Nedávno jsem sledovala film, jmenoval se „Malá mořská víla“. Bylo to velmi dojemné. Dokonce podle skutečné události. Viděli jste ho? Plakala jsem u toho jako želva…
Holčičce zemřel tatínek, byly jí čtyři roky, myslím. Mělo to na ní opravdu veliký dopad, stejně tak na její maminku, která musela bojovat nejen s tím, že jí zemřel milovaný manžel, ale také s tím, co to udělalo s její dcerkou. Rozhodlo se o přestěhování k rodičům té maminky. Ona i babička se snažily nějak té dívence vysvětlit, co se vlastně stalo s jejím tatínkem. Jasně, takovou tou dětskou formou, tak aby to i pro takové malé dítko bylo pochopitelné. Holčička začala mluvit ve 3. osobě. Takže když mluvila sama o sobě, říkala ona (nebo své jméno) ma panenku. Bylo to všechno zvláštní. Pak také babičku napadlo, že jako napíší dopis tatínkovi do nebe. Když ho napsaly, poslali ho poštou. Holčička ale každičký den čekala na pošťáka, jestli jí přinese odpověď. Nikdy ale nepřišla a ta malá princezna byla den ode dne nešťastnější, zklamanější.
Nakonec opět napsaly dopis, přivázaly ho k balónku a pustily. Onen balónek letěl opravdu velkou spoustu kilometrů. Zvláštní na tom bylo, že holčička milovala pohádku o malé mořské víle, balónek měl obrázek víly a doletěl na místo, které (pokud si dobře pamatuji) v překladu znamenalo „Mořská víla“. Našel ho jeden muž v lese u jezera. Dopis si přečetl a přinesl ho domů, kde jej nechal přečíst i své rodině. Rozhodli se na něj odepsat. Nakonec mělo vše rychlý spád….
Proč to ale píši. Napadlo mě, když se stane takové neštěstí, jak dítěti vysvětlit situaci? A nebo kdy se s dítětem bavit o takové věci? O tom, co znamená, že někdo zemřel. Nebo ani nemusí jít přímo o nějaké úmrtí, ale prostě kdy vysvětlovat, že něco takového se děje v životě.
Myslíte si, že je lepší nechat dítko vyrůstat bez tohoto vědomí a mluvit o tom až v případě, kdy se to opravdu v rodině stane? Je snad možné, aby se i rodič mohl nějak připravit na situaci, kdy bude muset čelit nejen úmrtí někoho blízského, ale hlavně také reakci dítěte?
V sexu je tohle o dost snažší. Mluvit o něm, vysvětlovat, protože to neznamená ztrátu někoho milovaného. A vlastně si myslím, že tedy je vhodné začít skoro kdykoliv. Vlastní tělo si uvědomují děti již velmi brzy, takže je možné „dětským“ způsobem toto řešit. Nehledě na to, že ani nás to nebolí. Ale při úmrtí se přeci musíme prát i s vlastními pocity a prožitky, do toho samozřejmě být silní pro dítě.
Napsal/a: kathy
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (30 vyjádření)
Nikdy mě nenapadlo děti chránit před informacema o smrti. Moje babička zemřela, když synovi bylo něco přes rok, asi si už nepamatuje, jak jsme za ní chodili do nemocnice, ale mluvím o tom tak, jako by si to pamatoval. Na hřbitov chodíme a ví, že tam spinkají lidi, kteří už umřeli. Stejně tak jsem mu vysvětlovala, proč se mě na silnici musí držet za ruku – míval s tím velké problémy. Řekla jsem mu naprosto věcně, že by ho mohl řidič přehlédnout, srazit a mohl by mít moc ošklivé zranění (co je to nemocnice ve svých 2,5 letech už ví) nebo by mohl umřít. Dodala jsem, že to by prostě už nebyl a moc by mě, tatínkovi i malému bráškovi chyběl. Neptal se na víc, myslím, že to uložil do paměti a vytáhne to, až bude sám potřebovat.
Smrt rodiče je ale něco naprosto nepředstavitelného, na to vůbec podle mě nejde připravit. Ještě jsem tohle téma nemusela sama řešit, ale když se občas manžel opozdí z práce, napadnou mě taky všelijaké myšlenky.
:))) určitě rozumím ,Kathy, a je to rozumné 🙂
Myslim, ze jsi mi pomohla urcite a dekuji 🙂
Ja totiz nechci aby, kdyz se neco stane (rozhodne to nechci nijak privolavat), aby to bylo jako blesk z cisteho nebe… urcite mi rozumis… vis, aby to moje dite mohlo vzit alespon trosicku snadneji pokud je to mozne. a jestli tyhle rozhovory byt jen minimalne k tomu pomuzou, i tak je to prinos.
Kathy :), určitě není, je pravda, že děti v tomhle věku to ještě moc nechápou – spíš nechápou definitivnost toho, že někdo už není (Davídek – 4 roky – taky má trochu problém pochopit, že babičku už opravdu neuvidí). Ale víš, já to beru tak, že kdysi se v chalupách rodilo i umíralo a pro děti to bylo přirozené. Proto mi přijde divné, že někteří rodiče fakt smrti před dětmi úzkostlivě tají – zažila jsem, že odmítali vzít devítileté dítě na pohřeb, že je ještě „malé“. S postupem času to dítě pochopí. Zatím to podáváme tak nějak úměrně věku – můžeš to ukázat na zvířátku (viz Jarmuschka :))) a samozřejmě to podáváme, že je už babička v nebíčku, u Pána Ježíše, nic ji nebolí a má se moc hezky. Tak jak jsi to řekla ty, myslím, že tím nic nepokazíš 🙂 Každopádně je lepší, když dítě má povědomí i o téhle nepříjemné stránce života. Snad jsem ti pomohla. 🙂
Ajiku, ty jako verici, jak bys to diteti (4 roky) vysvetlila. Ono asi spousta ostatnich to vysvetluje take tim, ze je ten ci ta dotycna v nebicku, nebo treba zviratko. Ja verici nejsem, ale prijde mi to take prijatelne a detem uveritelne. Vis, treba, ze nekdo sedi na mracku a kouka se na nas. Asi bych chtela aby na to Martinka byla trosku pripravena, ze se neco takoveho stava… myslis, ze na to neni moc mala?
Dášo… Já se setkala se smrtí poprvé trochu blíž ve třetí třídě, to mi umřela babička.Byla hrozně moc hodná, jezdili jsme za ní na Jižní Moravu, měla zahrádku, drůbež, králíky, naproti domu les, pořád u sebe měla několik vnoučátek (můj táta byl z 5 dětí – tedy ze 7, ale poslední dvojčátka zemřela na novoroz. žloutenku). Dodnes ten den vidím – 4.10., krásný podzimní den, blbneme s kamarádkou v parku v listí… a když jsem se vrátila domů, našla jsem ubrečenou mamku s telegramem v ruce a řekla mi, že babička umřela. Vzpomínám si, že to se mnou dost otřáslo, hrozně jsem brečela, i potom na pohřbu, ale pak to nějak postupně přešlo. A pak mě taky dostala smrt mé dobré kamarádky- zemřela ve 14 letech na astma – večer jsme byly spolu a druhý den byla pryč. Ale i tak si stále myslím, že to k životu prostě patří a k jisté „duševní“ výchově dítěte patří i hovory o smrti – mělo by s tím být srozuměno. Jarmuschko, ta žába a kočka mě taky pobavily 🙂
Mé první setkání bylo, když mi zemřel dědeček. Chodila jsem do 2. třídy. Za dědou jsme chodili do nemocnice, ale nečekalo se, že zemře… Ve škole jsem měla potřebu to sdělit 2 kamarádkám. A čekala jsem účast, jestli to v tom věku jde. Ale kamarádka mě „trumfla“ – povídala, že jim zemřelo kotě a vše se točilo kolem kotěte. Brala jsem to jako nespravedlnost.
Jarmuschko,
tak příběh s kočkou a mrtvou žábou mě dostal. Ač se to tu nehodí, řehtám se jako kůň, no prostě jsem si to představila.
Tak to děti vidí hned v praxi, jak to funguje, že i po smrti může tělo posloužit.
Jinak, když má dítě doma zvířátko, jistě také musí vědět, že jednou umře. A mělo by být na to připraveno.
Já jsem se poprvé setkala na vlastní kůži se smrtí, která mě zasáhla, až ve 12 letech, zato hned 3x po sobě během pár měsíců.
Nejdříve babička. To bylo hrozné, uvědomila jsem si to hlavně kvůli mé mamince, která ve svých 36 letech už zůstala zcela bez rodičů.
Pak ná umřel pejsek-fenečka knírače, se kterým jsem vyrostla (ona měla 11 let, já 12), a tak to byla velká katastrofa. Beze srandy.Sice „jen“ pes, ale… pejskaři pochopí. :o)
A do třetice křeček, to už jsem jen čekala tu třetí ránu, nepřekvapila mě, ale nepotěšila.
Vzpomenetesi také, jaké bylo vaše první setkání se smrtí blízkého člověka v dětství?
Ptám se samozřejmě jen těch, kterým ty vzpomínky nezpůsobí velkou bolest…
Naprosto souhlasím s Katie.
Nějak jsem neuvažovala, že bych měla holky na to téma nějak připravovat. Přišlo to tak nějak přirozeně samo.
První setkání: holky objevily mou fotku s mojí babičkou – zemřela, když jsem ještě ani nevěděla, že holky budeme mít. Ptaly se, kdo to je. Vaše prababička, moje babička. Kde je? Je mrtvá – byla už moc stará a umřela. Tečka. Toto jim stačilo.
Druhé setkání: holkám umřel dědeček, manžův táta. V zápisníčku jsem tu psala, jak se „asi“ dědeček přišel s holčičkama rozloučit… Pak jsme jeli na pohřeb (já s holkama – tehdy cca 2,5 roku – čekala venku před krematoriem), holkám jsme řekli, že děda umřel. Žádné další otázky. Jen občas, když ho vidí na fotce, nebo vidí nějakou jeho věc, tak řeknou, že to je dědovo – a víc nic.
Setkání třetí: loni na podzim (věk cca 3 roky) přišly holky s tématem smrt a být mrtvý. Ale neoddělují to třeba ani od rodinných vazeb (já jsem maminka, ony moje dcery. Až budou velké a budou mít svoje děti, budou ony maminky a já babička. A dle jejich logiky mi občas „tvrdí“, že až ony budou maminky, tak já budu dítě – což je svým způsobem pravda, že…).
Před týdnem jsme cestou do obchodu viděly na silnici přejetou žábu. Fascinovala je. Cestou z obchodu jsme u ní strávily asi 10 minut a to se holkám pusa nezastavila a pořád se vyptávaly. A pak za námi přišla nějaká kočka – střídavě se k nám lísala a střídavě začala tu žábu požírat. Byl to velký zážitek – ještě teď si holky občas hrají na mrtvou žábu (či jiné zvířátko).
Nehysterčím, snažím se na jejich otázky věcně odpovídat.
Ahojky holky, chapu, ze tohle tema nikomu prijemne neni, v tomto pripade se omlouvam. Zase na druhou stranu si myslim je dulezite o tom hovorit. Ja jsem rada, ze si mohu precist vase nazory, jak takove situaci celit. Takze se omlouvam, ale i dekuji. Kacka
Ahojky,taky tohle téma nemám moc ráda,ale moji kluci jsou od mala zvyklý chodit s dědou a babi na hřbitov,ale vědí jen to když je někdo starej a nemocnej,že umře,aby se netrápil a jeho dušička vyletí do nebíčka.Můj 6,5 letý syn to teď docela často rozebírá s chce si o tom povídat,ptá se jak je to u zvířátek.Musím zaklepat,že zatím nemá tušení,že umírají i mladí lidé i děti,to bych s ním nerada rozebírala,jinak se to dá dětem rozumně a přijatelnou formou vysvětlit.sama pojem smrti nemám vůbec ráda,babičky a dědy nemám,ale to jsem byla ještě malé dítě,které si to moc neuvědomovalo,ale smrt blízkého,je pro mě skoro nepřijatelná a sama nevím,jak se s tím jednou vypořádám,natož mé děti,ale o tom radši ani nepřemýšlet
Ne ne ne, děti by neměly přijít o rodiče v tak útlém věku!
Stejně tak by neměli rodiče přicházet o děti…prostě patří k sobě a nemají se oddělovat.
Fuj fuj fuj, hrozné téma.
Holky, kéž to žádnou z nás nepotká!
Já si myslím, že děti se začnou sami ptát a pak je na čase jim smrt přiměřenou formou vysvětlit. Mě zemřela mamka, když bylo Lucince 1,5 roku. Řekli jsme jí, že babička zemřela a je v nebíčku a ona to přijala, ptát se začala kolem 3.roku a dodnes ji to zajímá a občas se na to vyptává – ví, že i my jako rodiče jednou umřeme a dokonce si uvědomuje i to, že zemře ona sama. Přišla na to sama, to jsem jí samozřejmě neříkala. Vysvětluju jí, že lidé umírají, když už jsou staří nebo hodně nemocní nebo při nehodě apod. A že někdy umírají i děti. Přijímá to, jak to je, ale někdy se tím trápí.
A jen na okraj – minule mi moje kolegyně říkala, že u nich v rodině (vzdálenější) zemřela máma od 3leté holčičky a jak jí to táta říkal a já u toho brečela jak želva (no, vlastně brečím i teď, když tohle píšu), přijde mi to strašné, taková malá holčička a už nemá maminku. Stejně mi bylo, když zemřela moje spolužačka, taky máma tehdy tříleté holčičky:-(((
Nám umřela druhorozéná dcera v osmém mésíci a prvorozené byly 3 roky.Zatím si myslí,že nemocná sestra je v nemocnici a na hřbitov chodíme protože chceme,aby to bylo tam pěkný.Bojí se stáří,protože ví, že na hřbitově je manželova babička.Rozhodli jsme se počkat,neříkat nic,nechodit k odborníkovi trošku jsme ji zmátkli.
Přinesli jsme ji z porodnice bratříčka…..
Přidám se k holkám 🙂 Smrt je normální, je součástí života a potká každého – nevidím proto důvod, proč dětem mlžit. Není to určitě vysvětlování na jednou a dost, malé dítě to nepochopí úplně (Davídek sice ví, že babička umřela, že už je v nebíčku a sem už se nevrátí, ale stejně se ptá, jestli zas bude babička u dědečka v bytě, až tam půjdem…), ale postupem času pochopí i tu neodvratnost. Je to bolestné, ale patří to k životu zrovna tak, jako zrození, nemoc, radost, láska… Ale myslím, že je třeba to dětem vysvětlit a vysvětlovat tak dlouho, až pochopí.
Také si myslím, že se o smrti má mluvit. Jak píše Dáša, patří k životu. Včera jsme byli na hřbitově, tak jsem synovi povídala, že jdeme dědečkovi rozsvítit svíčku, že umřel. Ještě to nechápe, jsou mu 2pryč, ale stejně o tom budu mluvit pořád.
Jsem možná pro někoho morbidní, ale zastávám názor, že smrt se nemá před dětmi tajit.
Patří k životu, tak jako narození.
Nevzpomínám si, že bych někdy musela řešit, jak to dětem řeknu, že existuje něco jako smrt. Prostě to věděly od začátku.
Tělo se opotřebuje, zestárne, a dušička ho potřebuje odložit. Tak jako starý kabát, který už přestane chránit.
Je to normálí a stane se to úplně všem.
Problémem je, když se pak ptají, proč umřeli i mladí lidé, nebo dokonce děti. To už je pak na jinou debatu. U nás se z toho stalo několikaleté „ezoterické“ téma. :o)
Ale to byly děti fakt ještě někdy na začátku předškolního věku. Vzaly to úplně v pohodě.
Teď, když jim zemřela prababička, kterou měli klici rádi, zvládli to v pohodě, protože viděli jak moc se babi trápila, a jak už vlastně skoro ke konci nežila…
To je přirozené, a smtr je v devadesáti už logickým vyústěním života.
Jo, hůř se tedy vysvětluje, když zemře táta, nebo máma. Na to se nedá vůbec připravit.
Ahojky Nessy, tak mne je jen o rok mene nez tobe (Martince jsou 4) a fakt je ten, ze ani ja nejsem vubec s tou predstavou smirena. Vlastne kdyz tak nad tim premyslim, mozna ano, ale spis premyslim nad tim prubehem. Nastesti u nas v rodine take nikdo netrpi nicim, co by znacilo, ze by mel brzy zemrit, ale hodne jsem nad tim zacala premyslet vlastne ve chvili, kdy manzel zacal jezdit s kamionem. Je jasne, ze mam o nej strach a kdyz je v tv tolik zprav o nehodach a tak… no vis jak to myslim… navic tchan mel minuly rok takovou prihodu, kdy mu praskla jedna cevka a normalne z niceho nic oslepl (docasne) na oko, dnes uz je to o mnoho lepsi… ale to pak fakt clovek zacne nad takovymi vecmi uvazovat. A tim spise prave kvuli detem.
Jsem rada, ze tva maminka je na tom lepe.. drzim palecky aby se jeji stav nadale lepsil 🙂
Kacka
Kathy,tak nad tím jsem taky nedávno přemýšlela,jak to vysvětlit tak malému dítěti.Moje mamka je vážně nemocná(naštěstí se nemoc nezhoršuje,je to spíš lepší) a Patrik jí má hrozně rád,je to jediná babička,kam chodí spinkat na noc(budou mu 3 roky) párkrát už jsem nad tím přemýšlela,jestli už nemám nějakou dětskou formou vysvětlovat něco,aspoň málo o smrti.Vždycky je mi z toho,ale tak úzko,že musím přestat nad tím přemýšlet.Vlastně ani já ve 26 letech,nejsem moc smířená s tím,že bych měla někdy umřít,nebo někdo mě hodně blízký:-(((
Už si nepamatuji na den, kdy jsem se dozvěděla, že každý zemře, že je to definitivní a neodvratitelné. Jako dítěti mi to přišlo neskutečně nespravedlivé a velmi nefér. Proč by měl někdo vůbec umírat? A musím říci, že tenhle pocit mi zůstal do dneška. Přála bych si žít tak dlouho, abych si na konci mohla říci:“Byl to krásný, dlouhý život, prožila jsem jej naplno, je čas jít..“ Modlím se, abych svým dětem ještě dlouho nemusela vysvětlovat pojem smrti. Víte, co se říká o poslech špatných zpráv (((-:
Mobile Sliding Menu