Shledání…

„Tak fajn, budu se těšit!“ zahalekala Míla do telefonu a zavěsila. Na druhém konci se konečně rozprostřelo ticho. S mojí kamarádkou Milenou se známe už od dětství. Prožily jsme spolu báječná léta v mateřské škole, chvíle souznění i holčičí hádky, první zamilování a následné rozčarování, zkrátka všechno to, co k životu mladých holek neodmyslitelně patří.  Ve dvaceti jsme se obě vdávaly a obě čekaly naše prvorozené děti.

Jednoho sychravého odpoledne jsem s velkou bonboniérou v podpaží a slzou tajně schovávanou někde pod víčky šla zamávat mojí kamarádce na autobusové nádraží. Miluška se stěhovala do Plzně ke svému čerstvému novomanželovi. Jela jen tak, nalehko, s kabelkou a malou reklamní igelitkou. Její choť si přál, aby přijela do nového, voňavého a krásného bytu a všechno zařídil sám. Byl několik let rozvedený, jeho vztah s první ženou byl poznamenaný tím, že neměli dítě, které si oba bezmezně přáli. Teď stál na prahu nového života. S Miluškou čekali miminko.

Ze srdce jsem přála mojí kamarádce krásný vztah, přála jsem jí takového chlapa, jakým byl její manžel. Skromný, hodný, fajn. Ale teď jdu na autobusové nádraží, kde za chvíli Míla nasedne do autobusu a já ji možná dlouho neuvidím. Zdálo se mi, že přicházím o kus mládí a kus svých snů a přání, které jsme si tajně svěřovaly. Těhotenské hormony ve mně pracovaly a jejich hodnoty se šplhaly do závratných výšek. Nenápadně jsem se naposled vysmrkala a vykročila směrem k nástupišti číslo tři – směr Plzeň.

Míla seděla na studené posprejované lavičce a prstem obtahovala nesmyslná písmenka. Zvedla ke mně oči a po tváři se jí kulily slzy jako hrachy. Řidič autobusu se vyděšeně přes zamlžené čelní sklo díval na to divadlo. Dvě ženy v pokročilém stupni těhotenství se k sobě tulí na sešeřelém nástupišti, chvílemi se smějí a chvílemi brečí. Raději mou kamarádku pustil do autobusu o pár minut dřív. Miluška se přes okénko konečně začala i usmívat a já jsem šla domů s pocitem, že Plzeň je sice vzdálená několik hodin cesty, ale konec světa to rozhodně není.

Čas plynul a my si za posledních deset let vyměnili pár dopisů, textovek, zpráv a ujištění, že si jednou konečně na sebe uděláme zase čas. Jednou snad. Míla porodila své třetí dítě, v manželství byla spokojená, ale práce kolem ratolestí bez babičky na hlídání bylo tolik, že jí to nikdy nevyšlo. Až dnes! Zavolala, že se určitě na pár dnů staví. Ten její si prý vezme dovolenou a o děti se postará chvíli sám. Sesunula jsem se do křesla a mezi obrovskou spoustou jejích slov hledala ty podstatné.

Hned druhý den ráno jsem otvírala dveře bytu své kamarádce. V mém srdci zůstala stále tou nejlepší. Naplánovaly jsme si na těch pár dnů pobyt v jedné malé chatičce na Valašsku. Těšily jsme se na houby, na krásný voňavý vzduch a na klid, který budeme mít jen samy pro sebe. Jako zavazadlo jsme původně plánovaly malý baťůžek. Při jeho balení jsme pochopily, že odjedeme s batohem o něco větším a do vlaku nám průvodčí pomáhal s kufrem jako hrom. Co  kdyby jsme náhodou ve valašských hvozdech potkali lesního muže? A co by si o nás asi pomyslel, kdyby jsme se mu po lese procházely neupravené?

Zase jsme blbnuly a zase se smály hloupostem, užívaly si krásné přírody, hlubokých lesů, modré oblohy a udělaly si čas jen tak lelkovat a poslouchat ptáky. Kukačka každé z nás odměřila dlouhý život a to bylo báječné. Na pasece za chatou byla spousta malin, které nebyly kupodivu ani červivé a chutnaly opravdu výborně. Obě jsme se shodly, že na maliny do lesa občas zajdeme, ale samy většinou neochutnáme, necháváme je dětem. Teď jsme si to mohly vynahradit. A hříbků co bylo kolem. Pod chalupou začínaly zlátnout na lísce lískové oříšky a dny byly tak mírné a klidné, až to nás, matky na plný úvazek, děsilo. Naši chlapi všechno zvládali na jedničku, nebo to aspoň tvrdili a my jim rády věřily.

Nádherná dovolená nás vyšla na pár stokorun a my si krásně odpočinuly. Domů jsme se vracely po týdnu opálené a nabité energií na další léta, po která se zřejmě zase neuvidíme.

Napsal/a: Peprmintka