Dovolená s půjčenými dětmi

Letos věrna tradici jsem si opět půjčila pár dětí – letos už čtyři – se kterými jsme plánovali čtrnáct dní v Jizerkách…

Dvě děti už byly ostřílené – Terezka byla už potřetí, Adam podruhé a Monika s Kubou měli premiéru. Nutno dodat, že Monika je vietnamka, která češtinu stále ještě moc nepobrala, tak jsem byla moc zvědavá, jak naše výprava dopadne. Abych v tom nebyla úplně sama, jela se mnou ještě slečna, kterou jsem si vyhlédla, když u mě byla na praxi.
V určený den jsem vyrazila s notným předstihem na místo srazu – bohužel nám v sobotu jezdí autobusy natolik prapodivně že mi stejně nic jiného nezbylo. Měla jsem docela obavu, zda rodiče od Moniky správně pochopili instrukce (nahlodalo mě to, když se tatínek týden předtím přeptával na hodinu srazu, kterou jsem mu už asi 10x před tím psala a samozřejmě měl utkvělou myšlenku, že jedeme o hodinu později). Veškeré obavy opadly, když jsem ho spatřila kličkovat po hale s kufrem obřích rozměrů o hodinu dřív, než byl sraz. Když mě zahlédl evidentně se mu velice ulevilo. Po domluvě na tom že nemá smysl pro rodiče hodinu čekat než se sejdou ostatní a další půlhodinku na to, než odjede vlak, mi k mé velké cestovní tašce, kytaře a batohu přibyl obří kufr (naštěstí na kolečkách), další batoh a Monika. Po zjištění, že má batoh ze všech stran narvaný sušenkama, ale pití nikde, jsme se vydaly to napravit (v Praze na Hlavním nádraží nezapomenutelný zážitek plný strachu), a pak už se pomalu začali scházet ostatní.
Po výměně základních věcí jako převzetí očkováků a karet pojišťovny výměnou za adresu pobytu jsme se vydali směr vlak (nevím, kdo vymyslel přistavení vlaku pět minut před odjezdem). Ještě, že s námi byli dva taťkové, kteří tu hromadu zavazadel umístili do vlaku rychlostí blesku, ale ani to nebylo nic platné, vystoupit už si prostě nestihli tak s námi chtě nechtě museli jet až na další zastávku. Tam loučení už nikdo neprožíval – dětem už tak trochu bylo jedno, jestli si rodiče opravdu vystoupí nebo ne (bylo umění je vůbec přimět, aby aslespoň zamávaly, jelikož už měly dávno jinou zábavu).
Další cesta už proběhla bez potíží, ve vlaku se mohutně svačilo, dívalo z okna, pošťuchovalo se a dokonce i psího kamaráda tam získali. A nás jakožto dospěláky už pomalu začínalo děsit vyndavání zavazadel (tehdy jsem pochopila, že zavazadlo je od slova zavazet) a asi tři stanice před koncem jsme jimy naprosto ucpaly uličku. Naštěstí je Tanvald konečná stanice, takže čas relativně byl. Po tom, co jsme konečně my, děti i zavazadla byli na nástupišti, přišel další problém – museli jsme s tím vším obejít lokomotivu. Podotýkám, že všichni cestující už byli kdoví kde a na nás tam koukala sbírka posunovačů a strojvedoucích, napůl čekali, jak si s tím poradíme, ale hlavní důvod byl, že hodlali vlak přesunout jinam, a to se s naší přítomností neslučovalo. Takže padnul plán o tom, že počkáme, až vlak odsunou a my budeme mít cestu volnou, a tak jsme museli zapojit děti, každý vyfásl jeden kufr na kolečkách a my zbytek věcí – no zíralo v tu dobu už celé nádraží a je pravda, že to musel být pohled nezapomenutelný – a statečně jsme lokomotivu objeli. Tam už na nás čekala naše paní domácí – prozřetelně splašila kdesi ještě známého, takže jsme nemuseli nadvakrát, ale vyjeli dvěma auty až do penzionu. Pak následovala obvyklá procedura odnesení zavazadel, převlečení dětí a vyražení před penzion, kde si děti hrály a my se pomalu vzpamatovávaly a vítaly se s domácími (už jsem tam byla poněkolikáté a jezdím tam pomalu jako domů, Terezku a Adama znali od loňska).
Zanedlouho přivezl tatínek ještě Terezku a tím jsme byli komplet. Po ubytování Terezky jsme vyrazili na procházku do lesa, jelikož na dětech se žádná únava z cesty neprojevila. V lese se jim zalíbilo natolik, že rovnou postavili ne domky, ale paláce pro skřítky a úspěšně uběhl čas do večeře, kterou jsme si dali venku s úžasným výhledem až na Železný Brod.
Po večeři děti přišly na to, že to nebudou jen tak ledajaké prázdniny, jelikož v pokoji našly dopis od místních strašidýlek, každý si pro sebe našel stašidelnou tabulku splněných úkolů v jiné barvě a velikou nakreslenou myšku, která jim bude kontrolovat pořádek a dávat za to odměny. Z dopisu se dozvěděly o tom, že dřív byl kraj plný strašidel, ale před lidmi spousta z nich utekla, ale pár jich ještě zbylo a ty si vybraly právě je aby prošly strašidelnou zkouškou. Čekalo na ně dvanáct úkolů od dvanácti různých strašidýlek a na konci za splnění odměna.
Do večera měly o čem mluvit – jestli věří nebo nevěří na strašidýlka, dohadovaly se co je asi čeká, kdy najdou úkol…
Před spaním jsme si ještě zazpívali a ani nestihli říct pohádku, protože u zpívaní postupně usnuli.
Druhý den nás čekala královská snídaně (byla veliká, že jsme z ní ještě nadělali dvě svačiny a jogurty putovaly do lednice na večer). Snídaně se jedla buď v pokoji – je v něm velký jídelní stůl, nebo venku, v podstatě všechno, co jsme dostali, bylo pro nás, paní nás neustále nabádala, ať z toho děláme svačiny a nic nevracíme – byly chleby, housky, něco sladkého – bábovka, koláček, loupák, sýry, salám, domácí pomazánka, marmeláda, med, děti od prvního dne vyžadovaly kakao, k dispozici byla jak mikrovlnka, tak varná konvice, čaj, mléko, káva v neomezeném množství a kdykoli jsme si mohli dát, na svačiny nebo na to, co zbylo byly k dispozici plastové nádoby, takže v ničem nebyl sebemenší problém.
Po snídani jsme vyrazili na nádraží, tam na nás čekal přítel (měl v práci mezeru tak za námi na pár dní přijel) – děti ho znají ze školky (pomáhá mi při výletech a akcích) a taky z loňského pobytu, tak měly velikou radost, že ho vidí. Vlakem jsme dojeli do Turnova a cíl byl zámek Hrubý Rohozec. Cesta tam se zdála dlouhá, děti byly nedočkavé, ale dočkaly se. Jako první nás čekala výstava strašidýlek a mučírna v zámeckém sklepení. Musím smeknout před slečnou průvodkyní, výklad byl pěkný a překvapila mě i po prohlídce – dětem leželo v hlavě strašidýlko před vchodem (kdosi pod něj strčil jakýsi choroš nebo co to bylo a děti neustále bádaly co to může být) poslali jsme je ať se dojdou zeptat, nejdřív se jim nechtělo, ale nakonec našly jakousi průvodkyni, dotáhly ji ke strašidlu – ta si očividně nedokázala poradit tak zavolala „tu naší“ a ta u strašidla strávila s dětma dobrou čtvrt hodinku, ochotně jim všechno zodpověděla a děti přišly nadšené. Na to, že je mohla odbýt nějakou stručnou odpovědí, když měla volno, mě to moc příjemně překvapilo.
Po strašidlech a svačině bylo na řadě loutkové představení – pořádají je tam každý rok asi třikrát do měsíce. Perníková chaloupka se líbila a po ní a další svačině jsme se dostali na prohlídku zámku – trvala asi 70 minut a výklad byl taky fajn, jelikož děcka vydržely v naprosté pohodě až do konce. Monika mě v každém pokoji tahala za ruku a ptala se „tady kuluci“? „tady holka“? Podle toho, jaké portréty převažovaly na stěnách. Hrozně se jí líbila představa, že tam žily plinsezny – má nádhernou češtinu.
Po prohlídce jsme vyrazili směr vlak a po cestě udělali zastávku v pizzerii – byla tam sice neuvěřitelná čekací doba, ale děti dostaly po lízátku a ochotně vyhověly všem našim výmyslům.
Další den byl pojatý trochu volněji, cílem bylo vystoupat na vyhlídku kousek od penzionu a užít si lesa. Děti skákaly z kamene na kámen, hledaly turistické značky, po cestě dokonce našly úkol od strašidýlka a vyrazily do lesa hledat poztrácené papírky své barvy. To se jim úspěšně podařilo a šli jsme dál. Na vrchu je čekaly soutěže – hod šiškou do terče, vytlačovaná z kruhu, přehazovaná (každý měl 20 šišek a snažil se jich zbavit tím, že je házel na území soupeře) a soutěž o nejvyšší pyramidu za šišek. Pak už byl jen kousek na přírodní vyhlídku Muchov. Tam jsme se nasvačili, odpočali a vydali se domů. Večer ještě chvíli řádily venku, a pak byla opět písnička a pohádka na dobrou noc – pohádku jsem jim vymýšlela vždy o aktuálním strašidýlku, takže za pobyt by vznikla malá pohádková knížka o království skřítků a strašidel a jeho obyvatelích.
Další den byl lehce improvizovaný, jelikož počasí moc nepřálo, tak jsme nakonec vymysleli, že vyrazíme do výletního areálu v Pěnčíně – je tam kozí farma, sýrárna, brusírna perlí, obchůdek, restaurace, vyhlídkový vláček a projížďky kočárem. Tam jsme jeli autem, pozvali jsme paní domácí, jelikož tam kupodivu ještě nebyla. Dětem se jako vždy líbil oslík, kterého tam mají, kozy, ovce, slepice, králíky, koně, pávy a další zvířátka nepočítám. V sýrárně byla ochutnávka plus se dají rovnou zakoupit produkty farmy. Krátká projekce o farmě, prohlídka brusírny, nezbytné suvenýry, horká čokoláda v restauraci, a pak jsme většinu dospěláků nechali odjet a s teď už pěti dětmi čekali na vláček – jezdí na rozhlednu Černá studnice a odtamtud to máme domů kousek, takže se domluvíme na jednosměrné jízdence a ze Studnice to seběhneme domů. Plán byl hezký, jenže jakmile auta odjela a my čekali na vláček, zatáhlo se úplně a spustil se déšť. Mně došla baterka v mobilu, přítel ho pro jistotu neměl s sebou – no když se daří… Ze studnice to byl doslova úprk, naštěstí jsem se nenechala zvyklat a pláštěnky jsme vzali, tak alespoň něco. Doma jsme je šoupli pod teplou sprchu a dostali misku teplé polévky a za chvíli zas bylo dobře. Vzhledem k počasí – neustávající déšť – jsme otevřeli kosmetický a kadeřnický salon – líbil se i klukům a po večeři byl opět nalezen úkol – tentokrát se modelovala strašidla ze samotvrdnoucí hmoty. Tehdy jsem děkovala prozřetelnosti že jsem už na začátku poprosila o igelitový ubrus – přeci jen čtyři děti jsou čtyři děti…
Další den nám ráno odjel „strejda“, jelikož ho čekala práce, a počasí vypadalo střídavě, tak jsem zvolila opět les, jenže tentokrát to byl les, ve kterém se hrává paintball a tedy plný různých pevností a skrýší. Tady jsme si zahráli na loupení pokladu a přečkali tam i krupobití – les byl naštěstí celkem hustý, a tak jsme skoro ani nevěděli, že se něco takového děje, ale hned jak trochu přestalo, zvolila jsem raději rychlý ústup. Doma jsme natáhli holiny a šli si házet míčem na louku. Po chvíli se zas záhadně objevil úkol, a tak jsme zbytek odpoledne věnovali obří malbě království skřítků a pohádkového lesa. K dispozici byly prstové barvy a holky si dovezly vodovky – vznikl krásný obraz, který jsme nakonec dali paní domácí jelikož by se špatně dělil a takhle udělal radost.
Další den nás opět uvítal deštěm, a tak jsme děti zaúkolovaly přípravou představení pro nás – zavřely se do pokoje asi na dvě hodinky, a pak nás čekal pokoj vzhůru nohama – židle a peřiny posloužily jako perníková chaloupka, dokonce se jim povedly namalovat jakési minikulisy na papíry z bloku. Jediná nevýhoda celé pohádky byla ta, že se celá odehrála za chaloupkou, tudíž jsme viděli jen sem tam hlavu, ale jinak zasloužila potlesk. Další hodinka pak byla strávena uváděním té spoušti do původního stavu. Odpoledne se trochu umoudřilo, a tak jsme na chvíli vyrazili na procházku blízkým okolím. Hnedka po návratu však zase spustilo, takže došlo i na člověče a pexeso.
Ráno už se počasí zas tvářilo lépe, sice nebylo žádné extra teplo, ale to nás neodradilo a zas jsme se vydali směr vlak. Tentokráte byl cílem Jesenný a Bozkovské dolomitové jeskyně. Od vlaku to není nijak daleko, ale celá cesta do kopce. Dva dny dešťů udělaly své a místo cesty byla strouha blátivá – no v půlce cesty už jsem začala přemítat, jestli nás při zpáteční cestě vůbec pustí do vlaku. Měli jsme štěstí a na prohlídku šli hnedka asi za pět minut po té, co jsme dorazili. Jeskyně jsou moc hezké a výklad je opět upraven i pro malé – odkazují na loupežníky, piráty, Rumcajsovo lože, perníkovou chaloupku atd., žádná nuda pro dospělé ani děti. Trochu mi dělaly starosti vlhké nohavice a nízká teplota jeskyní, ale pak jsme si dali svačinu na sluníčku a brzy bylo zase dobře. Opět jsme nevynechali suvenýry, poslali pohledy domů a vydali se zpět. Já bláhová měla pocit, že bude lepší projít lesem, než opět tou bahnitou cestou, ale tím jsem docílila pouze toho že obě holky dostaly naráz žihadlo od vos, Terezce jedna vlítla do rukávu a ta dostala pomalu hysterický záchvat – doteď nechápu, jak se mi povedlo ji uklidnit, vosu dostat ven aniž by jí bodla a ještě je dostat co nejdřív odtamtud. Jelikož o nějaké cibuli jsem si mohla nechat leda zdát, zbývalo jen co nejrychleji najít nějakou vodu – jakmile by jim to oteklo, už by jsme asi nedošli ani k vlaku. Naštěstí jsem objevila menší potůček, tím jak pršelo byla voda dost chladná a povedlo se skoro úplně zabránit otoku. Sice je to ještě chvíli štípalo, ale chodit mohly. Pak už jsme bez dalších nehod došli na vlak a domů.
Opět se našel dopis s dalším úkolem, našli zašifrovaný vzkaz a měli za úkol najít jednotlivé znaky s řešením. Tím bylo až do večeře postaráno o zábavu, po večeři ještě chvíli poletovali po louce, a pak byl čas jít spát.
Ráno jsme jakýkoli program vzdali, jelikož děti inspirovala pohádka o Šípkové Růžence a ráno se jim naprosto nechtělo z pelíšků. Jelikož se udělal krásný den a na louku pod penzionem vyrazil traktor se sekačkou, zařídila paní domácí projížďku, kluci si troufli i na řízení, holkám stačilo svezení. Užili si to pořádně. Odpoledne už byly teploty takřka tropické, tak se dostal na řadu i bazén. Voda byla přeci jen ještě studená, tak to zatím bylo jen na lehké smočení, ale jako osvěžení byl perfektní. Jako úžasná zábava se ukázal lov na kobylky. Na závěr dne se ještě každý z nich mohl svézt na motorce a po večeři už byl připraven ohýnek. Řeknu vám, že bylo kouzelné sledovat Moniku, jak si poprvé v životě opéká buřtíka – podezřívám jí z toho, že ani nikdy nebyla u ohně, ale chutnalo jí náramně. Ostatně jako všem.
Příští ráno děti opět nechtěly z pelíšků, a tak jsme po pozdní snídani vyrazili směr rozhledna, když nám minule počasí nevyšlo. A tentokráte bylo zas docela horko, tak jsem to raději vzala lesem – sice jsme si trochu zašli, ale lepší než po rozpálené silnici, v lese byl přece jen stín a chladněji, než kdekoli jinde. Cestou po Černostudničním hřebeni jsme potkali spoustu krásných skalních uskupení, u každého jsme dělali zastávky. Cestou se našel další úkol – Dračí pětiboj (běh na 20m, skok do dálky, splynutí se stromem, kamenná věž a přetlačovaná). Ač cesta nebyla nijak do kopce, horko udělalo své, na Studnici jsme sice silou vůle, ale došli. Odměnou byl nádherný výhled široko daleko a potom zmrzka, kterou děti uvítaly víc jak výhled. Cesta zpátky už utekla rychle, jelikož vidina bazénu dávala křídla.
Další den jsme udělali volný a v podstatě celý strávili u bazénu. Horko bylo větší než předchozí den a někam vyrazit by byla pomalu sebevražda. Přes největší slunko děti plnily další úkol, tentokrát vyráběly trička kouzelnýma barvama na textil. Všechna se moc povedla a sklidila úspěch. Po večeři jsme opět uspořádali kosmetiku a kadeřnictví a vyrazili do vedlejší osady na limonádu. Zpátky už byla tma a bylo znát, že lesy nejsou v noci opuštěné…
Další den se nám vrátil strejda, měl v práci opět trochu volněji, a po ranním bazénu a řádění v lese jsme se zastavili v restauraci na jejich dětské specialitě – krupicové kaši. Odpoledne jsme se pořádně vyřádili v bazénu a po večeři vyrazili na procházku do lesa. Cestou jsme našli rytířský úkol – hod do dálky, hod na ležící a stojící terč, držení se stromu. Potom jsme ještě vymysleli novou hru „na Stromáka“, která nás pohltila natolik, že jsme si ani nevšimli, že už je kolem tma. Po posilnění jsme vyrazili do tmavého lesa a najednou se nám objevil úkol. Čekala nás stezka odvahy a setkání se strašidélky, která nás celou dobu provázela. Na začátku cesty nás provázel provázek, kterého jsme se měli přidržovat. Jako prvního jsme poslali strejdu, který měl dokázat že to nic není. Po něm měla jít Terezka s Kubou (sám nechtěl nikdo). Statečně se vydali na cestu, leč v první zatáčce je přemohl strach a jako blesk se vrátili zpět. Po dlouhém domlouvání se nakonec odvážili kluci, že tedy půjdou spolu a zmizeli ve tmě. Holky odmítly jít, jak po dvou tak po třech (opět nás bylo pět dětí), takže jsem hrdě kráčela tmou se třema holkama zavěšenýma na různé části těla a ještě se do toho jala likvidovat provázek a ostatní věci které by prozradily, co se v noci dělo. Za první zatáčkou nás čekalo prapodivné strašidlo, jehož identita je všem dodnes záhadou, podstatnější bylo, že každému věnovalo zlatý kámen, další byl čert, u kterého bylo úkolem sáhnout do pytle pro kouzelnou věc, která se u dalšího strašidla vymění za poklad. Jako poslední byla na řadě ježibaba, která za kouzelné věci vydala každému poklad. Konec cesty pak značila šipka ze svíček. Tam už čekali kluci a strejda, všichni ve zdraví a náležitě pyšní, že to zvládli. Ve vsi pod první lampou zvítězila zvědavost a prohlídka obsahu pytlíků. Největší překvapení však čekalo doma, na stole svítily svíčky, celý stůl byl pokrytý korálky, které se ve svitu svíček třpytily (koupili jsme v brusírně perlí kilo mozaikové směsi za 25,- ale efekt byl k nezaplacení) a mezitím byl pro každého certifikát o absolvování strašidelné zkoušky. Ještě dlouho do noci se vyprávěly zážitky, porovnávaly poklady a dělily korálky.
Další den jsme si pořádně schrupli a pak vyrazili do Tanvaldu na zmrzku, pizzu, poslat pohledy a projít se po městě. Potom nás čekalo balení, jelikož Kuba po večeři odjížděl domů. Než odjel, tak jsme si ještě společně házeli létajícím talířem. Pak přišlo loučení a pomalu čas jít spát.
Ráno totéž čekalo Terezku, takže další balení a loučení. Se zbytkem o třech dětech jsme vyrazili na vyhlídku Terezínku ze které byl nádherně vidět Tanvald, odpoledne opět u bazénu a s melounem.
Předposlední den jsme opět načali v bazénu a potom se šli podívat na pouť, vyzkoušeli řetízkáč, střelnici, trampolínu, houpačky, ledovou tříšť a obdivovali hranici, která měla být večer zapálena. Hnedka po večeři jsme se nastrojili a vyrazili tam znova, tentokát nás neminul kolotoč a cukrová vata. Jak se trochu setmělo, byla zapálena hranice a v deset hodin byl nádherný ohňostroj, který nádherně uzavřel celý pobyt.
Další den už bylo jen balení a odjezd domů, ale doufám že si děti přivezly víc než jen to, ale i spoustu zážitků, nové kamarády, a snad na tento pobyt budou vzpomínat stejně tak rádi jako já.
Ps: Omlovám se za spousty chyb, ale za pár minut jedu na další dovolenou, tak jsem trochu v časové tísni a není čas to kontrolovat :-))…

Napsal/a: Chmjorka