Co je strach?

Rubrika: Výchovné tipy

452511_crybabyStrach prožíváme jednoznačně negativně, ať je to tehdy, když nás zamrazí při sledování zvlášť zneklidňujícího filmu, nebo když nás někdo neznámý pronásleduje v noci temnou ulicí, nebo jsme účastníky nehody. Protože to není příjemný prožitek, označujeme ho za špatný…Ale tento pohled je příliš povrchní. Jestliže mají strach zvířata a lidé ho pociťují od počátků své existence, je to proto, že hraje v evoluci důležitou roli. Strach vždycky varoval lidi i zvířata před nebezpečím. V určitých nebezpečných situacích je třeba bojovat, nebo utéct. Strach nám to umožňuje.

Abychom to pochopili, stačí si uvědomit, jaké jsou fyziologické funkce strachu. Máme-li strach, uvolní se do krevního oběhu adrenalin. Ten zvyšuje hladinu bdělosti a mobilizuje celý sympatický systém (srdce, játra atd.). Zrychluje se srdeční tep, zvyšuje se množství cukru ve svalech – člověk je připraven zaútočit, nebo utéci. Chápeme tedy, jak emoce, jako je strach, pomáhala člověku v průběhu vývoje přežít. Problém je, že v dnešní době nebývá strach spojován ani s bojem, ani s útěkem. Veškerá takto nakumulovaná energie není využita, a může se tedy obrátit proti tomu, kdo ji vyprodukoval. Objevují se nové zdroje strachu, ale některé starší přetrvávají. I když se už možná jako naši praprapředci neobáváme, že nám nebe spadne na hlavu, většina z nás se stále bojí hadů, i když nemáme příliš možností se s nimi setkat.
Strach tedy hraje svou úlohu při tom, jak se přizpůsobujeme okolí. Tím, že nás chrání před nebezpečím, je základem pocitu bezpečí. Právě vzhledem ke své užitečnosti se udržuje napříč evolucí. Strach nám může zachránit život, je proto velmi cenný. Ale nesmí nás zaplavit – a to je cílem této knihy.
Chápeme teď lépe, že strach je nedílnou součástí normálního vývoje všech zdravých dětí. Mezi všemi emocemi, které jsou součástí obecného procesu psychického zrání a vývoje dítěte, je strach jedním z jeho nejranějších pocitů – od prvních týdnů jeho života, kdy se projevuje postupně jako libost a nelibost, hněv, odmítání a vzrušení.
„Instinktivní“ formy strachu – strach ze ztráty rovnováhy nebo strach z prudkých zvuků – jsou přítomné od narození. Ke „klasickým“ formám strachu patří emoce, které považujeme za normální, ať už jsou nositeli pochopitelné úzkosti, nebo jsou tak samozřejmé, že je musíme považovat za nedílnou součást vývoje dítěte. Jako příklad si uveďme strach z cizích osob, z psího štěkotu, z odloučení od matky; dítě, které se zlobí na vysavač, které odchází do školky, nebo adolescenta, který náhle pocítil závrať. Strach se mění rok co rok, někdy měsíc co měsíc. Některé formy strachu mizí, nové se objevují. Dítě zraje a brání se stále účinněji. V každém stadiu získává trochu nezávislosti.
Většina těchto forem strachu je běžná a se zráním odezní. Některé formy strachu, jako je strach z pavouků, z nových situací, ze tmy nebo úzkost z odloučení, zanechají stopy do dospělosti.
Záleží na výchově, tedy na reakcích okolí na strach dítěte, zda z něj dítě bez problémů vyroste a bude snadno čelit budoucnosti, nebo zda bude i po letech zajatcem svého strachu z dětství. U 90 % dětí se dříve nebo později vyvinou některé tyto formy strachu, které odpovídají jeho věku a stadiu jeho vývoje. 10 % dětí trpí vážnými formami strachu (fobiemi) a jejich rodiče jsou nuceni vyhledat pro ně pomoc psychologa. Není žádoucí, aby dítě bojovalo samo se strachem, který nezvládá a jenž mu může znepříjemňovat život. Fobii na rozdíl od prostého strachu není možné zvládat rozumem. I když ji vyvolávají věci, které nejsou objektivně nebezpečné, může se pojit se skutečnou hrůzou. Samo dítě si mnohdy uvědomí, že je jeho strach absurdní, ale nemá nad ním žádnou moc. Kromě toho má fobie zřejmou odezvu a projevuje se v každodenním životě.
Lze pochopit, proč dvouleté dítě v noci vstane, jde do ložnice rodičů a vleze si k nim do postele – bojí se být samo a bojuje s úzkostí z odloučení. Méně už uznáme za správné, že se osmileté dítě bojí strašidel; nesmíme však nikdy zapomínat, že dětský strach, který je většinou normální a mají ho všechny děti, není o nic méně skutečný, významný a bolestný. Dítě není malý dospělý, který by události, bolest a emoce prožíval v menším měřítku. Platí to přesně naopak. Dítě si připadá malé, bezbranné, bezmocné. Není schopné chápat, jaký má jeho děs původ a důvod, ví jen, že není schopné mu odolat. Svět je v jeho očích plný obrů, hřmotných strašidel, divokých zvířat a nevýslovných nebezpečí.
Jediný způsob, jak si můžeme představit, co je to dětský strach, je vzpomenout si na vlastní strach, který jsme pociťovali v dětství. Ale copak i jako dospělí neprožíváme občas okamžiky intenzivní paniky nebo iracionální úzkosti? Vždyť každý má občas noční můry nebo si připadá bezmocný. Připomeňme si jen, že dětský strach je mnohem skutečnější, intenzivnější a živější než ten náš, i když nám jeho příčiny občas připadají směšné.

Jedná se o ukázku z knihy Mé dítě si věří (autor: Bacus Anne)
vydal Portál, 2007

Napsal/a: Bacus Anne

Toto taky stojí za přečtení!

Domácí salko

Už nějakou dobu chci vyzkoušet domácí salko, jestli to opravdu jde a jaké bude chuťově. A kdy jindy než

Čtu dál →

[Soutěž] Van Goghova hvězdná noc

Startujeme poslední letošní soutěž. Opět si představíme 3 knížky pro děti a o jednu z nich si rovnou zahrajeme…

Čtu dál →

Recenze: Pod zemí, pod vodou

Jestli mohu být tak troufalá a označit nějakou knihu opravdu za bombu, tak je to dozajista knížka autorů Aleksandry

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist