O úhlu pohledu

Rubrika: Trocha nostalgie

1151760_cookiesPamatuji si, že jsem tenkrát měla na sobě proužkovanou hnědozelenou zástěrku. Kytkatou!:) Přesně si vybavuji její nabíraný volán a kapsičky:)… Vedle mě stála má o rok mladší sestra, měla tu samou zástěrku…jen v jiné barvě…

jo, jo… ty zástěrky (s volány!:) jsou v mé vzpomínce velmi důležité!:)
Je to má první vzpomínka na vánoční pečení…Je to už stráášně dávno, ale vybavuji si, že jsem si připadala svátečně a důležitě… Nevím, kolik mi tenkrát přesně bylo… ale vzpomínám si ještě na něco – na úhel pohledu:)… Mamka nejdříve sama připravovala na stole těsto a my se sestrou ji u toho obdivně:) pozorovaly. V úrovni očí jsem rukama svírala desku stolu… Viděla jsem jen tak-tak:) Mno, schválně – zkuste si to… vzdejte se na chvilku své výšky… svět vypadá zezdola trochu jinak…
Jenže to jsme teprve u vnímání světa kolem dětskýma očima… což teprve jejich rozoumek! Co všechno se dětem musí honit hlavou, když pozorují nás – „dokonalé a vševědoucí, všemocné, všeumějící“ dospěláky? Jsme jejich jistota, věří nám, poznávají svět i přes nás… i když někdy z trucu dělají, že né. 🙂

Když měla moje nejmladší sestra 4-5 let, ještě jedla párky… Né, že by jí tak chutnaly:), jí se prostě líbily. (Jako tvarově! Prosím, neřešte to! jste dospělí a tak to vidíte jinak:) (Dnes má patnáct a maso je „blé“:) Jako malá vždy dopředu hlásila, že chce jen jeden „páreček“!
Někdy tou dobou byla na návštěvě u naší další (dospělé:) sestry (jsme holt velká rodina :). Starší sestra chtěla čtyřletému vyžleti dopřát a namísto jednoho! párečku:) do vajíček nakrájela jeden a půl… Malá sestra seděla nad talířem, na kterém zadumaně preparovala nakrájený párek z míchaných vajíček:)… načež se zaujetím vědce:) k sobě polohlasem pronesla: „Ten párek musel mít před rozkrájením strašně zajímavej tvar! Je to zvláštní, ale on má vážně 3 konce!:)… 🙂 🙂 🙂 Musím se tomu (dospěle:) smát, ale starší sestra prohlásila, že se vážně trošku zastyděla… dětský pohled na věc byl jasný – malá objevila něco zajímavého:) a snažila se tomu přijít na kloub, hledala nějaké logické řešení… Ale vůbec ji nenapadlo, že by ji třeba někdo šidil…

Já, když jsem ještě byla malá holka… Dobře, dobře:), rejpalové! 🙂 Upřesňuji! Když jsem zkrátka neměřila ani mých současných 155 cm:), tedy, když jsem byla dítě, jsem si jeden čas myslela, že při cestování do jiné evropské země, můžete použít auto, případně letadlo… Ale když cestujete přes moře, třeba do Ameriky, musíte použít raketu:)… Všechno do sebe tak nějak zapadalo – tenkrát se do Ameriky moc nelétalo, tím jsem si vlastně vysvětlovala skutečnost, proč nikdo z mého okolí není kosmonaut 🙂

Jako děti jsme se rozhodly překvapit naše rodiče a vykopat na zahradě bazén… Kopat jsme začaly uprostřed trávníku a s nadšením jsme kopaly a kopaly… Jen já jsem projevovala jisté obavy, protože jsem si vybavila nějaký televizní dokument o tom, jak žhavý je střed Země:) Mimochodem to naše dětské nadšení nám vážně dodávalo sílu.
Přestože je to už děsně dávno, vzpomínám si, že „náš bazén“ byl vážně velikej (zastavily jsme se u růžiček:) a zpětně docela oceňuji postoj mého táty, který po příchodu z práce na něj (na „bazén“:) nevěřícně koukal… Je pravda, že sice nepochválil, ale také se nerozčílil:) (to on nikdy nedělá:) a řekl jen jediné slovo – „zasypat!“:)

Nebo řekněte! Schválně! Kdo z Vás si nikdy jako dítě nepředstavoval konec světa?:) Já jsem si ho představovala něco jako obzor na kopci, ostnaté dráty (to víte, to bude asi tou železnou oponou, za kterou jsem vyrůstala:) a všude velké tabule a varování: „Konec světa, Nepřibližujte se, Vstup na vlastní nebezpečí“… a tak:)
Nedávno jsme byli na výletě a já jsem si tuto mou představu zase úplně živě vybavila, když jsme objevili úplně vzorové místo „pro konec světa“:)… Naše fantazie se rozjela naplno:) i počali jsme rozvíjet naše podnikatelské plány s tímto místem… Výroba výstražných cedulí, pohlednic, cestovka atd… Úplně jsme viděli japonské turisty fotící se pod varováním „Konec světa – nenaklánějte se“. 🙂

Nedávno jsme se známými živě diskutovali o Ježíškovi… jak jsme si ho v dětství představovali… padali varianty stařeček, miminko, andílek… Moje kamarádka si ho představovala jako ježka:)… Mnó, uznávám, že jistá gramatická podoba při hodně velké! dětské fantazii by tu byla: ježeček – ježíšek:) A když si k tomu ještě přidáte obrázky v dětských knížkách, kdy ježeček na svých bodlinách také leccos odnosí. 🙂

Když zalévám květiny v kuchyni, musím si vzít malé „štokrle“, z něj vylézt na vysoký stůl, hóódně se natáhnout a teprve pak se mi podaří květiny kdesi u stropu zavlažit… Jak jsem tak stála na tom stole a rozhlížela se kolem, vypadala ta naše kuchyňka pohledem ze shora tak nějak jinak… Vzhledem k mé nenadálé výšce a také díky mé krátkozrakosti jsem tak nějak přestávala rozeznávat drobečky (co je nikdo nezametl!) na zemi… Panečku! To se to musí žít! Takhle s nadhledem!:)

Představuji si, že Vám třeba za 30 let budu právě takhle s nadhledem mých šedesáti let popisovat, jak jsem viděla svět ve třiceti:)… Budu Vám o tom psát… A přestože už teď vím, že se tomu budu smát:), není mi to nic platné, protože zkušenosti se nedají jen tak předat:), svět si musíte zkrátka prozkoumat „vlastnoručně“… nejdřív na kolenou a po čtyřech a pak s nadhledem (a shovívavostí, že?:) dospěláka…

Napsal/a: jaholka

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Návod na výrobu vánočního zvonečku

Vánoce se pomalu ale jistě blíží a proto je vhodné ve volných chvílích začít s přípravou vánočních ozdob. Největší radost

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)

  • Tak to mě těší – moje kamarádka má čtyřletýho syna, kterému o své představě vyprávěla a vzal si ji také za svou:).. takže za oknem měli pro Ježíška dopis (objednávku na dárky) s vánočním motivem ježečka:).. pořád lepší než Santa,né?:) (jinak proti Santovi nic nemám, je myslím, že varianta Ježíšek i ježeček je pořád lepší:)

    Káčo, my před takovýma cedulema vždycky stavíme a fotíme (se:) Náš – poslední úlovek – Oslov. Petrovi se dokonce podařilo s názvem vesnice ztotožnit i výrazem obličeje:)

    „Bájný rok 2000“:)… Tenkrát mi připalo, že se mě snad ani netýká, že budu stará..no, jako maminka:) (mami, myslím jen jako!:)

  • No, taky se mi to moc líbilo. A taky jsem si u toho zavzpomínala, jak jsem různé věci viděla v dětství. Co si vybavuju, je, že jsme někdy v první třídě pořád řešili, co bude v roce 2000. Měla jsem jasno v tom, že určitě budu vdaná a budu mít děti, prostě budu maminkou. V r. 2000 jsem na vdavky neměla ani pomyšlení, natožpak na děti :-))), připadala jsem si děsně mladá a nevybouřená. V době, kdy jsem byla v první třídě, byla moje mamka jen o rok starší, než jsem byla já v r. 2000 a připadala mi…..no prostě jako maminka. Taky jsem měla utkvělou představu, že ke svému majetku včetně oblečení, nemůžu přijít jinou cestou, než že to podědím, tak jsem neustále hlídala mamku, aby mi to moc neonosila nebo neponičinila :-)))) Nedávno vytáhla takovou plisovanou sukni a předávala mi ji s tím, že ta byla moje nejoblíbenější a téměř jsem hysterčila, když si ji mamka brala :-)))) A na co si taky hrozně moc vzpomínám, jsou babičkovské zahrádky. TAky vám připadá, že za našeho dětství byly všechny zahrádky tak krásně tajemné, plné kytek, vysoké trávy, tajemných zákoutí, stromů na lezení a plné dobrot k utrhnutí???

  • Moc hezkýýýý:-)))!!!…úplně se mi vybavil ten náš čerstvě dvouletý prcek, jak pořád leze někam výš – na židli, stůl, okenní parapet…a kouká dolů z výše nejvyššího patra nejvyššího domu v naší dlouhé ulici..jak pořád poskakuje a natahuje ke mně ruce, abych ho zvedla a on viděl, cože to vařím v tom hrnci….(asi všechny známe vaření s dítětem na ruce, že – i když se to nemá:-))…ten lidský pud poznání je opravdu silný a dětská fantazie bezbřehá…už se strašně těším na to, až mi o tom všem bude náš Prokop vyprávět (asi před dvěma měsíci konečně začal mluvit a jde to mílovými kroky:-)))…a na Šumavě je přece vesnice „Onen Svět“ – když jsme tam byli s rodiči jako děti na dovolené, můj táta šel na tůru na „Onen Svět“ a ve zdraví se – tam a zhpět 30 km – navrátil (tak nějak zní text na diplomu, který dostal:-))…

  • Pomněnka

    Jaholko, tak jsem se fakt krásně zasmála – chudinka sestřička, jak našla ty 3 konce párku, asi jí to fakt do hlavy nelezlo… ;o)
    Konec světa jsme náhodou objevili s bratranci a tetou na Slovensku, kdesi v Tatrách, fakt jak píšeš, ostnatý drát, propast, nebylo vidět druhý konec (šero lesa), dokonce i ta cedule Konec světa, nevstupovat tam byla. Dobrý, ne?? A já si myslela, že si bratranci dělají srandu, když mi říkali, že mi ukážou konec světa..
    A Ježíšek?? Myslím, že na Vánoce tu byla debata o tom, jak si ho kdo představuje, tam jsem psala, že moje kamarádka si myslela, že Ježíšek je ježeček….
    Tak piš, piš, ať je co číst…. A i z atěch 30 let ;o)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist