Kdy s tím začít?

Rubrika: Výchova podle...

584306_autumn_girlNedávno jsem sledovala film, jmenoval se „Malá mořská víla“. Bylo to velmi dojemné. Dokonce podle skutečné události. Viděli jste ho? Plakala jsem u toho jako želva…

Vlastně to dopadlo tak nějak dobře, nebo spíš bych měla říct, mělo to v určitém slova smyslu pozitivní konec.

Holčičce zemřel tatínek, byly jí čtyři roky, myslím. Mělo to na ní opravdu veliký dopad, stejně tak na její maminku, která musela bojovat nejen s tím, že jí zemřel milovaný manžel, ale také s tím, co to udělalo s její dcerkou. Rozhodlo se o přestěhování k rodičům té maminky. Ona i babička se snažily nějak té dívence vysvětlit, co se vlastně stalo s jejím tatínkem. Jasně, takovou tou dětskou formou, tak aby to i pro takové malé dítko bylo pochopitelné. Holčička začala mluvit ve 3. osobě. Takže když mluvila sama o sobě, říkala ona (nebo své jméno) ma panenku. Bylo to všechno zvláštní. Pak také babičku napadlo, že jako napíší dopis tatínkovi do nebe. Když ho napsaly, poslali ho poštou. Holčička ale každičký den čekala na pošťáka, jestli jí přinese odpověď. Nikdy ale nepřišla a ta malá princezna byla den ode dne nešťastnější, zklamanější.

Nakonec opět napsaly dopis, přivázaly ho k balónku a pustily. Onen balónek letěl opravdu velkou spoustu kilometrů. Zvláštní na tom bylo, že holčička milovala pohádku o malé mořské víle, balónek měl obrázek víly a doletěl na místo, které (pokud si dobře pamatuji) v překladu znamenalo „Mořská víla“. Našel ho jeden muž v lese u jezera. Dopis si přečetl a přinesl ho domů, kde jej nechal přečíst i své rodině. Rozhodli se na něj odepsat. Nakonec mělo vše rychlý spád….

Proč to ale píši. Napadlo mě, když se stane takové neštěstí, jak dítěti vysvětlit situaci? A nebo kdy se s dítětem bavit o takové věci? O tom, co znamená, že někdo zemřel. Nebo ani nemusí jít přímo o nějaké úmrtí, ale prostě kdy vysvětlovat, že něco takového se děje v životě.

Myslíte si, že je lepší nechat dítko vyrůstat bez tohoto vědomí a mluvit o tom až v případě, kdy se to opravdu v rodině stane? Je snad možné, aby se i rodič mohl nějak připravit na situaci, kdy bude muset čelit nejen úmrtí někoho blízského, ale hlavně také reakci dítěte?

V sexu je tohle o dost snažší. Mluvit o něm, vysvětlovat, protože to neznamená ztrátu někoho milovaného. A vlastně si myslím, že tedy je vhodné začít skoro kdykoliv. Vlastní tělo si uvědomují děti již velmi brzy, takže je možné „dětským“ způsobem toto řešit. Nehledě na to, že ani nás to nebolí. Ale při úmrtí se přeci musíme prát i s vlastními pocity a prožitky, do toho samozřejmě být silní pro dítě.

Napsal/a: kathy

Toto taky stojí za přečtení!

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (30 vyjádření)

  • karamela

    Matouch je mi to moc líto:-((( Máš pravdu,děti jsou silnější než si myslíme. K

  • Matouch, to je tedy síla :((( Jste oba moc stateční chlapi…. upřímně.

  • To mě dostalo, je to hrozné, takové věci by se prostě dít neměly:(( Jste moc a moc statečný, a určitě velkou oporou svému synovi.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Matouch,

    tak to je opravdu hrozné, hrozné. 🙁
    Je mi to moc líto, co jste museli prožít.
    (Bože, tohle ne, tohle by se nemělo stávat…)

  • Anonymní

    Když mi zemřela manželka, den před termínem porodu, a já zůstal sám s ještě ne tříletým bezvadným klukem, netušil jsem jak mu to mám říct. Dal jsem na radu, pozval si svoje rodiče a malému Ádovi řekl, že už se maminka nikdy nevrátí. Do té doby si myslel, že je v nemocnici, protože k manželce přijela sanitka a on byl tím, kdo ji pomohl zavolat. Když jsem mu to řekl, podíval se na mně a zeptal se, jestli si může jít hrát. Rodiče jsem tam měl proto, aby se měl na koho obrátit, kdyby mi nevěřil a odvrátil se ode mně. Pohřbu se Áda nezúčastnil, ale uložení urny do hrobu ano. On nebrečel, ale já. Další 2 roky mě pomáhal překonat tím, že občas prohlásil, že si najdeme jinou maminku. Dnes je Ádovi deset let.

    Proč to píši? Děti jsou silnější než si myslíme a zvládají daleko obtížnější situace než jsme ochotni připustit. Nepochopí sice o co jde, ale budou vědět, že jste mluvili pravdu a že se to může stát. Jen to chce trpělivost, cit a vnímavost.

    Matouch

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Jsem ráda, že vás naše kočka s žábou pobavily.
    To, že byl pan Karafiát farář, jsem věděla od útlého dětství.

    A moje první kontakty se smrtí?
    Poprvé mi snad nebyly ani tři roky, jeli jsme na pohřeb „vzdálené“ babičce (já jich měla víc). Pohřeb si nepamatuju, jen že byl slunný den a my se stavovali kdesi na želví polívku – miska se žlutou nechutnou vodou s prapodivnou masovou kostkou uprostřed…
    Pak si pamatuju, že jsme jezdívali za mamčiným tátou někam do domova seniorů (to mi bylo tak o rok dva víc). A pak zas jen vjem z pohřbu – v ostravském krematoriu. Obřad si nepamatuju, jen že jsme pak stáli venku, byla zima, děsně fičelo a pršelo.
    Takže žádné děsivé zážitky.
    Pak jsem přicházela o svoje zvířátka (morčata jsem měla od svých 10 do 26 let a mám pocit, že čím jsem byla starší, tím jsem to nesla hůř – protože když se to blížilo, už jsem věděla, co bude…)
    Na VŠ jsem se dozvěděla o smrti spolužačky ze ZŠ (choroba).
    Před druhým srazem z gymplu o smrti spolužačky z gymplu (choroba).
    Po nějaké době mi zemřel kolega v práci, jen asi o 10-15 let starší (choroba).
    Tehdy mi došlo, že už jsem asi ve věku, kdy smrt už není „nic výjimečného“. A že bych si měla pořídit nějaké vhodné oblečení, protože se stává běžnou součástí mého života. Poněkud drsné, že? No, realita života.
    Pak nám v jednom roce umřely obě babičky – nejdřív manžovi, pak i mě.
    Své vlastní smrti jsem se začala obávat po narození holčiček, a to z důvodu, že by tu zůstaly samy…
    Před rokem přišel manža o tatínka.
    A další myšlenky psát nebudu, protože mě děsí už jen tím, když si je uvědomím. Nebudu jim dávat sílu tím, že je napíšu… A vy to za mě radši ani nedomýšlejte…

  • Ájíku, já toto právě taky beru. Ono je to možná lepší podat jako fakt. Prostě to tak je. Mám pocit, že v tomto věku to i ty děti, tak nějak sami od sebe, takhle realisticky vnímají. Samozřejmě, že když se to pak stane blízkému, tak to bolí a je to těžké, ale oči se před tím zavřít nedají. A řekla bych, že se na to nedá ani dopředu připravit. Já na to spíš nemyslím.
    Broučky jsem já v dětství nějak nepostřehla, a teď už se na to dívám dospěláckým pohledem a spíš mě to zaujalo ve srovnání s jinými dětskými knížkami.
    Dcera se nad tím kupodivu nijak nepodivovala, mnohem víc se vyptávala právě na Boha a modlení a u toho jsem se i zapotila. Nějak jsem se do toho zamotávala a myslím, že ona to moc nepochopila 🙁
    Že byl J. Karafiát evangelický farář jsem nevěděla, ale docela to sedí. Z té knížky je to znát.

    Ještě mě tak napadá, že jsem nikdy neměla strach ze své vlastní smrti, brala jsem to tak nějak „až to přijde, tak to přijde“ Teď je pro mě ta představa hrozná. Že tu nechám dítě ještě v bezbranném a křehkém věku, že to své děťátko nedovedu až do dospělosti.
    Smrt vlastního dítěte si ani představit neumím. Děti by prostě umírat neměli, s tím se asi ani smířit nedá.

  • No, holky, já se přiznám, že já jsem se se smrtí ještě nesmířila. Se svojí snad, ale ne u těch druhých. Jako dětská sestra jsem velmi těžce nesla, že mi před očima umírají malé děti. Na dospělákách je toto mnohem snazší, ale když začnou umírat místo 80 letých už i 30 letí, je to strašné.
    Mě samotné poprvé zemřel někdo blízký až ve 31 letech, andulky nepočítám. Jsou to 4 měsíce, co mi zemřela babička. Před pár dny by jí bylo 85 let. Píšu to a bulím. Občas ještě večer bulím do polštáře a pořád se s tím nemůžu srovnat…

  • Makineo – jen odbočím – mě se to právě v Broučcích moc líbí, jak tam autor píše o smrti přirozeně a „vůbec se s tím nepáře“ 🙂 (víte, že pan Karafiát byl evangelický farář?) Zrovna tak se mi moc líbí, jak tam popisuje Broučkovu dcerku, co měla slabé nožičky – prostě žádné drama, žádné slzy, stává se to… To je asi to, že dříve tohle byla pro lidi běžná součást života. Ale je pravda, že smrt mladého rodiče nebo dítěte je pro mě taky hodně bolavá představa…

  • Taky neuznávám nějaké tajení nebo snad dokonce zapírání.
    Mně se taky osvědčilo, reagovat na otázky. To dítě člověka tak samo hezky navádí a směřuje k tomu, co v danou chvíli potřebuje vědět. Když stručná informace nestačí, ptá se dál.
    Taky mám čtyřletou dceru, nikdo nám neumřel, takže takhle konkrétně jsme to ještě naštěstí řešit nemuseli, ale ono je pravda, že smrt k životu patří, umírají zvířata, umírají lidé kolem…
    To jsou docela časté situace, do určité doby to dceru absolutně nezajímalo, pak měla období, kdy se ptala pořád, pořád o tom vykládala a teď už zas tak nějak normálně.
    Ona ta smrt je i v pohádkách, takže myslím, že ty příležitosti k vysvětlení (aspoň zjednodušenému) se vždy najdou.
    Teď jsme třeba četli Broučky a tam je to co chvíli, že někdo umře, tak ho zahrabou, vyroste na tom místě kytička. Chvílemi mi to přišlo až překvapivé, jak se s tím autor nepáral. No nakonec pomřeli všichni.
    Já taky nejsem klasicky věřící a mně se zas těžko dceři vysvětlují věci o Bohu a modlení. Nemůžu to podávat jako že to tak je, když nevěřím, na druhou stranu chci nechat ta vrátka pro víru otevřená. Někde něco o nebi atp. zaslechne, tak aby klidně věřit mohla, aby se to moc nevylučovalo s tím, co ví ode mě.
    I o smrti mluvím tak, že prostě člověk umře, pak ho zahrabou, ti, co ho měli rádi, mu na památku nosí na hrob kytičky. Zatím jsme se dostali jen k tomu, že umírají staří lidé, které už třeba i všechno bolí a když umřou, tak je nic nebolí.
    Myslím, že zatím jí to tak stačí.

    Jinak, Dášo, pro mě první setkání se smrtí bylo asi tak v 10 ti letech a taky to byl „jen“ pes. Jenže bylo to ze dne na den, skoro. Zdravý mladý pes, sežral někde návnadu na potkany – asi – tak když jsme pochopili, že je zle, bylo už pozdě. Sice ještě absolvoval nějaké zákroky, ale už to bylo marné, už to bylo jen utrpení. Byli jsme u něho, když umíral a ještě teď mi to svírá u srdce, když si vzpomenu na ten ztrápený pohled. Mně to tehdy připadlo, že má v očích slzy, že pláče. Nevím, tak si to pamatuju.
    Potom ještě umřela babička, ale to už jsem byla dospělá. Byla dlouho nemocná, bylo jí přes osmdesát. Byla jsem na začátku těhotenství a prožívala jsem to. Strašně mě mrzelo, že jsem jí ani o těhotenství už nestihla říct, na druhou stranu jsem hodně pociťovala takový ten koloběh života, jeden člověk odejde, druhý přijde…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist