Vyfoť mrtvolu!

Letošní dovolené jsem se nemohla dočkat. Byla jsem po nemoci, unavená, dobírala jsem antibiotika, v práci byl neskutečný cvrkot, k tomu každodenní bouřky a s tím spojený nedostatek nočního spánku. Prostě – tím vším dohromady se moje těšení na volno násobilo a já se opravdu těšila jak malá holka. Rozhodla jsem se, že v době dovolené budu pouze odpočívat, lenošit, spát, číst knížky a fotit. Ano, já jsem se rozhodla, že budu fotit.

Půjčila jsem si foťák a s chutí a nadšením sobě vlastním jsem se pustila do focení. Fotila jsem vše, co jsem zahlédla a co mi přišlo do cesty – hotel, bazén, palmy, racka, ještěrky, maják, loď, moře… A hned vzápětí se mi potvrdilo, co jsem věděla – totiž, že to neumím. Neumím vyfotit to, co chci a právě tak, jak to chci. Udělaný snímek vypadá vždy trochu jinak než bych si přála. Je tam víc světla nebo méně světla, než by bylo tak akorát, jednou mi na fotce sluníčko schází a podruhé překáží a maří mou snahu. Mořská vlna byla rychlejší než moje ruka na spoušti. Racek mi nechtěl posedět, ani postát a ještěrky? Tak ještěrky jsou velmi hbité a rychlé, to mohu „svatosvatě“ odpřísáhnout!

A tak jsem brblala. Žehrala jsem na každého chudáka, který mi omylem prošel před objektivem. Repetila jsem nad tím, že je ten foťák neskutečně pomalý a když už konečně „zaměří“ (zaostří), tak to, co jsem chtěla, už tam dávno není – z ještěrky ocásek a z racka křídlo atd. atd.
Načež se ze své letní prázdninové letargie probral můj syn, podíval se na mě těma svýma modrýma očima a zcela vážně povídal: „Tak vyfoť mrtvolu!“ Udiveně jsem na něj pohlédla. Úsměv na rtech mi zatrnul. Jen jsem mrkala… Nebyla jsem schopna slova…
V tom se rozeběhl do vody, tam s sebou plácnul a zůstal na vodní hladině. Vznášel se po vlnkách a vypadal fakt jako „mrtvolka“.
Usmála jsem se. Došlo mi to. Černý humor. To je v poslední době jeho oblíbená parketa.
Tak jsem popadla foťák v naději, že mi můj syn poslouží jako „model“.
Požádala jsem ho – velmi slušně a zdvořile, zda bych si mohla udělat pár jeho fotek.
S úsměvem mi odpověděl, že „klidně“ a pokyvoval u toho hlavinkou.
A v tu ránu zmizel pod hladinou.

Mohlo mě to napadnout hned, že mi můj adolescentní synek nebude trpělivě dělat „křoví“, na kterém se budu učit fotit.

Nicméně – ta jeho jednoduchá větička – „Vyfoť mrtvolu!“ mi zůstala v mysli. Odhalil mi v ní vše podstatné – život přece musí proudit, dýchat, hýbat se, létat… Jinak to není „živé“…
Chci-li fotit „život“, musím být trpělivá. A pokud nechci být trpělivá, můžu fotit maják nebo hotel – tedy – v podání mého syna tzn. fotit „mrtvolu“ .
Vše má svůj osobitý půvab, své kouzlo a na všem se dá najít něco krásného. Focení je úžasný koníček a já se musím přiznat, že mě to skutečně bavilo. Já se bavila, upřímně a opravdově.

A dovolená? Byla opravdu krásná. Počasí sluníčkové. Moře čisté, průzračné, tyrkysové. Jídlo výborné. Lenošení spousta. A k tomu – přečetla jsem tři knížky! Asi jsem „trhla“ rekord.

A teď?
Teď už zase pěkně hupky dupky do práce!