Procházka, na kterou nikdy nezapomenu

Rubrika: Z našich cest

1279159_winter_landscapeA byla zima. Mrzlo, až praštělo, sněhu mimo měst plno, a proto jsme se s manželem rozhodli, že zimní prázdniny strávíme na horách…

Byli jsme rádi, že můžeme odjet z městského ruchu někam do klidu, kde se budeme kochat krásami a půvaby horských zákoutí. Počasí nám přálo a sluníčko nás hladilo po tvářích.
Hned druhý den ráno, jen co slunko vyšlo z nebeských bran a my vylezli z postelí, jsme se vydali údajně na menší procházku po okolí. Trasa, kterou naplánoval manžel, měla trvat jen půl dne. Cesta byla nádherně lemovaná zasněženými stromy a my nikam nespěchali. Snad i hlemýždi se v tu chvíli pohybovali rychlostí větší, než byla ta naše. V tu dobu nikdo z nás netušil, že z půldenní procházky bude celodenní výlet. Připadali jsme si jako v pohádce. V poledne jsme pojedli a pobyli delší dobu v útulné hospůdce, která nám zkřížila cestu..
Kolem tiše bublal horský potůček, který nás ohromil svým půvabem. Romanticky naladěni se naše myšlenky ubíraly tím směrem, že nazpátek půjdeme po pěšině vedoucí kolem onoho potůčku. Turistická trasa tudy vedla a jak tvrdil manžel, vůbec si nezajdeme, jelikož cestička, jak se nám zdálo, směřovala k naší „základně“ a navíc mě ujišťoval, že jistě jde o zkratku.
Tak jsme šli a došli do malinké vesničky. Jelikož nás přepadla žízeň a my u sebe měli jen mobil, ovoce, housku a malou lahvičku s vodou, nepohrdli jsme občerstvením v místní malinkaté hospůdce.
A čas pomaličku, ale neúprosně plynul …………….
Posilněni kávou a tatrankou jsme vyrazili do námi předpokládaného jenom hodinového finiše našeho výletu.
Po nějaké době se konečně objevil rozcestník. S hrůzou jsme zjistili, že máme před sebou ještě deset kilometrů. Polil mě ledový pot. Na hodinkách už pět hodin a daleká cesta před námi. Jen jsem si v duchu přála, aby cesta nevedla lesem. Ale ouha. Hned za zatáčkou se pěšinka klikatila v hluboký les. Začínalo se pomalu stmívat a my vpluli mezi stromy. Naštěstí byl sníh, který trochu osvětloval okolí.
Byla ve mně malá dušička. Představa, že ztratíme cestu, mě doháněla k šílenství. Dvakrát se nám podařilo sejít a museli jsme se vracet k poslední značce na stromě. Konečně po dlouhém a namahavém výkonu jsme vyšli z lesa.
Pohled, který se nám naskytl, byl pro mne nepopsatelnou úlevou. Dole pod kopcem vedla hlavní silnice směřující do vesničky, kde byl náš pension. Manžel se mě ještě pokoušel přemluvit, abychom si cestu zkrátili lesem, že tam určitě vede nějaká zkratka. Razantně jsem odmítla a s neuvěřitelnou rychlostí, nevím, kde se ve mně vzala, jsem pádila k silnici a tudy „domů“.
Do penzionu jsme došli celí zplavení. Určitě se musely hory zatřást, jak mi spadl kámen ze srdce.
Od té doby mě bez mapy na túru nikdo nedostane a na manželovo zkratky již nedbám.

Napsal/a: belatrix

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Já se přidávám k Jítě,musím znát trasu !!Já totiž trasy byla zvyklá plánovat a necítím se,když nemám představu,kde jsem.Ale podobně jsme dopadli kdysi dávno s kamarádkou na zimní „procházce“ v Tatrách,kde jsme do té doby nebyli zvyklé mít na rozcestníku místo kiláčků čas.Podle mě ho psali dle místních horalů na letní tůry :-))

  • Dobrý článek i předešlé komentáře. Děvčata, já se vám divím,osobně jsem v tomto směru tak nedůvěřivá, že bych se nikdy nenechala jen tak někam dovést, nebo jít naplánovanou trasou, aniž bych ji předem neviděla na mapě. Možná jsem příliš dominantní a manžel už to vzdal a vlastně nechává tyto otázky plně na mě. Dokonce mě v poslední době už několikrát požádal, abych mu našla lepší trasu pro objížďku – v práci jezdí autem po celém severozápadě Čech. Mě to baví a on to má bez práce. Ale to jsem odbočila….. .
    Takže jsem měla štěstí a něco podobného jsem nezažila. Vlastně ano, ale bylo to už před mnoha lety a stalo se mi to s mým strýčkem. Jednou , když jsem byla u babičky na venkově na prázdninách, jsme se tam sešli se Standou (strýc), který přijel také na návštěvu. Řekli jsme si, že půjdeme navštívit tetu v jiné vsi a vezmeme to přes les. Mě tenkrát bylo asi 16 let a měla jsem všechny cesty a cestičky v okolí projeté na kole, nebo „procourané“ s místníma klukama. Ale náš milý Standa se rozhodl, že mi ukáže cestu, kudy chodili oni zamlada. A pořád mi tvrdil, že tam někde na kopečku musí vést ještě jedna cestička a to je zkratka – já o žádné nevěděla, ale on stále trval na svém. „Já ho přece nebudu učit znát zdejší lesy, vždyť on tady vyrostl“- jenže před 25 lety! A tak jsem ho nechala jít – brodil se někde houštím a jediné co jsem na široké a pohodlné cestě – kde jsem šla já – slyšela bylo hrozné klení a nadávání. Nakonec uznal, že už ta cesta neexistuje a na zpáteční cestě se nechal dovést „mou správnou zkratkou“.

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Mít můj manža bráchu, tak si myslím, že jsme švagrové… ;oD
    Že je můj manža (nejdříve přítel, samozřejmě) šílený fanda do přírody, jsem věděla od začátku. Však jsme se poznali v bandě, co skoro každý víkend jezdila na vandry.
    Takže když jsem se k němu přistěhovala, v tradici víkendových vandrů jsme pokračovali.
    Když se ale žádná akce nevyvrbila, jeli jsme alespoň na jednodenní výlet. Někde v blízkém okolí (tozn. vyjet vlakem, ujít vytýčenou trasu k dalšímu prostředku a vrátit se domů).
    Občas jsme nic nenaplánovali a tak manža prohlásil, že si vyrazíme na „malou vycházku před obědem“… No, zpočátku jsem byla důvěřivá a vypravila se na tu „malou vycházku před obědem“, ale každá taková procházečka trvala často půl dne, šli jsme cestou necestou a nebýt domorodců, kolikrát bychom se ani nedokázali vrátit. „Oběd“ jsem vždy vařila až tak v sedm večer.
    Taky jsem zpočátku nebrávala na tyhle procházečky žádné občerstvení (manža tvrdíval, že to nestojí za to), ale znáte to – žena má jiný metabolismus, než muž. Takže jsem pak měla vždy v baťůžku balíček oplatek nebo pytlík piškotů a aspoň půllitrovou lahev s vodou… Takže už se držím hesla KDO JE PŘIPRAVEN, NENÍ PŘEKVAPEN!!!

    Ale mám ještě jeden zážitek – na sobotu jsme si naplánovali výlet přes valašské kopečky až do Vizovic, cca 35 km… Na tom není nic divného, za den se to dá v pohodě zvládnout, navíc, když nevláčíte 20-kilový bágl, ale jen batůžek se svačinou a nějakým svrškem pro případnou nepřízeň počasí…
    No jo, ale mě den předem začala děsně trápit moje osmička – už mrtvý zub bez nervu, ale bolelo to jak čert. A že je manža zubař, ještě to odpoledne mi zoubek vytrhnul – ani to moc nekrvácelo. Je pravda, že manža si pak tím sobotním výletem už nebyl tak jist, ale já jsem přece kus baby a něco vydržím! A tak jsme vyrazili. Naštěstí nebylo horko, spíš naopak, občas nám dokonce mžilo. Pusa mě ani nebolela, jen mi postupně tuhla víc a víc, až ztuhla úplně – odborně se tomu říká kontraktura. Prostě čelist zatuhne a pusu otevřete maximálně na malou škvírku. Ale jít se s tím dalo. Po cestě jsme potkali jen jednu občerstvovnu – dobrák majitel samoty udělal jakési posezení a znaveným turistům prodával nějaká piva, sodovky, chipsy a tak. No, byla zima, pivo studené, pusa ztuhlá – moc jsem toho nevypila…
    Pak jsme sešli do údolí, mraky zmizeli, vysvitlo slunko, udělalo se fakt teplo. Jíst jsem mohla akorát oplatky (nic jiného jsem mezi zuby neprotlačila), začala se projevovat únava. Začaly nám docházet tekutiny – na dva lidi na celý den jsme měli jen litrovou termosku čaje…
    No jednu chvíli jsem se už hroutila, fakt už jsem nemohla. I manža se začal bát (a to je co říct – doktoři obecně, a manža obzvlášť, jsou docela cyničtí…), nechal mě dopít zbyteček čaje, sám si už nedal.
    No, do Vizovic jsme došli (jak říkám, ten den cca 35 km), v hospodě jsem dostala džusík s brčkem.
    Domů jsme dojeli a já pak zůstala nějaký čas doma na neschopence, ale v očích manži jsem, aspoň na nějaký čas, tímto svým „hrdinným činem“ stoupla v ceně… ;oD

  • mamcalenca

    …jednou jsme šli na tůru s milovaným manželem.jeho „dokonalej“plán byl sto pro,ale mě se to nějak nezdálo.tak jsme si řekli,že kousek cíle cesty půjdeme každý po „svých“..dopadlo to tak,že já stihla najít jednoho praváka,hrnek malin a pomalu přijít k hospůdce,kde jsme si chtěli dát oběd.říkala jsem si,že asi mě tam už má láska čeká,ale koukám,u jednohu stolu rodinka,i dalšího dva mladíci…ale můj mužíček nikde.tak jsem si sedla,na otázku co si dáte odpověděla,že zatím nic a čekala..nakonec asi po 2hodinách se vyřítilo „cosi „špinavého a unaveného,snažícího se ale nedát na sobě znát „prohru“.ale já jsem člověk věčně se smějící,tak jsem to nevydržela,že jsem se řechtala,tak,že se kě mě přidal i číšník..a kde byl můj miláček?prý „nějak sešel z plánované cesty,blbá mapa!!…:-)gulášek do něho zmizel rychlostí blesku a jak nepije ani pivo,tak vypil na ex dvě!!…už se těším na srpen na rod.dovču!!:-)))

  • Ano, moc dobře znám. Do dneška si myslím, že se mě kdysi za svobodna můj budoucí muž snažil několikrát zbavit a to uchozením nebo uježděním na kole. Sice se mu to nepovedlo, ovšem párkrát už jsem měla vážně nakahánku. Prostě zásadní chyba nezkontrolovat si sama trasu a vzdálenost na mapě. To se pak místo nějakých přijatelných čtyřiceti kilometrů na kole jede třeba osumdesát, což je pro netrénovaného jedince smrtelná nálož…. :)).

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist