Jak začínají ty dlouhé podzimní večery, stále častěji jsme o víkendu doma (pokud nejsem zrovna v práci) a máme rádi takové to „obyčejné povídání“ u lampičky nebo ještě lépe u svíček…
Vzpomínám si, že ač mé dětství nebylo ve všem tak úplně idylické, tak toto „obyčejné povídání“ s maminkou se mi hodně líbilo. Tak nějak přirozeně dělám s dětmi totéž. (Nutno říct, že občas bohužel opakuji i stejné chyby, jako mí rodiče, ale o tom dnes psát nechci.)
Včera jsem s klukama opět vedla jeden z našich oblíbených rozhovorů o škole. To si sedneme ke stolu a já jim střídavě kladu otázky, jak to mají s kamarády, kdo se jak učí, kdo se jak chová, jestli pan(-í) učitel(-ka) poslouchá. Vytáhneme i fotky ze školy a z různých školních akcí, a ukazujeme si, který je ten a ten spolužák či spolužačka. Ještěže máme děti jenom dvě, protože oba hoši chtějí, abych se ptala právě jen jeho a chce povídat, a je netrpělivý, než domluví ten druhý. Snažím se být spravedlivá, a dát každému prostor. Ale jak už to tak bývá, oba mají pocit, že tomu druhému nadržuji a nechávám ho mluvit déle, než jeho… Ke všemu oba kluci mají s vyjadřováním problémy, tak to někdy chvilku trvá, než řeknou, co mají na srdci, a ten druhý mu do toho netrpělivě skáče, čímž toho prvního znervózní… no známe to. :o)
Jak jsem už několikrát ve svých příspěvcích na VD zmiňovala, kluci mají LMD a dyslexii, tak ta škola jaksi nejde tak úplně samozřejmě, jak jsme třeba byli zvyklí v našem dětství my. Nijak zvlášť nám s mužem však nedělalo problémy se smířit s tím, že z dětí nebudeme mít ani lékaře, ani právníky, ba ani hudebníky, jako jsme my. A že budem rádi, když se aspoň vyučí.
Občas sice slyšíme divné dotazy jiných rodičů – kolegů, známých, ale kupodivu i rodiny, jak to, že naši hoši neměli na vysvědčení samé jedničky, jak to, že nehrají na žádný hudební nástroj… Nás tohle nechává chladnými. Spíš jen kvůli těm klukům je mi to líto, když to slyší, že se pak cítí méněcenní, jakoby snad nebyli pro nás dostatečně dobří.
Když si tak povídáme doma večer o škole, jde především o rozebírání vztahů a hierarchie ve třídě, také o hrách, které tam hrají, a také o školních výsledcích. Často se jich ptám, jak vidí své výsledky ve srovnání s ostatními, protože vím, že jejich postavení ve třídě je pro ně důležité. Je to marné, i dnes se děti ve třídě separují na ty „chytré“ a „méně chytré“.
Hoši jsou tak někde uprostřed (objektivně, dle vyjádření učitele, i dle výsledků), a je zajímavé sledovat, jak to subjektivně vnímá každý jinak. Jarda, tichý a nenápadný kluk, který má problém zapadnout do kolektivu (jak bolestně v něm poznávám sebe před 20-ti lety!) se vidí skoro jako outsider. Zatímco Jiřík, náš hyperaktivní společenský a komunikativní ďábel, se vidí jako jeden z nejlepších. Přeji mu to. Bude to mít v životě snazší. :o) Snad.
Včera došla řeč i na známky a Jarda mívá kupodivu velice dobrý přehled o tom, kdo co dostal z poslední písemky. Zjevně to velmi sleduje. A tak zjišťuji, jak někteří bývalí prémianti začínají pokulhávat, protože nikdy nebyli zvyklí se učit, nebylo to potřeba, ale teď ve 4. třídě už se něco učit musejí, a najednou neví, jak na to.
(Výhoda dyslektiků – jsou nuceni se od začátku připravovat, učit a procvičovat, takže je tohle zklamání nečeká. :o))
Co mě ale zarazilo, že se kvůli známkám některé děti mnohdy hodně trápí. Jeden Jardův spolužák se vždy rozbrečí už kvůli dvojky (!) z diktátu nebo z písemky. Když se ho ptali proč, odpověděl, že ho mamka vždycky za „špatné“ známky hrozně zbije! Když si vybavím jeho maminku, docela mě to překvapilo. Je to slečna, která se ani nestihla vyučit, a už měla dítě. Pokud vím, nepracuje, sama nemá ani střední školu, ale po klukovi vyžaduje výborné výsledky.
Jak jsem zjistila, zdaleka to není jediný případ. Také Jardův pan učitel přiznal, že býval od rodičů za známky bit. A koneckonců, nemusím chodit daleko, vždyť i já jsem za známky dostávala výprask, a bohužel si maminka dodnes myslí, že udělala dobře, že ty známky ze mě „vytřískala“. :o(
Myslela jsem si, že jsou to středověké, dávno překonané metody, a že vývoj se posunul dopředu. Tak jako už dnes třeba nevysazujeme půlroční děti na nočník apod. Prostě, že doba pokročila, a s ní i metody výchovy, osvěta. Zdá se, že jsem se zmýlila.
Pak jsem ale zjistila, že školní výsledky nejsou jedinou oblastí, kde se rodiče realizují skrze své děti. A mnohdy hodně nevhodně a mimo. Každý máme přece talent na něco jiného.
Chodím s dětmi do sportovních kroužků a tam vidím některé ctižádostivé rodiče (a většinou jsou to tatínci), jak vyžadují po svých potomcích vynikající výkony, a to naprosto nepřiměřeným způsobem. Byla jsem svědkem dost ošklivého výstupu jednoho tatínka na turnaji v judu, jak šmahem odsoudil svého syna, protože byl „jen“ druhý a nezískal zlatou, ale „jen“ stříbrnou medaili!!! Dítě ubrečené, krvácelo po zápase z nosu a táta po něm ječel, že se málo snažil. Moc smutný pohled.
S ostatními rodiči jsme se shodli na tom, jak hnusné to od toho otce je, a měli jsme chuť mu udělat taky nějaké bebínko! Protože ta rána, kterou právě tvořil v dušičce svého syna, byla obrovská a bolestivá, každý to viděl, vnímal, všichni jsme trpěli s tím prckem. Mohlo mu být kolem 8 let. Zjevně nějaký tatínek, co sám nedosáhl na titul, tak k tomu chtěl dokopat syna. Fuj. Ještě teď je mi z toho hodně smutno a tenkrát jsem měla opravdu chuť kluky z juda odhlásit.
Chci poprosit všechny rodiče, za všechny děti, aby se zamysleli nad tím, jestli to, co požadují po svých dětech, je přiměřené jejich věku a schopnostem, a jestli v nich tak trochu nevidí pokračovatele toho, „co já sám jsem nedokázal“. To je totiž ta nejhorší motivace ve výchově, jaká může být. Zkusme najít v našich dětech ten JEJICH talent, i když bude možná tolik rozdílný od toho našeho. Podporujme je v tom, co baví JE, a ne v tom, co by bavilo nás. Dělejme to, proč jsme se stali rodiči, veďme děti na té JEJICH cestě.
Hodně štěstí, pochopení a trpělivosti ve výchově přeje nám všem rodičům
Dáša P.
Napsal/a: Dáša P.
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Ano, máš Dášo naprostou pravdu. Můžu o tom mluvit z pozice učitele. Ve škole děti učíme a taky hodnotíme, patří to k sobě. Hodnotíme slovně (to se ti povedlo, příště se zkus víc snažit, dnes jsi to ale odbyl, teď ses opravdu snažil…) a taky známkama. Škoda, že rodiče obvykle vidí až ty známky, které jsou zkrátka porovnáním toho, co dítě zvládlo vzhledem k plánu. Ale zas až tak moc neříkají o tom, jak se dítě snažilo, v čem se zlepšilo. Bohužel spousta rodičů se příliš váže na ty známky. Ostatně známky nevypovídají o člověku zhola nic. Nedozvíte se z nich, jestli dítě bude dobrým partnerem, rodičem, jestli se umí do druhého vcítit, umí pomoct. Manžela doma za známky taky bili jeho rodiče, kteří sami mají pouze výuční list. Manželovi učení natolik znechutili, že neměl odvahu jít ve vzdělání někam dál. Je taky pouze vyučen a to slovo „pouze“ používám proto, že rozhodně měl na víc.
Dášo, u nás se říká, že „sova kanárka neuléhne“. A je to svatá pravda! Bohužel většinou děti těch ambiciozních rodičů byvají nešťasné, pokud jim něco nevyjde, hned jsou slzy, zklamání….jak píšeš, že kluci vyprávějí.
Vás jako rodiče bych ve třídě brala:o)))
Máš pravdu. Někdy mi to taky ujede, ale snažím se vždycky si připomínat, že když se narodil prvorozený Jakub, přála jsem mu hlavně, aby byl vnitřně šťastný. A tak i dalším klukům. Ať vystudují co vystudují, ať vydělávají nebo mají jakékoli postavení či úspěch…
Moc pěkný článek, Dášo. Já teda ještě doma školáčky nemám, ale čeká nás to za dva roky. Jsem zvědavá, jak se náš Radula, který chvilku neposedí dokáže se školou vyrovnat. A Petr je ještě mimčo.
Nikdy jsem za špatné známky nebyla bita a myslím si, že zrovna bití nikomu k dobrým známkám nepomůže. Spíš se dítě bojí, co dostane za známku a pak nechce jít domů. Mě mamka vždycky říkala, že se učím pro sebe. A nikoho samozřejmě nezajímá, jaké jsem měla vysvědčení v první nebo páté třídě. Člověk se přece učí celý život. Vždyť i Einstein propadal ve škole a jaký to byl vědec! :))
Dášo, moc krásně napsané. Já mám teprve jednoho školáčka, který je ve 2. třídě a jde mu učení hezky. S druhým chlapcem, který jde do školy příští rok, to bude určitě moc zajímavé. Je bystrý, ale tak trošku hyperaktivní a je svou osobností už od malinka. No uvidíme. Máš pravdu v tom, že často rodiče vkládají své vlastní ideje a sny do života svých dětí. Moje kamarádka doma vychovává hokejistu, je mi smutno z toho, jak dítěti berou jeho přirozené dětství a jsou mi tím i odstrašujícím příkladem.
Mobile Sliding Menu