Biologický rodič – partner, nebo soupeř?

Rubrika: Výchovné tipy

933632_carol_belle_and_dudaDilemata a skutečný příběh Amálky, „matky“ tří dětí.
Dilema

„Vždycky, když se děti po prázdninách vrátí od rodičů zpět do domova, trvá to měsíc, než se dostanou do starých kolejí. Často se vrátí vyhladovělé a špinavé. Proč je vůbec posíláme domů?“…

„Co je to za spravedlnost? Já se jako pěstoun starám, nesu za dítě zodpovědnost, a rodič, který se o nic nestará, má právo rozhodovat. To je partnerství?“ „Až příliš chráníme biologické rodiče dítěte. Nestará se? Neprojevuje zájem? Měl by být plně zbaven rodičovských práv a dítě pak může vyrůstat v náhradní rodině.“ „Rodiče si pouze chlácholí své svědomí. Když děti chtějí, ať si je vezmou napořád!“
„Matka a otec nepřestávají být matkou a otcem, ani když je dítě v dětském domově nebo v náhradní rodině. Jsou pro něj důležití. Tvoří jeho minulost a možná i budoucnost. Nezbavujme je zodpovědnosti ani za přítomnost.“ „Většina dětí se nedostane do domova proto, že by se o ně rodiče nechtěli starat, ale proto, že to neumějí. A v tom bychom jim měli pomoci.“ „Chyba se obvykle stala mnohem dříve než dítě nastoupilo do domova. Vážně je vždycky vinen rodič? Není pro nás pohodlnější vyčkávat a pak dát dítě do domova než pracovat s celou rodinou?“ „V zahraničí přijmou do dětského domova i rodiče, aby s nimi a s jejich dětmi mohli pracovat.“

Amálka

Paní Amálku jsem poprvé potkal v televizním studiu při natáčení pořadu Rodina, a to před sedmi lety. Já jsem tam byl jako „nenáhradní rodič“ a expert na náhradní výchovu, ona jako náhradní matka Magdalenky a Agátky.
Amálka je svobodná. V jejím případě to znamená skutečně mnohem víc než fakt, že nemá partnera. Je svobodná díky hloubce své lidskosti. Navzdory tomu, že zastávám názor, aby děti, pokud je to jen trochu možné, chodily do úplných a standardních rodin, mě hned při prvním setkání svou láskou, postoji i bezprostřední přirozeností přesvědčila, že v jejím případě je moje schéma příliš těsné na to, aby postihlo skutečné životní výzvy.
Nebudu tu však nyní hovořit o Amálce a jejích dvou holčičkách, které má v současnosti doma. Tento příběh bude vyprávět především o osmnáctiměsíční Pavlínce, kterou si vzala z dětského domova o třicet měsíců dříve než Magdalenku a Agátku. Bude ale i o Pavlínčiných biologických rodičích a o úskalích života. A trochu i o narušení našich představ o biologických otcích.
Ředitelka jednoho domova pro děti do tří let, který Amálka kvůli své touze po dítěti a během své okružní cesty po dětských domovech navštívila, jí Pavlínku nabídla. Na základě toho, jak dosud probíhal kontakt s otcem, i vzhledem k jeho aktuální bytové situaci nepředpokládala, že by během cesty dítěte do pěstounské rodiny mohly nastat nějaké komplikace. Biologická matka si v tu dobu v zahraničí odpykávala trest za drobnou trestnou činnost, otec holčičky (matčin druh) žil u příbuzných. Starší z Pavlínčiných sester bydlela u babičky, mladší byla v jiném kojeneckém ústavu. I tu si Amálka chtěla vzít spolu s Pavlínkou.
Po třech „pobytových návštěvách“ v domově a sblížení se si Amálka vezla Pavlínku k sobě domů. První tři měsíce jejich společného života – „mámy“ Amálky a „její“ Pavlínky – probíhaly klidně. Vše se zdálo na nejlepší cestě až do prvního setkání během soudního jednání. Pavlínčin otec tam prohlásil, že s pěstounskou péčí nesouhlasí, že dokáže vytvořit podmínky pro to, aby si mohl vzít všechny děti domů a starat se o ně. Amálka prožívala zemětřesení, ztrácela půdu pod nohama, v okamžení se zhroutily její projekty a krásné vize skončily někde v mlze.
Soudce rozhodl v souladu se zájmem malé Pavlínky, měla zůstat u Amálky, a to tak dlouho, dokud rodiče nezabezpečí vhodné podmínky. A že otec (v té době už s matkou, která se vrátila z výkonu trestu) ji může v předem domluvených termínech navštěvovat. Některé neohlášené návštěvy nevyšly, protože nikdo nebyl doma, několik se však podařilo. Pavlínka dál zůstávala v bezpečném prostředí, Amálka však řešila vnitřní rozpor: Jak milovat dítě a přitom vzájemný vztah budovat jen tak, aby Pavlínku a ji samu budoucí rozchod bolel co nejméně? Dá se to? Věděla, že o Pavlínku přijde, ale natolik jí na ní záleželo, že ji připravovala pro biologickou matku a otce, pro její rodiče. A tak Pavlínka v té době už neměla jen „mámu“ Amálku, ale i mámu Darinu a otce Tibora.
Pokračování u soudu bylo věcně jednoduché. Otec potvrdil svůj zájem o děti, skutečně dodržel slovo. Koupil dům. Ocenil i to, jak se Amálka o jeho dceru starala. Už bylo třeba vyřešit jen maličkost – „deportaci“.
Pavlínku do jejího nového domova doprovodila Amálka. Situace byla napjatá, Amálka se snažila ze všech sil nedávat najevo, jak ji to bolí. A hrdinsky to zvládala. Ale co Pavlínka? Co když se nakonec rozběhne k ní? Co potom? Situaci pomohlo vyřešit malé štěně. To tak Pavlínku zaujalo a tak si s ní hrálo, že si ani nevšimla, kdy Amálka z domu odchází. Do opuštěného bytu, kde jí Pavlínku připomínalo tisíc drobností.
Máma Darina časem přestala situaci zvládat, odešla od třech dětí i od muže. Místo ní si Tibor našel jinou ženu. A tak má dnes Pavlínka už třetí „mámu“. Otec Tibor nezapomněl. Ještě dnes Amálce někdy zatelefonuje a informuje ji o tom, jak se jim daří; když od něj Darina odešla, pozval ji dokonce na šampaňské. Ani Amálka nezapomněla. Posílá své „prvorozené“ holčičce několikrát do roka pohled. A žije pro Agátku a Magdalenku.

Souvislosti

Dnes již klasická typologie (původně zřejmě Dunovský, J., 1986 a dříve) konstatuje, že do náhradní výchovy se svěřují děti s trojím typem rodinného „zázemí“. Rodiče se:

nemohou o dítě starat – jde o více či méně objektivní důvody (úmrtí, vážná choroba, rodiče jsou ve výkonu trestu);
nechtějí o dítě starat – reálně se jej zřeknou nebo ho odloží (do dětského domova, k příbuzným či do nějakého jiného „záchranného hnízda“), častěji však pouze imitují péči, nemají citovou vazbu k dítěti a nenaplňují jeho základní fyziologické potřeby;
neumějí o dítě postarat – mají sice materiální podmínky, které jim umožňují se o dítě postarat, ale z nějakých důvodů to nedokážou a výchovu dítěte nezvládají.

Z tabulky č. 16 vyplývá, že v podstatě jedinou objektivní překážkou jsou špatné bytové podmínky (ale ani ty by podle současné legislativy neměly být důvodem pro umístění dítěte v instituci). Výchovné problémy (rodiče se „neumějí starat“) představují 41 a 62,1 % případů. Odpovídá to i poznatkům z vyspělých evropských zemí (např. Rakousko, Německo, Finsko), kde to jsou v 45–90 % právě rodiče, kteří žádají o umístění dítěte do náhradní ústavní péče, protože jeho výchovu nezvládají (Tobis, D., 2000; Kemppainen, M., 1991).

Jedná se o ukázku z knihy Dilemata náhradní výchovy (autor: Škoviera Albín
)
vydal Portál, 2007

Napsal/a: Škoviera Albín

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist