Naše Markétka je z domečku

Rubrika: Partnerství a vztahy v rodině, Pomoc

Pryč jsou doby, kdy se adoptivní rodiče po příchodu miminka odstěhovali na druhý konec republiky jenom proto, aby „dobří lidé“ dítěti nepověděli o jeho původu. A samotnému dítěti mnohdy až do dospělosti tajili fakt, že je adoptované.
Přestože se téma adopce již částečně vymanilo z roušky tabu, ještě stále se nejedná o téma snadné a konverzačně „lehce zvládnutelné“. Sama jako adoptivní matka jsem v diskusi o adopci značně otevřená. Ale chápu, že ne každý adoptivní rodič je ochoten „jít s kůží na trh“.

Maminka Petra z Pardubicka si našla pár (desítek) minut a trpělivě odpovídala na všechny mé (snad ne nepříjemné) otázky. Pojďte se seznámit s příběhem, jak se máma s tátou a dceruškou (konečně) šťastně našli.

Jak dlouho jste s manželem spolu a jaké byly počáteční plány – kolik dětí, kdy atd.?
V červnu budeme slavit sedmileté výročí svatby, té předcházelo několikaleté chození. „Vážná známost“ začala před nějakými 10 – 11 lety.
Plány byly krásné:-). Nejprve romantická svatba, po ní vlastní bydlení a postupně dvě děti.
A zpočátku to opravdu hezky všechno vycházelo – v červnu 2003 jsme se brali, v červenci stěhovali a v září jsem přestala užívat hormonální antikoncepci a očekávala, že co nejdříve otěhotním. Ale jak se časem ukázalo, naše cesta k dítěti je trošku delší než obligátních devět měsíců těhotenství.

Ač sama tuhle otázku nemám ráda, je zcela logické, že se lidé ptají „proč“? Proč jste se tedy rozhodli pro adopci?
Pro adopci jsme se rozhodli tehdy, když jsme zjistili, že spolu s manželem biologického potomka pravděpodobně nikdy mít nebudeme.
Nejprve jsme šli cestou většiny párů (i když znám i ty, kteří tuto etapu přeskočili) – návštěva kliniky asistované reprodukce a umělé oplodnění. Po druhém nevydařeném pokusu jsme podali žádost o adopci, zkusili ještě třetí a toto snažení ukončili. Asi se zase nabízí otázka PROČ. Proč jsme nepokračovali dále. Výsledek IVF je velmi nejistý, zklamání při neúspěchu jsem nesla obzvláště já velmi špatně, hormonální léčba poznamenala negativně můj zdravotní stav, o dost vysokých částkách ve formě doplatků ani nemluvě. Oproti tomuto mi přišel proces adopce podstatně jednodušší a hlavně ta jistota, že se vytouženého dítěte dočkáme, byla obrovským hnacím motorem.

Jak moc toto rozhodnutí ovlivnila skutečnost, že jsi sama pracovala v dětském domově?
Já si myslím, že fakt, že pracuji v dětském domově se školou, asi neměl na rozhodování, zda do adopce jít, žádný vliv. Určitě měl ale vliv na nastavení požadavků, kritérií, které se uvádějí do žádosti o náhradní rodinnou péči. Mám na mysli například vyloučení prokázaného alkoholismu v těhotenství, drogovou závislost apod.

Co na to říkal zaměstnavatel a jak se tvářili lidé, se kterými jste se v rámci procesu „prověřování“ setkali, když zjistili, že jsi vlastně z oboru?
Lenka – ředitelka našeho zařízení rozuměla důvodům, proč chceme adopci, ale samozřejmě mne i svým způsobem varovala, rozebírali jsme spolu možná rizika náhradní rodinné péče. Ve finále mne ale podpořila hezkým posudkem a samozřejmě ví i o další žádosti.
A ostatní lidé? Jednání většiny úředníků bylo vůči nám profesionální. Spíše než mé povolání byl určitým handicapem fakt, že jsem vysokoškolačka – prý hrozí riziko příliš vysokého kladení nároků na dítě. Obzvláště ve spojení s poloetnikem dítěte, které jsme preferovali.
Jediná negativní zkušenost byla s nejmenovanou sociální pracovnicí, když jsem se zajímala o hostitelskou péči ve zdravotnickém zařízení, do kterého jsem docházela jako dobrovolník, tenkrát pod záštitou Nadace Terezy Maxové, projekt se jmenoval „Otevřená náruč“ (mimochodem úžasná zkušenost). Ta reagovala velmi zvláštně – prý si mám brát děti z našeho domova a ne od nich. Asi nechápala rozdíl mezi dětským domovem se školou a dětským centrem, obzvláště ve věku dětí a jejich anamnéz. V našem zařízení jsou umístěny děti s výchovnými problémy, 2. stupeň ZŠ a ZŠ praktické.

Neměla jsi tendenci si „vybrat sama“?
Neměla. Právě díky tomu, že náš dětský domov není domovem klasickým, ale je určen dětem s etopedickými a psychopedickými problémy, naprosté minimum z nich je vhodných do náhradní rodinné péče. A hlavně jsem toužila po miminku, ne puberťákovi :-).

Bylo něco, co tě na celém procesu prověřování překvapilo? Přeci jenom máš o dost více informací než standardní žadatelé.
Dnes celý postup prověřování žadatelů o náhradní rodinnou péči shledávám jako nutný, nezbytný, ale mé názory na něj se utvářely v průběhu tohoto procesu a defakto se tak děje dodnes. Životem s adopčátkem, poznáváním dalších náhradních rodičů, jejich dětí, četbou odborné literatury apod. dochází k posunům mých postojů.
Vezmu-li proces postupně – mezi prvními kroky jsou rozhovory se sociálními pracovnicemi, jejich návštěva bytu žadatelů. Samotné mi to nebylo napoprvé zcela příjemné a určitě je velmi důležité, s jakými lidmi se setkáte. Ale tento krok je nezbytný.
Následuje psychologické prověřování žadatelů – písemné testy a pohovor. Nedovedu si představit, že by tomu tak nebylo. Psycholog by měl důkladně poznat žadatele, jejich motiv k přijetí dítěte, osobnostní charakteristiky. Opět musím přiznat, že jsem se samozřejmě bála, abychom „prošli“, největší obavy jsem měla z toho, aby nebyl na překážku fakt, že jsem se léčila s depresemi souvisejícími s neplodností. I přes tyto své strachy bych byla ráda, kdyby psychologické posouzení bylo pečlivější, psycholog strávil se žadateli více času, účastnil se všech sezení během přípravy, sledoval reakce žadatelů, jejich názory na probíraná témata apod. Ač jsem si vědoma faktu, že obzvláště pěstounů je velký nedostatek, nemyslím si, že schválení každého žadatele (až na naprosté výjimky) je šťastné řešení.
Poslední fází je příprava budoucích náhradních rodičů. Nesouhlasím s názory typu „vychoval jsem vlastní dítě, vychovám i přijaté“ (ač na počátku procesu jsem si i já, z neznalosti obsahu přípravy, říkala, že přebalit a nakrmit dítě zvládnu i bez ní, zkušenosti s dětmi mám i díky svému zaměstnání – což bylo z mého pohledu dnes velmi naivní) . Naopak si občas říkám, že by přípravy měly být důkladnější, mělo by zde zaznít více zkušenosti náhradních rodičů (čemuž se snažíme napomoci tím, že jsme přijali pozvání Pardubického kraje a na přípravy budoucích osvojitelů jezdíme s manželem povídat o našich zkušenostech), lidí pracujících s náhradním rodinami. Více by se měli potencionální náhradní rodiče dozvědět o psychické deprivaci, jejích projevech, překonávání a dalších oblastech psychologie a speciální pedagogiky.
Důležitý je samozřejmě i zájem náhradních rodičů o sebevzdělávání v těchto oblastech.
Jediné, co jsem na celém procesu nepochopila, je funkce posudkového lékaře. Nechápu, proč naprosto cizí doktor, bez toho, aniž by mne viděl, hovořil se mnou, má právo mluvit do toho, zda jsem či nejsem schopna náhradního rodičovství. Jako průkazné bych brala vyjádření obvodního lékaře, příp. specialistů, u kterých se žadatel léčí.

Jak na vaše rozhodnutí o adopci reagovala rodina? Byli součástí rozhodování nebo jste je postavili před hotovou věc?
Rodina reagovala veskrze pozitivně. Na obou stranách. Všichni s námi od počátku prožívali roky snažení a neúspěchů, tudíž tento krok – podání žádosti o adopci, nikoho nepřekvapil.
Názor rodičů nás samozřejmě zajímal, ale myslím si, že i kdyby z nějakého důvodu nesouhlasili, rozhodli bychom se stejně. Ale jsem velmi ráda, že jsme před toto rozhodování nebyli postaveni a že Markétka je miláčkem celé široké rodiny. K tomu zajisté přispěl i fakt, že byla prvním vnoučetem a pravnoučetem na obou stranách.
S druhou žádostí to už bylo trošku jinak. Zazněl názor, že můžeme být rádi, že máme takovouto skvělou dceru a proč chceme pokoušet osud dál. Co když další dítě bude problematické apod. Ale myslím si, že až telefon zazvoní podruhé, přijmou brášku (máme žádost o chlapečka) stejně hezky jako první dcerku.

A proč adopce a ne pěstounská péče?
Přiznám se, že my nad pěstounskou péčí vůbec nepřemýšleli. Já zastávám názor, že bezdětní manželé toužící naplnit svou rodičovskou roli, se spíše hodí pro osvojení dítěte. Ač v mém blízkém okolí se dva bezdětné páry rozhodly pro pěstounskou péči, byli schváleni a již děti vychovávají, tudíž se opravdu jedná o můj subjektivní postoj, ne názor odborníků.
Chtěli jsme (a chceme i nadále, druhá žádost je opět o adopci) být rodiči, ne „pouhými“ vychovateli (teď mne řada pěstounů ukamenuje, neb se cítí být rodiči též, ale snad čtenáři pochopí, jak je to myšleno). Chtěli jsme, aby dcera nesla naše jméno. Chceme, abychom mohli o všem potřebném rozhodovat my, ne biologičtí rodiče. Svou roli sehrál i fakt, že vím, jací ve většině případů jsou rodiče, jejichž dětem byla nařízena ústavní výchova, a nechtěli jsme s nimi být ve styku. Takže anonymita osvojení sehrála velkou roli, asi tu nejdůležitější. My víme všechny dostupné informace o původní rodině, oni žádné.
Přes tyto své názory, postoje, nebo právě díky nim, velmi obdivuji pěstouny, kteří svůj život zasvětí péči o svěřené děti. Mně vyhovují relativně striktně rozdělené role pedagoga a rodiče a neumím si představit, že by tomu tak nebylo. Proto můj obdiv patří všem, kteří ty dveře od svého domu, bytu otevřeli a pěstounskou péči vykonávají, obzvláště její krátkodobou formu.

Kolik času zabral proces prověřování a za jak dlouho jste dočkali toho vytouženého telefonátu?
Celý proces trval zhruba jeden kalendářní rok. Od ukončení přípravy telefon zazvonil za pouhé dva měsíce.

Máš pocit, že jsi byla na příchod dítěte z ústavní péče lépe připravena než ostatní maminky žadatelky?
To asi nelze takto říci, že bych byla lépe připravena než ostatní. Řeknu to jinak. Teoreticky jsem byla připravena velmi dobře (ne jen díky své práci, ale hlavně díky zájmu o danou problematiku, nastudování literatury, dobrovolnickou práci v dětském centru), ovšem praxe je stejně o něčem jiném. Na to se připravit nelze, to se musí odžít. Takže po příchodu dcerky jsem prožívala typické šestinedělí, střídání bezmezné radosti a štěstí s pláčem, že toto nemůžeme zvládnout. Ale to k tomu všemu patří.

Jak proběhlo seznamování s malou? Jak proběhl první den doma?
Poprvé jsme Markétku (tehdy necelých 14 měsíců) uviděli spící v postýlce. Přišla mi krásná a roztomilá. Poté jsme si šli popovídat s vedením kojeneckého ústavu a sestřičky ji za námi přinesly do kanceláře. Ihned nám ji podávaly do náruče. Bála jsem se, aby nezačala plakat, ale byla na cizí lidi viditelně zvyklá. Během dne jsme s ní strávili každou volnou chvilku – v herně. My byli ubytovaní přímo v kojeneckém ústavu, v pokojích pro náhradní rodiče. Personál zařízení byl velmi milý, vysvětlili vše, co jsme potřebovali. Nechali nás Markétku přebalit, nakrmit, vykoupat, uložit do postýlky. Velmi zvláštní, krásná, byla noc, kdy jsme věděli, že o dvě patra níže spí NAŠE DCERA a defakto naposledy jsme jen dva, ráno už budeme tři.
Vzhledem k tomu, že seznamování proběhlo zcela v pořádku, odjížděli jsme ihned druhý den ráno domů. Čekala nás čtyřhodinová cesta za zimního počasí, moc jsme se těšili, až budeme doma. Nechci, aby to znělo kýčovitě, ale pamatuji si do detailu, jak byla malá oblečená, jak jsme šli k domu, jak překračovali práh bytu. Bylo to splnění několikaletého snu.
Pak následovala realita :-). Nikdo z nás si asi nedokáže představit, jak traumatizující musí být pro dítě žijící déle než rok svého života „přesazení“ na zcela jiné místo, mezi zcela jiné lidi, kolem jiné vůně, k jídlu jiné chutě…Markétka nesla změnu těžce.

Zhodnotíš zpětně nějak vaše sbližování a sžívání? Co bylo fajn, co bylo náročné, co tě překvapilo pozitivně, na co jsi naopak nebyla připravená?
Začátky nebyly vůbec jednoduché, ani pro jednoho z nás tří. Problémy se vyskytovaly denně. Hlavním bylo odmítání manžela, resp. strach z mužů obecně, dále cestování autem (přičítáme strachu, že ji zase někam odvezeme), často pro nás nelogické panické reakce, autoagrese, odmítání naší fyzické blízkosti, špatné usínání, spaní. Tyto projevy lze shrnout pod pojem psychická deprivace, resp. subdeprivace. Nejčtenějším autorem se rázem stal prof. Matějček a další autoři psychologických knih. Přiznávám se, že jsem si první týdny své mateřské dovolené sáhla vcelku na dno svých sil a nebýt podpory manžela, jsem si zcela jistá, že bych nastalou situaci těžko zvládla. Ač jsme si určité problémy během přípravy a čekání na vytoužený telefon připouštěly, byly zažehnány zprávami z kojeneckého ústavu, že jde o dítě zcela v pořádku, s malým opožděními ve vývoji, nenáročné, klidné, milé. Dodnes si nejsem jistá, do jaké míry zařízení dceřiny problémy úmyslně bagatelizovalo, do jaké míry nebyli sto je během pobytu rozeznat, předpokládat, upozornit nás na možné reakce po příchodu domů. Být na celou situaci lépe z jejich strany připraveni, mohlo vše probíhat jinak. Ale heslo „co tě nezabije, to tě posílí“ má něco do sebe :-). Přežili jsme a pevně věřím, že příchod sourozence zvládneme lépe.
Užívat jsem si začala své mateřství až po nějakých třech měsících, jistá „v kramflecích“ jsem se začala cítit zhruba po půl roce společného života. Krásné byly pokroky, které dcerka dělala, jak nám rozkvétala před očima, měnila se, ustávala panika, strachy, záchvaty vzteku. Postupem času se z ní stala veselá, spokojená holčička, dnes bezproblémová, ve vývoji i chování zcela odpovídající vrstevníkům, která dala našemu životu ten pravý smysl.

MarkétkaV1Kolik je dnes malé roků a odkdy jste s ní začali mluvit o tom, že je „z domečku“? Jak se k jejímu původu staví okolí?
Markétce jsou dnes čtyři roky. O jejím příchodu k nám si povídáme odmalička. Miluje prohlížení fotek, má svá dvě alba, z nichž to první začíná společnou fotkou v kojeneckém ústavu. Také jí vedeme „knihu života“ – použili jsme, ač se samozřejmě nehodí zcela, běžně na trhu dostupnou – Naše holčička, ilustrovanou krásnými obrázky Heleny Zmatlíkové. Pojem porodnice je přeškrtnut a nahrazen „kojeňáčkem“. Jak alba, tak tuto knížku má moc ráda a sama se k nim často vrací a chce slyšet, i si přehrává s námi či panenkami, jak jsme ji poprvé viděli, jak jsme si ji odváželi domů, co dělala ona, co říkali my. Protože máme mezi nejlepšími přáteli rodiny s adoptovanými dětmi, bere adopci a příchod z „kojeňáčku, děcáčku“, budu-li používat její termíny, jako něco naprosto běžného. A protože kolem nás se rodí hodně miminek a ji to samozřejmě zajímá, postoupili jsme ve vyprávění k tomu, že před námi existovala první maminka a první tatínek, kterým se narodila, ale kteří se o ni nedokázali postarat. Zároveň ale musíme dodávat, že běžnější je, že péči o miminko maminka s tatínkem zvládnou, že není úplně v pořádku, když musí miminko být jinde než u rodičů, neboť již navrhovala kamarádkám umístění jejich brečících dětí do kojeňáčku :-).
Reakce okolí jsou naprosto pořádku. Dle svého naturelu se někdo vyptával při jejím příchodu více, jiný méně, ale bydlíme na vesnici, kde je její adopce všeobecně známý fakt. A zatím jsme se nesetkali s negativním přístupem ani k dceř, ani k nám.

Dnes již navštěvuje mateřskou školu. Vyskytly se tam nějaké problémy z důvodu toho, že je adoptovaná?
Markétka navštěvuje školku již více než rok, zpočátku na dopoledne, nyní celodenně, neb jsem v zaměstnání na plný úvazek. Školku miluje, dětský kolektiv nyní vyhledává, po počátečním panickém strachu z dětí. O žádných problémech spojených s adopcí nevíme. Ani od Markétky, ani od učitelek. Je to živější dítě, paličák, se kterým občas není jednoduché vyjít, ale to s řadou jejích vrstevníků. O adopci věděly paní učitelky již od počátku, což si myslím, že je správné, mohou pak lépe reagovat, nejsou něčím zaskočeny. Ale nejsem si vědoma, že by takováto situace nastala. Ani kvůli faktu adopce, ani s ohledem na snědší barvu pleti.

Maminka Petra patří mimo jiné také mezi zakládající členy místního klubu Asociace náhradních rodin Chrudim. O jejich činnosti a akcích se dozvíte na http://klubasociacenr.webnode.cz/. Přeji celé rodině hodně štěstí do budoucna. A samozřejmě také, aby ten další „telefon“ zazvonil co nejdříve a oni se rozrostli o tolik očekávaného brášku.

Autorka je členkou mediální pracovní skupiny Asociace náhradní rodin ČR.

Napsal/a: Barbora Jungerová

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)

  • Anonymní

    Zapomněla jsem podpis:-)
    Petra

  • Anonymní

    Tak jak koukám, „anonymní“ to hlásí i mně, ačkoliv jsem vyplnila emailovou adresu“…No nic, podpis pod příspěvkem je:-).

    Ještě bych na závěr dodala, že si nepřipadám vůbec výjmečná. Náhradní rodičovství vyplynulo z naší situace (nemožnost míti biologického potomka) docela přirozeně – život bez dětí by byl strašně prázdný a nudný – pro mne, tím se samozřejmě nemíním dotknout lidí, kteří bezdětnost zvolí zcela dobrovolně, aby to nebylo opět překrouceno:-). Každý z nás má právo žít si svůj život tak, aby byl šťastný.

    Báro, souhlasím s tebou v tom slova smyslu, že si i já myslím (ale i takový prof. Matějček), že ne všechny děti jsou vhodné do všech typů NRP a že některá ústavní zařízení prostě v zemi být musí. Bude-li však dostatek pěstounů, obzvláště na dobu přechodnou, pěstounů profesionálních, bude skvělé, když se budou moci některá zařázení uzavřít. A opravdu nemám strach, že by zaměstnanci – ať zdravotní sestry či speciální pedagogové měli nouzi o práci.

  • Anonymní

    Babofko,
    čekací doba je závislá nejvíce na požadavcích žadatelů na dítě, plus na kraji, v němž žijete.
    Naše dcera nebyla nejžádanější „zdravé, bílé miminko“, tudíž proto byla čekací doba takto krátká.

    Anonymní,
    nemám ve zvyku na anonymy odpovídat, alespoň se podepsat smyšleným jménem by jsi mohl/a.
    Nejsem si vědoma (a to jsem ho schválně četla znovu), že bych v článku někde psala o vhdnosti, či nevhodnosti odchodu dětí do NRP, tudíž netuším, co tím myslíš…
    Tak už vím, neb čtu reakce od nejstarších k novějším:-).
    Nějak jsi ANONYME nepochopil, co bylo napsáno, resp. pravděpodobně nechtěl:-). Když chceš někoho poučovat a defakto i napadat, měl bys být větším odborníkem:-). V článku je jasně uvedeno, že pracuji v DDŠ – dětském domově se školou, což je dřívějším názvem dětský výchovný ústav, nebo-li pas´ták. A věř, že naše děti opravdu ve valné míře nejsou vhodné k umístění do NRP. Valná většina z nich má vlastní biologické rodiny, příp. k nám jsou přemístěny děti z NRP či z kasických dětských domovů, jsou-li jejich výchovné prblémy takové, že nemohou ve svém původním prostředí nadále žít.
    Tudíž si myslím, že mám právo použít větu uvedenou v článku, ať jsem či nejsem člen ANR ČR, nebo jakékoliv jiné NNO.

    Báro, díky za „zastání“, byla jsi rychlejší:-)
    Petra

  • Anonymní

    Hezký den všem:-)
    jsem maminka, která poskytovala Báře rozhovor a ráda bych poděkovala všem za hezké reakce:-) a také odpověděla na otázky.
    Petra

  • Padmé

    BJ, už jsem si toho všimla 😉 /tvé značky/
    Žádná omluva není potřeba, je dobře, když se o tom mluví (píše). Mělo by víc…
    Počítám se mezi „běžnou populaci“ či „většinovou společnost“ a přesto se domnívám, že o tomto tématu můžu vědět víc… a určitě nejen já…

  • Anonymní

    Padmé, jsme rozlišitelné – já tam mám iniciály. A omlouvám se – tato debata už je „hlubší“, než je většinové společnosti milé…
    Obdiv a úctu si jistě bezpochyby zaslouží všichni náhradní rodičové, neboť jejich úděl je mnohdy o dost těžší, než u rodičů biologických. Takže díky za slova uznání:o) Moc se nám = náhradním rodičům jich nedostává…BJ

  • Anonymní

    Anonymní, pokud se známe – tak honem přesuneme debatu do „mailové podoby“:o) A já se domnívám, aniž se Petry chci zastávat, že ta věta jednoduše sedí. Také se domnívám, že jsou děti, které jednoduše „nejsou vhodné do rodiny“ a ústavní péče je pro ně způsob, jak existovat…Možná by bylo vhodné rozepsat, že Petřiny názory pramení z osobních zkušeností (nepracuje v běžném DD)- které vykrystalizovaly její názor na to, jakou podobu NRP zvolí…
    A o tom, že lze s bio-rodinou pracovat nikdo nepochybuje. Stejně tak se ale najde značná skupina pěstounů, kteří tuto formu pěstounské péče odmítají – po negativních zkušenostech ani ne tak s rodinou, jako se zainteresovanými „orgány“…Vždyť to známe – pěstoune, pomož si sám!
    Ale jak jsem už řekla v úvodu – to si můžeme vypovídat „mimo článek“:o) BJ

  • Padmé

    Teprve teď jsem zjistila, když jsem si pročetla všechny komentáře, že je tu „anonymních“ víc… a co k čemu patří?
    Ach jo… nějak jsem se „ztratila“, anonymní vyčítá mamince Petře jakousi formulaci (kterou jsem slyšela i já = běžná populace bez zkušeností), přitom maminka Petra si sama adoptovala holčičku…
    A dle mého názoru si spíš zaslouží obdiv a úctu… Obzvláště když ví, do čeho jde…

  • Anonymní

    ještě si dovolím doplněk, není pravidlem, že děti nemohou odcházet do rodin, protože jsou s nimi v kontaktu členové biologických rodin, mám mnoho zkušeností, že se tomu brání dětské domovy, aby měly patřičnou obložnost a tudíž nepřišly o práci =(

  • Anonymní

    Ze 6tileté zkušenosti s NRP a 5ti přijatých dětí pramení moje jistota, že některé věci je nutno formulovat naprosto přesně a nazývat pravými jmény, zvláště pokud se články dostávají mezi běžnou populaci, která nemá žádnou zkušenost.
    Báro, díky moc za Tvoje články, tohle je výtka na adresu Petry.

  • Padmé

    Moc hezký článek. Holčička je okouzlující. Co se k tomu dá napsat? Jen houšť a větší kapky! Je moc dobře, že jsou maminky jako je Petra – poskytnou domov a dají svou lásku dítěti, které ji z vlastní rodiny nemá.
    Přeji hodně štěstí a ať se daří.

    Pro anonymní:
    Nemyslím si, že by to bylo míněno negativně vůči dítěti („že není vhodné“), spíš za tím vidím nějakou vazbu – třeba tatínek v zahraničí, který dvakrát do roka zavolá (do dětského domova) nebo babičku, která k narozeninám dítěti pošle balíček – a tím to dítko ztrácí možnost přejít do rodiny, která by se o něj starala, protože to „původní“ (míněno: biologická) rodina neumožní.

  • Anonymní

    Anonymní, mám jen jednoduchou otázku? Máš vůbec alespoň trošku tušení o čem systém náhradní rodinné péče v ČR je? Máš ve svém okolí nějakou praktickou zkušenost s DD, s náhradní rodinou apod.?Ráda bych věděla, z čeho pramení ta jistota, že si Petra NEMŮŽE dovolit větu!
    Domnívám se, že je nejvyšší čas o něco více „vzdělat“ a „informovat“ českou společnost o tom, co vůbec náhradní formy péče o dítě obnášejí a jaká je realita…nejen naše „romantické“ představy, jak by to mohlo vypadat, kdyby…BJ

  • Anonymní

    JanoK, kdyby napsala, že pracuje v DD s velkými dětmi, pro které je problém najít náhradní rodinu, tomu bych rozumněla, ale profesionál v náhradní rodinné péči, aktivní člen Asociace NR v ČR si NEMŮŽE dovolit větu, že „naprosté minimum z nich je vhodných do náhradní rodinné péče“.
    Jinak samozřejmě rozumím tomu, že Petra toužila jako každá žena po malém dítěti, a přeju hodně štěstí v životě!

  • i já se připojuju ke gratulaci a celé rodince přejeme plno radosti,lásky a pokud to vyjde,i další dítko do rodiny..pro děti není důležité,kdo je zplodil,ale kdo jim dává lásku,pohlazení a kde mají domov:)

  • JanaK

    Anonymní, já naopak chápu, ono vzít si puberťáka nebude asi moc lehké a osobně neznám nikoho, kdo to dokázal 🙂
    Petru zdravím a přeji brzské zvonění a Markétce vytouženého brášku.
    Jinak zdravím i Báru a moc moc děkuji za úžasný článek – nic naplat – jsi holka šikovná 😀

  • Anonymní

    nerozumím tomu, jak můžeš napsat, že některé dítě není vhodné do náhradní rodinné péče. Co je pro dítě přirozenější a vhodnější než rodina? Trochu deformace povoláním, Petro, ne?

  • Peťka

    Konečeně jsem si našla čas na přečtení tohoto příběhu. Velmi mě zaujal.
    Držím moc palce, ať se rodince dobře daří a brzo k nim přibude i bratříček.

  • Překvapuje mě ta doba, jakou čekali. Osobně znám také rodiče, kteří adoptovali a ti čekali mnohem déle – původně jim slibovali 3 roky, nakonec to po nějaké tlačence byly asi „jen“ 2 roky. Ale je fakt, že to bylo miminko. V tom bude asi taky rozdíl… Takže tady zvedám palec vzhůru a přeju, ať jsou všichni i nadále spokojení a Markétce brzo přibude bratříček nebo sestřička… 😉

  • Moc pěkné :o) Úžasná vytrvalost obou adoptivních rodičů, poklona, že to nevzdali, holčička je nádherná!!!

  • Petra Vymětalová

    Krásný příběh, krásná holčička … co dodat?

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist