Na chyby lze v krajnosti pohlížet dvojím, naprosto odlišným způsobem. V prvním případě se ze strachu chybám vyhýbáme. V druhém případě se jich kvůli chybějícímu strachu dopouštíme. V žádném z těchto případů nás nemůže síla chyby oživit.
Takové ustrašené rodiče se sklonem k dokonalosti nemůžeme přát žádnému dítěti, neboť od nich se nemůže naučit, jak se postavit k životu a prosadit se. Přitom k rozvoji vlastní životaschopnosti patří pokus a omyl – chyby, kterých jsme se dopustili. Takový panický strach před chybami znám zvlášť u maminek, které se cítí perfekcionistickým způsobem odpovědné za výchovu. Ujišťují se tím, že si nenechaly uniknout žádnou možnost podporovat své dítě. Například ho už ve věku dvou let přihlásí na kurz angličtiny, v pěti letech ho přivedou na počítačovou výuku, posílají ho na kurzy japonského bojového umění atd.
Navíc na sebe strhnou téměř všechnu odpovědnost za dítě, přibírají si současně úlohu otce, ačkoli ten bydlí ve společné domácnosti a vlastně by byl pro svou roli k dispozici. Takové rodičovské páry nejprve svou chybu vůbec nepozorují. Dokonce si oba myslí, že rozdělení činnosti – matka jako vychovatelka dětí a otec v zaměstnání jako ten, kdo rodinu finančně zajišťuje – je správné. Teprve když to „hoří“, většinou v případě chlapců, hledají, co tu chybí. Blíže se tímto uspořádáním v rodině budu zabývat v kapitole Chyby v systému rodiny je třeba rozeznat včas. Tito rodiče promítají do dětí vlastní představy, aniž by dětem přitom dali příležitost, aby rozvinuly svou identitu: krátce zastřižené křoví ve sterilní zahrádce; panenky barbíny v pokojíčku. Tyto děti nejsou naprosto připraveny pro život. Jednou totiž budou vystaveny nečekaným zkouškám, ale nikdy se nenaučily zacházet s problémy, rozhodnutími. Co potom takový nezkušený člověk dělá? Zvolí chybný postoj?
V druhém případě naproti tomu působí mnohem víc rodičovské přivírání očí, bagatelizování nebezpečí. Strach neexistuje, nebo je jen minimální. A taková je i znalost chyb. Rodiče vycházejí z toho, že se děti nedopouštějí téměř žádných nebo jen minimálních chyb. Chyby po léta tak říkajíc uhlazují, aniž by věděli a aniž by si dělali starosti, jaký to bude mít účinek na osobnostní vývoj dítěte. Ve většině případů se přitom jedná o rodiče, kteří dítěti bez zaváhání plní jeho materiální přání, ale pokud jde o jeho vnitřní potřeby, nechávají ho hladovět a žíznit. Říká se tomu „zpustnutí blahobytem“. To je chyba, která se dá velmi těžko napravit. Oběťmi jsou mladiství, kteří i přes dostatečnou inteligenci nedokončí žádné vzdělání, protože se nenaučili dovést něco do konce a překonat svou nechuť.
Také tzv. opíjení do němoty a únik k drogám bývá zřejmé u dětí, kterým nikdo nepomohl najít smysl života. Tito mladí lidé často hledají východisko z morálního chaosu rodičovského domu a jdou přitom nezřídka špatným směrem, například se dostanou do extremistické skupiny mládeže.
Viditelné jsou smutné následky tohoto zpustnutí blahobytem občas také na mladistvých, kteří jsou závislí na počítačových hrách. Tragický vrchol tvoří mladí lidé z „dobré rodiny“, kteří se nečekaně stanou střelci stiženými amokem.
Napsal/a: Jiřina Prekopová
