Každý dospělý prostě ví, kdy má dítě umět samo na nočník. Alespoň v naší rodině tomu tak je. Nikoho nezajímalo, že by to do toho mohl mluvit i ten malý človíček, o kterého tady přece hlavně jde!
„Už chodí na nočník? Ne? Ale ty jsi už v roce byla bez plínek! Já dvoje plíny vyvařovat a žehlit nemohla! Už by to chtělo začít…!“
Prošla jsem si tímto zážitkem dvakrát a pokaždé s jiným průběhem. Poprvé jsem se nechala zviklat „dobrými radami“ okolí a v 15 měsících začala zkoušet vysazovat dítě na nočník. Zpočátku to šlo dobře, pak jsme zavedli čtení a pak se místo konání potřeby začalo vysedávání… A posun ve směru bezplenkového období žádný.
Tak jsem zkusila variantu B bez plen pouze v oblečení. Stala se ze mě utírající a na nočník honící bachařka.
„Pojď čůrat!“
„Nechci.“
A za 10 min bác!
Když jsem vložila do spodku látkovou vkládačku, nemusela jsem tolik vytírat, ale po pár dnech žádná změna, ani náznak. Ani pro jednu stranu to nebylo příjemné. Jediné plus bylo, že se dítko naučilo samo obléknout dolní polovinu těla, jinak žádné příjemné pocity.
Tak jsme to nechali plavat.
Prostě nějaký čas s plenami a sem tam úspěšný pokus na nočník a krátce po druhých narozeninách se situace ustálila sama. Přes den žádná plínka a do několika měsíců ji nebylo potřeba ani v noci.
Podruhé jsem měla zkušenosti a postupovala jinak, klidněji, vnímavěji s pozitivním přístupem.
S nabídkou čůrání na nočník jsem přišla kolem 18 měsíců, pomalu a s vysvětlením, že jedině ten malý človíček ví, kdy je potřeba ho použít. Já to nemůžu vědět, můžu se ptát, nebo mi to může říkat sám, až bude potřebovat. Odpověď kývnutí hlavou, ano chápu.
Od našeho rozhovoru jsem neměla velká očekávání, prostě jsem věděla, že až bude prcek připraven, zvládne to. Částečně se začínalo dařit a drobek měl velikou radost a já také, když sám volal a začínal si uvědomovat, o co tady jde! Samozřejmě, že dítko objevovalo kouzlo trhání a odvíjení toaletního papíru, péči o čistotu záchodové mísy a bylo to pro něj zábavné.
Zlom nastal o prázdninách u babičky a jejím energickém nástupu hned u dveří: „Nechceš na nočník? Nepůjdeš čůrat?“
Odpověď zde byla nasnadě: „Ne, ne, ne!“
To ale očividně nestačilo a překvapené dítko skončilo stejně usazené na „hrnci“!
A co myslíte, že se stalo? Spokojené batolátko se změnilo na vřískající, svíjející se uzlíček rozezlených háďat. Prostě teď čůrat nechce a nebude. A hotovo.
Tato epizoda měla 2 dohry, jednu pozitivní, že babička už „dala pokoj“ (až do příští návštěvy) a druhou negativní, že celý náš předchozí postup vešel vniveč. Doma nešlo začít od 0, ale hlouběji v záporných bodech. Ach jo.
Nechali jsme nočníkové snažení být, až do doby kdy bude zase druhá strana chtít začít. Respektovala jsem odpověď NE. Netlačila, bylo to stále bolavé místo. Nešlo taky pouze o naučení chození na záchod, ale i o znovunalezení sebe a respektu okolí k jeho potřebám. Chápala jsem a nechala čas hojit ránu.
Bariéru podařil překonat neustálý příklad staršího sourozence a naše společné hlášení: „Musím čůrat a tak jdu na záchod.“
Časem jsem se zkoušela ptát, jestli prcek chce jít taky. Bylo to tak půl na půl, ale pro mě jasný signál, že začíná být lépe.
Pár měsíců po sfouknutí 2 svíček na narozeninovém dortu, jsme si domluvili, že to zkusíme doma bez plen. Dohodli jsme slovo hlášení potřeby na nočník a stále častěji se dostavovaly úspěchy. Někdy větší jindy menší, ale vždy jsme z toho měli oba dobrý pocit. Radost dítka byla obrovská, tleskání ručiček a sdílení s ostatními rodinnými příslušníky a hlavně ta rozzářená dětská očka, že to dokáže úplně samo.
Na tenhle okamžik se vyplatilo počkat.
A já věděla, že až bude mé batolátko připraveno, zvládne bez plíny i procházky a noční spaní.
A hlavně to zvládne úplně samo, až na to bude připraveno.
