RODIČE…?

Nový školní rok, první školní týden. Jídelna. U kantorského stolu už zase probíhají „malé pedagogické rady“. Tentokrát jsou na přetřesu milostné aféry a manželská nevěra našich předních politiků…

„Myslím, že jako reprezentanti státu by měli jít příkladem,“ zkusila jsem vstoupit do rozjeté konverzace.

„Je to jejich věc, jejich soukromí,“ oponoval mi kolega.

„Dobře, ale sami si vybrali tuhle veřejnou funkci,“ nedala jsem se. „Je těžké dětem ve třídě vysvětlovat, že věrnost a manželství jsou pořád důležité hodnoty, když to politické špičky našeho státu nerespektují.“

„Tak se podívej na nás,“ vložila se do rozhovoru kolegyně. „Jsme všichni tři rozvedení… A jsme učitelé. Taky máme veřejnou funkci.“

„Jo, ať si každý dělá, co chce, je to jeho věc,“ uzavřel debatu kolega. Došla mi slova, argumenty. Je to pravda. Jsem rozvedená už osmnáct let a mám kázat dětem o morálce. A to učím rodinnou výchovu. Přesto stále cítím, že mi něco na té rozmluvě nesedí. Vlastně všechno.

CO MOHU OSOBNĚ UPŘÍMNĚ ŘÍCI?

Ano, učím rodinnou výchovu. A vnímám, že v tomto národě to jde s rodinou z kopce.

„Kdo z vás přemýšlí o svém budoucím manželství?“ Tradiční otázka v sedmé třídě. Přihlásilo se asi šest žáků. Dívky mlčí, hlavy skloněné. „Je lepší žít spolu a nebrat se.“ „Jo, aspoň jde z toho snadněji vycouvat, když to neklape.“ „Manželství není žádná jistota.“ Tuto třídu jsem neměla ještě ani měsíc. Postupně jsem zjistila, že tři čtvrtiny žáků měly rozvedené rodiče. Snažím se děti přesvědčit, že i když to jejich rodičům nevyšlo, je na nich, co všechno jednou vloží do manželství ony, s čím do něj budou vstupovat, jaké hodnoty budou vyznávat… Je to přece lepší, když jsou na život dva. Zvláštní je, že ti sedmáci, osmáci a deváťáci stále spojují lásku s věrností. Že v tom cítí něco důležitého. Že po ní touží. Jen jim ta láska nejde dohromady s tím, jak to vypadá doma a ve společnosti.

Ano, ztroskotalo mi manželství. A uvědomuji si, že kdybych v tom nebyla ke svým žákům upřímná, nebrali by nic z toho, co jim říkám, vážně. Lekci mi dala v deváté třídě moje třídní učitelka. Při občance nás přesvědčovala o škodlivosti kouření a pak na výletě za autobusem tajně kouřila. Její slova ztratila tenkrát pro mě cenu. Kdyby bývala řekla: „Podívejte, děcka, já kouřím a nemůžu přestat, je to nezdravé, leze to do peněz, tak to nedělejte, moc dobře vím, o čem mluvím,“ nic by nezkazila. A tak svým žákům říkám dříve, než společně začneme odkrývat pravé hodnoty a hloubky manželské lásky, že mně se to hned na začátku nějak nepovedlo. Pak už je snadné upřímně si s nimi popovídat, co od lásky očekávají, jaké chyby může člověk udělat a jak se jich raději nedopustit.

Napsal/a: Jana Bačáková