Jsem dneska moc smutná. Přišla jsem o autíčko.
Bylo to moje první autíčko, první, které mělo v techničáku moje jméno.
Zažili jsme toho spolu spoustu. Od úplně první jízdy, kdy jsem vezla naši rodinku z akce z manželovy práce (kde si prvně mohl dát jako už ne jediný řidič v rodině pivko) přes pár jízd (bohužel jen pár) za maminkou do nemocnice, asi 100 km vzdálené od našeho domova. Mamince jsem ho mohla ukázat jen na fotce, ta ho naživo nikdy nespatřila….
S ním jsem jela sama pro manžela na vánoční večírek, asi 25 km sama liduprázdnou krajinou uprostřed noci. Neuměla jsem ani pustit rádio, tak jsem si v něm zpívala koledy, abych zahnala strach. Ale zase jsem si mohla skoro celou cestu svítit dálkovými světly 🙂
Jezdila jsem s ním s Andrejkou do dětské herničky, za kamarádkami, na malé výlety jen my dvě nebo i se staršíma holčičkama.
Díky němu vlastně umím to, co dnes zvládnu.
Poslední dobou jsem s ním už moc nejezdila, protože se mi do něj nevešel kočárek a hlavně jsem v něm nezapla dětskou sedačku vajíčko, pásům chybělo pár centimetrů. Takže jsem si s ním užívala, jen když někdo hlídal Peťulku.
No a minulý týden přišel manžel s velmi výhodnou nabídkou na koupi většího auta, takže přišla otázka, co dál. Rozhodlo, že větší auto je přece jen bezpečnější a hlavně se tam všichni v pohodě vejdeme. Dnes dal muž inzerát, že prodáme mého miláčka, a do hodiny se ozval první zájemce, který ho hned zaplatil a odvezl si ho. Ani jsem se s ním nestihla rozloučit 🙁
Já vím, že jsem hloupá, budu mít lepší vozítko, ale je mi po tom mém opravdu smutno. Byla to vlastně moje první skutečná automobilová láska – a na tu se přece nezapomíná. Pan kupující slyšel, jak jsem do telefonu manželovi skoro vzlykala a pak to prý okomentoval, že s tím nejsem ještě psychicky smířená…. měl pravdu.
Možná to jsou ještě kojící hormony, že mám citový vztah i k věci? Těžko říct. Uklidnilo mě ale, že pán autíčko kupoval pro svoji osmnáctiletou dceru, která teď udělala papíry a potřebuje se v něčem naučit jezdit. Tak to bude slečna mít to nejlepší, co může mít. Doufám, že ho časem taky ocení 🙂
Napsal/a: Jovanka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Jejda moc dobře vím co cítíš,sama jsem tím prošla:-)Se škorověnkou 110 R,stářím už rezavou jako liška,každých 10 kilometrů se musela lít voda do díravého chladiče,ach jo přesto všechno v něm bylo tooooolik krásných vzpomínek,budiž mu kovošrot lehký:-)
Jen jestli pán nepomýšlí na něco dalšího…. ;o)
No, upřímně, já mám vyšší cíle – já bych asi i jako první svoje auto chtěla aspoň Feldu. A mnoho známých (aktivních automobilistů) se mnou souhlasí.
Po novém roce se pustím zase aktivněji do hledání – do té doby bych ovšem potřebovala sehnat nějakého odborníka, co by mi eventuálního adepta prohlédl zkušeným okem.
Díky za projevy soustrasti, nebojte se, nic se nestalo, stále žijeme 🙂
Nakonec to dopadlo tak, že nové autíčko si nechá manžel, protože je v něm klimatizace, kterou stejně nepoužívám, a já si nechám to naše „staré rodinné“ – v podstatě jsou stejně obě auta hodně podobná, stejná značka, obě kombi, stejný rok výroby, dokonce mají i stejnou barvu. Jen muž bude jezdit v tom „mém“ a já v tom „jeho“ 🙂
Jarmuschko, nestihla jsem vůůůbec nic. Ale vzpomněla jsem si na Tebe 🙂
No a slečně se prý autíčko líbí, už v něm jezdí. Její tatíček je mimochodem sympatický pán, nechal mi na sebe kontakt – prý kdybych se chtěla pozeptat, jak se favoritku daří :-))
Jovi, a proč jsi mě neoslovila s nabídkou!?
No, i když…. když si vzpomenu na ty hrůzné zážitky z dovolené….
;o)
Luci, tak to je mi líto, že ses ani nestihla rozloučit….
Ale nové autíčko bude určitě pohodlnější a lehčí na řízení, ne? Na to si zvykneš tak rychle, že to ani nezaregistruješ 🙂
starý Favoritek v srdíčku zůstane jako krásná vzpomínka, ale nové autíčko už vyměmnit nebudeš chtít, věř mi 🙂
Držím pěstičky, ať se brzo znovu zamiluješ :-))) a najezdíš spoustu a spoustu šťastných kilometrů 🙂
Lucinko :((( Soucítím s tebou, i když já na svou první lásku teprve čekám ;)) …. a asi se jí nedočkám dřív než v důchodu, a to už budu na řidičák stará :)))
Ale ať je to auto nebo cokoliv jiného, každý takovou svou lásku má 🙂
Tak na něj vzpomínej v dobrém a ať se v novém dobře jezdí :)))
JOvanko,chápu tě…
S prvním autíkem, ve kterém jsem se učila jezdit já, to bylo celkem v pohodě. Koupila jsem si novější a bylo.Byla jsem rozhodnutá už hodně dlouho. A tak jsem si koupila Berušku. Ale až budu muset dát Berušku pryč, až začne neposlouochat a být častěji a čaastěji nemocná, tak mi bude úzko. Je to fakt srdeční záležitost, s tím musím souhlasit:-) Ale neboj, nový nový bombarďák ti za chvilinku začne dělat taky radosti:-) *
Jovanko, taky jsem si myslela, že to bude něco horšího.
Bramborko, ty jsi ještě celá?:-) (Vím, hloupá otázka, držím pěsti.)
Jovanko, já ti tak rozumím. Mému „Fandovi“ je už víc jak devatenáct, pomalu se na něm všechno rozpadá a až ho budu dávat pryč – určitě to obrečím ((-:. Drž se, ať to brzy přebolí..Bramborka
Taky jsem si zpočátku myslela, že se něco stalo…
Já zase nezapomenu na to, když jsme byli svobodní a měli jsme našeho černého fiátka… co v něm se zažilo věcí!!!
Tak ať to brzy přebolí a nové auto ti taky tak přiroste k srdci.
Jovanko:-))) hele zítra to zapijem ju:-)))
Taky mi bylo smutno po naší 105 a to jsem ji ani moc neřídila:-) Je to přeci jen srdeční záležitost-autíčko. K
Jovanko, já už se bála, že rozloučení s autíčkem bylo z jiného důvodu, méně veselého… nějakého karambolu…
Vím o čem mluvíš, taky jsem měla svou lásku. A pak přišla druhá! 🙂 A pak třetí! :-))) Na všechny moc ráda vzpomínám a neboj, přebolí to rychle, zvykneš si totiž strašně rychle na lepší… Ale pokaždé, opravdu pokaždé, jakmile v protisměru budeš míjet stejné autíčko (a ještě ve stejné barvě!!!) zaručeně se na chvilku zasníš a pošleš tomu svému autíčku na dálku malé pozdravení. Tak 18-leté novopečené řidičce hodně šťastných kilometrů a tobě v novém autě ještě víc!!! 🙂
Mobile Sliding Menu