Dovednost lhaní jako pozitivní moment vývoje

„Odvážné děti by neměly lhát, ale zdravé děti by to měly umět.“

Možná to zní paradoxně, ale tím, že vaše batole nebo váš předškolák zkusí lhát, vlastně dokazuje, že jeho sociální vývoj probíhá správným směrem. Dítě muselo udělat pokrok v myšlení i v chápání sociálních vztahů.

Doris Krausová, novinářka z deníku Die Presse popsala zajímavý experiment psychologa Josefa Pernera a jeho týmu z Institutu psychologie na Univerzitě v Salcburku (Krausová, 2008).

Experiment vypadal takto: V místnosti byl čtyřletý chlapeček Max, jeho maminka a trochu stranou skupinka dětí od dvou do pěti let. Děti sledovaly, co se odehrává mezi maminkou a Maxem. Max se díval, jak maminka bere čokoládu a dává ji do prvního šuplíku ve stolku. Potom Maxe zavolali pryč. Když Max odešel, maminka vyndala čokoládu z prvního šuplíku a dala ji do druhého.

Experimentátoři se ptali dětí, ve kterém šuplíku bude Max čokoládu hledat, až se vrátí. Dvouleté a tříleté děti téměř vždy odpovídaly, že Max bude čokoládu hledat ve druhém šuplíku. Dr. Perner uvádí, že pro takto malé děti je velmi těžké si představit, že někdo jiný neví to, co ony vědí. Proto předpokládaly, že Max také ví, že maminka čokoládu přendala z prvního šuplíku do druhého, ačkoliv v místnosti v době přesunu čokolády nebyl. Větší děti správně očekávaly, že Max bude čokoládu hledat v prvním šuplíku.

Podle Dr. Pernera se dovednost lhaní vytváří u dítěte mezi třetím a pátým rokem věku. Teprve když děti pochopí, že ne všichni vědí všechno a že lidé nejednají podle toho, jaký svět ve skutečnosti je, ale podle toho, jaké informace o něm oni sami mají, tak teprve potom jsou v situaci, že dokážou pochopit lež a samy začít lhát.

Jsou lidé, kteří ani jako dospělí lež nikdy nepochopí. Nikdy se nedokážou vžít do situace z pohledu druhého, porozumět jeho stanovisku. Sami také nelžou, protože lhát neumějí. Lhaní se jim nedaří a vlastně ani ke lhaní nevidí důvod. Jsou to například lidé s poruchou autistického spektra, s diagnózou Aspergerův syndrom. Takoví lidé nepochopí ani ironii, narážky, ustálená slovní spojení… V jejich komunikaci se projevuje tzv. „hyperrealismus“, tj. berou všechno doslova. Nerozumějí tomu, jak může někdo někomu něco „osolit“ nebo „zavařit“, když nepoužil sůl ani vaření. Nechápou, jak se dá člověku „vypálit rybník“ či „přistřihnout křidélka“ nebo proč by si měl „zamést před vlastním prahem“, když má přece doma pořádek a vlastně ani žádné prahy nemá.

Nedojde jim, že na dotaz: „Nevíš, kolik je hodin?“ nestačí odpovědět jen: „Vím.“ Nerozumějí tomu, že tázající předpokládal, že oni vědí, kolik je hodin, proto se jich také ptal. Že vybafnout na někoho: „Řekni mi, kolik je hodin.“ je u nás považováno za nezdvořilé.

Proto fakt, že dítě zkusí lhát, je vlastně pozitivní. Svědčí to o normálním sociálním vývoji předškoláka. Neznamená to, že dítě by mělo lhát pořád, nebo že by ho rodiče neměli přesvědčovat o tom, že pravdomluvnost je vhodnější. Ale když dítě bude ovládat dovednost lhaní, bude také lépe rozeznávat, když bude někdo lhát jemu. Nedá se tak snadno ošidit. Bude sociálně zdatnější. Tj. jak bylo řečeno v úvodu, odvážné děti by neměly lhát, ale zdravé děti by to měly umět.

Napsal/a: Tereza Beníšková