Moje odpověď je složitá i jednoduchá zároveň: mnoho věcí, ale ze všeho snad nejvíce jistotu ve vztazích ke svým lidem.
K tomuto staronovému poznatku, který ostatně nebyl žádným tajemstvím už pro naše prababičky, se věda dopracovala po mnohém bloudění a oklikách. Tyto okliky se však nakonec přece jen spojily v jednu jasnou cestu.
Vydejme se nejprve oklikou první, která si říká biologie chování. Je to dnes vážená vědecká disciplína, která zkoumá, které formy chování člověka jsou založeny v jeho lidské přirozenosti nejhlouběji, tj. svým způsobem už v jeho biologické podstatě. Člověk se přece vyvíjel na této planetě hezkých pár milionů let jako živočišný druh – co ho tedy spojuje s jeho ostatními živočišnými příbuznými? Mám tu na mysli především živočichy nejbližší, savce a mezi nimi primáty.
Když se člověk, hodný toho jména, objevil poprvé kdesi na pláních Afriky, patřil nepochybně k tzv. ohroženým druhům živočichů. Nahá opice – nedokonalá, nedodělaná ve všem všudy. Moudrá Matka Příroda, jak by řekl Karel Čapek, každému takovému druhu, o němž soudila, že by měl přežít, dala do vínku nějaký specifický dar. Co věnovala člověku? „Rozum!“ zní patrně první odpověď, která nás napadne. Zajisté! Jenomže, to by do začátku zdaleka nestačilo. Příroda musela člověka pojistit mnohem důkladněji – a tak mu k tomu přidala vztah! To slovo je výstižné – slyšíme v něm „vztahovat se“, „natahovat se“ vzhůru, do výše za někým či k někomu, ale současně také „být přitahován“, k někomu patřit, s někým být. Ba vůbec nejsme daleko od nejnovějšího vědeckého poznání, když si za tím slovem představíme malé dětské ručičky, které se natahují po mámině obličeji nebo které se jí později chytají za sukni či dělají, jako by chtěly vyšplhat k ní do náruče, když se blíží nějaké nebezpečí.
Zkrátka, aby lidské mládě přežilo, potřebovalo tu mít „svoje“ lidi, kteří by mu poskytli ochranu a pomoc, protože ono samo bylo velmi dlouho a přespříliš bezmocné. Těm „jeho„ lidem na něm však muselo současně také obrovsky záležet. Poskytování ochrany a pomoci bezbrannému mláděti musela být jejich hluboce za-ložená psychická potřeba, protože jinak by celý mechanismus vztahu nefungoval. Objevila se lidská mateřská láska (ale pozor, také otcovská) a tento základní lidský vztah od pravěku do dneška je vlastně nesen oním podivuhodným, ba zázračným mechanismem, kterým je vzájemné uspokojování psychických potřeb.
Proč tento přírodní mechanismus tak oslavuji? Stojím nad ním totiž vždy znovu v údivu. Je podivuhodně mnohotvarý, vždy znovu originální – a co nejdůležitějšího, je schopen vývoje, kultivace, pěstování, vzdělávání, jak o tom svědčí vlastně celá lidská kultura.
Ale vraťme se ještě na chvíli zpět k samým počátkům člověka na zemi. Profesor Bernhard Hassenstein z Freiburgu, významný představitel biologie chování (Verhaltensbiologie), rozděluje mláďata savců na tři skupiny, a to podle toho, jak se chovají v případě nebezpečí. To je totiž chování nejzákladnější, neboť tady jde vpravdě o život.
Jedněm říká Nesthocker čili jacísi hnízdoši. Patří sem nejen ptáci, ale také kočky, psi a všechna zvířata, která přicházejí na svět slepá a nemohoucí. Ta, když přijde nebezpečí, se v hnízdečku či pelíšku přikrčí, nehýbou se, nevydají hlásek, činí se nenápadnými, schovají se.
Těm druhým říká Nestfluchter čili jacísi běhavci. Ti jsou už od počátku vybaveni pohyblivostí, takže se mohou zachránit na vlastních nohou – např. mladí zajíčkové, stepní běhavci a všechna zvířata, která po narození hned chodí.
Třetí jsou Traglingové čili nošenci. Ti se nepřikrčí, ani sami nedovedou utéci – ty musí někdo odnést! A oni jsou také tak vybaveni, že dovedou tomuto nošení napomáhat, chovají se „nošenecky“, dovedou si pomoc přivolat, dovedou se „vztahovat“, dovedou vztah navazovat a udržovat. Pro člověka je podle B. Hassensteina to podstatné a základní, že je „ein ehemaliger Tragling“ čili někdejší nošenec. Bernhard Hassenstein pro to má ostatně mnoho důkazů ze srovnávání reflexů dítěte a ostatních primátů, z anatomické stavby jeho končetin a páteře, z pohyblivosti jeho hlavičky, z instinktivní interakce matky a mláděte atd.
A konečně nejnovější poznatek z posledních let: Konfigurace kyčlí novorozence a jiné anatomické znaky s největší pravděpodobností svědčí o tom, že lidské mládě nosila matka po miliony let na svém levém boku, kde se dítě mohlo celkem pohodlně „usadit“ na její kyčli, přidržováno její levou rukou, přičemž pravou ruku měla volnou k práci. Dítě se nosilo blízko matčina srdce, jehož osobitý rytmus, jak víme, dítě uklidňuje. Bylo blízko prsu čili zdroje potravy. Bylo v teple atd. Zkrátka, ochranu mu skýtala náruč. Ta mu pak pro další život předznamenává přístav bezpečí v případě ohrožení, ochranu před nejistotou, jistotu v úzkosti.
Otázka jistoty a nejistoty v lidském životě, úzkosti a obrany proti ní je otázkou nepochybně základní. Budeme se k ní v těchto esejích vracet častěji.
Vydalo nakladatelství Portál, 2010.
Napsal/a: Zdeněk Matějček
