Březnové dny s ještě nesmělými slunečními paprsky přímo vybízejí k procházkám. I my jsme se nechali zlákat, ale nešlo o jen tak obyčejnou procházku, ale přímo o pochod!
První jarní pochod – Memoriál Arnošta Valenty, je tradiční a velmi oblíbená turistická akce, kterou pořádá zábřežské gymnázium.
Jen troška historie na okraj
Arnošt Valenta byl na gymnáziu studentem a poté se stal pilotem RAF, proto tedy jeho memoriál. A jelikož i já sama jsem na této škole osm let studovala, je pro mě pochod tak trošku srdeční záležitost a moc ráda bych z něj udělala naši rodinnou tradici.
Protože se jednalo o Karlíčkovu první túru, vybrali jsme si nejkratší ze tří nabízených tras, tedy 15 kilometrů. Vybaveni nezbytnými reflexními prvky a ještě nezbytnějšími ovocnými kapsičkami jsme tedy v pátek ve čtyři hodiny odpoledne zamířili k registraci. Karlíček poněkud protestoval, protože díky hojné účasti se fronta táhla přes celou místnost učebny až na chodbu, ale zapisující studenti byli rychlí, takže o pár minut později jsme i my dostali mapku a mohli vyrazit.
Upřímně přiznávám, že nás s manželem zpočátku provázely trošku obavy, jestli se to Karlíčkovi bude líbit, ale nakonec nás hodně příjemně překvapil. První hodinku se nechal jen tak vézt a sledoval dění ve městě, další úsek vedl nejdřív lesní a potom polní cestou, vytáhli jsme ho tedy z kočárku ven, aby si taky kousek zapochodoval. Spokojeně si vykračoval velký kus cesty a my si vychutnávali obdivné komentáře ostatních účastníků: „Takovej malej a jak jde! To je teda držák! Janičko, neříkej, že tě bolí nožičky, už chodíš do školy a fňukáš a podívej se, takový prcek a jak pěkně ťape!“
Na poli přece jen dost foukalo, jenže náš malý turista se do kočárku ještě vrátit nechtěl, nakonec pomohlo uplatit ho amarantovými rajčatovými lupínky.
Po dvou hodinách cesty se už začínalo pomalu stmívat a i na Karlíčka padla únava. Přikrytý oblíbenou dečkou prospal posledních pět kilometrů trasy a my už se těšili na vyhlášený gulášek, který se na konci za odměnu vždycky podává.
Diplomy byly vypsané, vůně guláše se linula po celém gymplu, jenže Karlíček měl asi pocit, že si závěr pochodu taky nesmí nechat ujít, posadil se tedy v kočáře a začal řvát jako tygr. Zkrátka a dobře chtěl už asi do své postýlky, nás tedy musela přejít chuť a doma jsme dorazili poslední dvě bagetky, které nám zbyly z cesty.
Až na ten závěr byl pochod úplně parádní a určitě jich letos ještě pár stihneme. Všude čtu, jak nastupující generace nebude odmalička znát nic jiného než chytré telefony a tablety. Myslím si že to nemusí být pravda.
Záleží jen na nás rodičích, jakým směrem své děti povedeme a oni budou určitě rádi pochodovat s námi.
Napsal/a: Karolína Purkertová
