Za kamenným pastýřem a na Žerotín

Zvu vás na další místa, která jsme navštívili v rámci výletu do Panenského Týnce…

Nedaleko Panenského Týnce, asi pět kilometrů, se nachází úžasné mystické místo. Je jím nejvyšší menhir u nás, Kamenný pastýř. Najdete jej asi kilometr od obce Klobuky, samotného stojícího v poli. Je vysoký přes 300 centimetrů a celých sedmdesát je zapuštěn v zemi. Jedná se o pískovec, který váží asi okolo pěti tun.

Je to památka, jejíž historie sahá údajně až do pravěku. Ovšem písemné zmínky o jeho pravém stáří až tak daleko nesahají. Ty pocházejí až teprve ze století devatenáctého.

Podle legendy tu ale nestál takto opuštěný vždy sám. Proto se mu říká pastýř – měl mít okolo sebe více menších kamenů (snad šest či dvanáct), jako oveček. Úplně všechny se nikdy nenašly, ale údajně pár z nich bylo nalezeno v devatenáctém století nedaleko něj.

Je samozřejmě opředen mnoha legendami. Asi tou nejznámější je ta, že se při každém zazvonění v kostele v Klobukách posune o jeden krůček. Ten je ovšem nepatrný, asi jako zrníčko písku. Že by ale i tak Pastýř dával možnost spočítat s větší přesností, než určili Mayové, kdy nastane konec světa? Stačí totiž, aby se dostal k onomu kostelíku. S měřením pospíchat nemusíme, protože tato legenda ještě říká, že když zazvoní zvon v kostele ve vesnici Kokovice, musí se Pastýř zase vrátit zpět…

Pokud byste se ptali, odkud se vzaly chodící kameny, pak byste museli zamířit až do dob Keltů, mezi nimiž byly takové pověsti velmi časté. S tím by ovšem měla souviset i skutečnost, že by menhir neměl být skutečně sám. A to nejen se svými „ovečkami“, ale že by mohl být „propojen“ i s jinými menhiry po našem území. To jsou ovšem věci, které věda zatím nijak neuznává…

Je odtud nádherný výhled a i když se to zdá neuvěřitelné, uvidíte odtud i horu Říp. A nejen to. Na scénu zase přicházejí Keltové. Vždy 30. dubna (keltský svátek Beltine) a 13. srpna (keltský svátek Lugnasad) uvidíte vycházet slunce přímo za Řípem. Zároveň tuto horu slunce obejme…

I když se skutečně ve velkém mluví o souvislosti s Kelty, dočetla jsem se na stránkách jednoho z našich známých záhadologů, Jana A.Nováka, že to je chybná informace. Hovoří tu o záhadné megalitické kultuře, která stavěla z takovýchto kamenů, ale existovala ještě dříve, než se Keltové objevili…

Je to nádherné a tajemné místo, stejně jako chrám v Panenském Týnci. K Pastýři se podíváme pokaždé, když míříme do Týnce, ale musím říci, že více mysticky místo působilo v době, kdy stál skutečně sám, bez úprav v poli, kam jste si za ním museli cestičku ve strništi najít. V roce 2007 tu ale byla vybudována cesta a i okolí Pastýře je upravené a obehnané palisádou. Je sice pravda, že je „to vypadá hezky“, ale podle mě se ztratila ta úžasná atmosféra, která na vás dýchla ve chvíli, kdy jste se posadili na poli kousek od Pastýře a vnímali hlasy přírody. Chybí tu onen genius loci, resp. modernizací okolí byl podle mého názoru narušen.

Kudy kam

Ideálně pojedete po cestě spojující Slaný s Třebízí. Dojedete do obce Klobuky a dáte se směrem na Telce. Když vyjedete z obce, nemůže Kamenného Pastýře v poli přehlédnout.

Na závěr ještě dodám, že když se sem vydáte autem, můžete mít problém s parkováním. Není tu nikde žádné parkoviště, pouze užší silnice, jíž lemují cedule se zákazem stání a zastavení. Ideálně je tedy nejlepší nechat auto v Klobukách a dojít asi kilometr pěšky. Nebo budete mít štěstí a dostane se na vás místečko na vjezdu na pole.

---

Poslední zastávkou, kam jsme zamířili při naší cestě z chrámu v Panenském Týnci, byla zřícenina hradu Žerotín…

Tato zřícenina byla kdysi významnou stavbou, hrad se nacházel na důležité zemské silnici. Jeho poloha ale nebyla ideální, nebyl vybudován na vysokém kopci, takže i jeho ochrana byla tzv. zdvojená. Měl tedy významnější opevnění a zřejmě dvojitý val s příkopy. Bohužel, je typem stavby, která se z velké části nedochovala díky tomu, že si z jeho kamenů místní lidé vystavěli své příbytky…

Z historie

Žerotín je jeden z našich nejstarších hradů. První písemné zmínky o něm pocházejí už z konce třináctého století. Původně měl ale název „Žirotín“, stejně jako jeho zakladatelé, rod Žirotinů. Jedním z dalších majitelů se stal i Jan Plichta ze Žerotína. Ovšem postupně přešel hrad do majetku Hazmburků a nakonec jen v šestnáctém století odkoupil rod Doupovců z Doupova. V roce 1639, v době vpádu švédských vojsk byl Žerotín vypálen a zůstal neobývaný. Současná podoba je skutečně ubohá, zbylo tu jen několik částí kdysi zřejmě velmi zajímavé stavby.

Musím říci, že místa, jako je právě Žerotín, mám hodně ráda. Když chodíte po zemi kdesi uprostřed bývalého paláce, můžete popustit uzdu své fantazii a zkusit si představit, jak to tu kdysi, před staletími, vypadalo. Kde byly vchod, kde schodiště, kudy se šlo do jídelny…Dýchá tu na vás atmosféra historie, která se snad s ničím jiným srovnat nedá.

Na hrad vede více cest, my se vydali zřejmě tou nejméně schůdnou, takže jsme museli s dětmi překonat bývalé hradní valy porostlé hlavně kopřivami. S dětmi na zádech to šlo dost pomalu, ale po následném vyšplhání do mírného kopečku jsme se konečně ocitli uprostřed bývalé chlouby zdejší vesnice.

Nejvíce dochovaný je sklep, který udržuje sama obec. Je zrekonstruovaný a bohužel rovněž uzamčený běžným návštěvníkům. Což nás moc mrzelo, nikde jsme ani nenašli informaci o tom, kde se nachází klíče, či kdo by nám mohl ukázat vnitřní prostory, které by již měly být zbavené sutin a zpevněné.

I tak šlo ale o úžasný výlet. Poseděli jsme uprostřed bývalého hradu a představovali si, jak to tu kdysi vypadalo. Nazpátek jsme se vydali druhou stranou, abychom už naše nohy nemučili dalším sežehnutím kopřiv. Poslední fotka měla být tou nejlepší – sedím s dětmi na obrovském kameni a za námi se tyčí zbytky hradu. Jenže ouha – místo švédských vojsk na nás začali útočit mravenci. Člověk by neřekl, jak jsou rychlí:-)

Kudy kam

Žerotín leží nedaleko Panenského Týnce, jsou to asi dva kilometry. V obci najdete zříceninu velmi jednoduše, nedá se přehlédnout. Vstup je samozřejmě volný. Žádné parkoviště tu není, ale ve vesnici zapakujete velmi snadno téměř všude. Jede sem i autobus – například z Prahy s přestupem v Třebízi či v Panenském Týnci.

Napsal/a: Ivča a Domča