Chyby, kterých se dopouštíme ve výchově dětí s převahou cítění

Děti s převahou cítění mají tendenci zjemňovat svá sdělení, protože zohledňují, jak může jejich slova vnímat druhý člověk, jak si je bude vykládat, zda ho nezraní. Někdy je pak obviňujeme, že neřeknou, co si opravdu myslí. Zatímco dítě s převahou myšlení reaguje přímo: To se mi nelíbí, to dělat nebudu…, dítě s převahou cítění by ve stejné situaci volilo jemnější vyjádření: Je to jiné než věci, které jinak dělám, myslíš, že bych to měl zkusit?

Vyčítáme jim, že „chodí kolem horké kaše“

Je zřejmé, že děti se v průběhu života musejí naučit zřetelně a jasně sdělovat, co chtějí či potřebují, ale budou k tomu potřebovat dostatek času a zejména bezpečné prostředí – nejprve musejí získat oporu v tom, co je jim přirozené, tedy rozvíjet své cítění, a proto bychom jejich schopnost empatie a ohleduplné jednání měli hodně oceňovat.

Nedostatečně jim poskytujeme zpětnou vazbu

Pro děti s převahou cítění je názor okolí důležitým zdrojem jejich sebehodnocení a sebepojetí. Zatímco jedinci s převahou myšlení rádi sami určují, zda je jejich práce dobrá, děti s preferencí cítění očekávají, že jim to povědí druzí. Zpětná vazba je pro ně nezbytná, nejlépe s osobním zabarvením (s jasným vyjádřením pocitů, potvrzením dobrého vztahu atd.). Žádná zpětná vazba znamená v jejich myslích totéž co negativní zpětná vazba.

Když dítě doma rodičům s něčím neočekávaně pomůže nebo připraví originální projekt do školy, dospělý by je měl ocenit – jinak si budou připadat přehlížené. Rodiče, kteří říkají však oni přece vědí, že je máme rádi, nebo učitelé, kteří  tvrdí vždyť oni vědí, že jsem na ně pyšný, a nepotřebuji to opakovat pořád dokola, nerozumí potřebám dětí s převahou cítění. Tyto děti přitom vítají osobní ocenění, jímž se vyjadřuje nejen kvalita výkonu, ale také vztah dospělého k nim. Jsou vděčné také za úsměv, za přímý oční kontakt, potřesení rukou a všechna pozitivní gesta (zvednutý palec) apod.

Vyčítáme jim, že snadno podléhají názorům druhých

Ochota pomoci a snaha vyhovět může u těchto děti vést k tomu, že budou ochotny přijímat názory ostatních a dělat i věci, které nemají smysl nebo jsou pro ně omezující až ohrožující – to všechno jen proto, aby se druzí nezlobili nebo nebyli nešťastní. Tyto děti obviňujeme, že nemají vlastní názor a nechají sebou manipulovat. Ony však potřebují čas, aby se naučily rozlišovat, kdy je dobré a důležité zohlednit názory okolí, a kdy se mají rozhodovat samy za sebe.

Relativně snadné podléhání manipulaci a podřizování autoritám bychom měli brát v úvahu např. ve vrstevnických vztazích. Ačkoli tyto typy děti nebývají agresivní a nemají potřebu druhým ubližovat, snadno podlehnou tlaku silnějších a přidají se i k šikanujícím. Později mohou snadno podlehnout vlivu určité zájmové skupiny či sekty.

Podléháme stereotypu, že chlapci mají být „tvrdí a racionální“

Chlapec s převahou cítění se nepoučenému otci s převahou myšlení může jevit jako „bábovka“, která nic nevydrží. Může se ho svými reakcemi (např. Chlapi přece nepláčou…) snažit tlačit do chování, které je pro syna nepřirozené, a deptat tak jeho sebeúctu a sebevědomí.

Napsal/a: Jiřina Stang, Šárka Miková