Velikonoční rozjímání

Když jsem si přečetla na vašich stránkách Velikonoční pisatelskou soutěž – Velikonoce u nás doma, nechtělo se mi nejprve vůbec psát, neboť mě nic veselého nenapadlo. Nakonec jsem si řekla, že i vzpomínky mohou být veselé, když se k nim s láskou vracíme.

Velikonočními svátky se vracím spíše do vzpomínek svého dětství. Na stole nikdy nechyběla ošatka s barvenými vajíčky, mazanec a vrchol jarních svátků byl korunován pečeným domácím beránkem s bohatým krémovým zdobením. Když maminka přinesla z obchodu pro moje a sestřiny koledníky krásné čokoládové zajíčky a vajíčka, bylo nám líto, že nejsme kluci. Nebyla by to máma, aby je nekoupila i nám. Ještě dlouho po velikonocích čokoládové figurky zdobily náš stůl, než jsme je snědly. A také po velikonočním pondělí měly všechny děti ve škole kromě stejných bačkor i jednotnou svačinu – různě zdobená slepičí vajíčka.
V pubertě jsme klukům vázaly na pomlázku velkou mašli a tradičně jim místo vajíčka daly štamprličku něčeho tvrdšího. Byly jsme mladé, klukům se líbily a jako adolescentky neměly problém mít více žhavých kandidátů k pozdějšímu sňatku. Tatínek si dělal srandu, že všichni přijdou pomlázkovat ve stejnou dobu, uvidí se navzájem a nám zůstanou oči pro pláč. Nic z tátových předurčení se nestalo. Jakoby se domluvili, střídali se nevědomky ve dveřích a já si nakonec vzala úplně jiného, z jiného konce republiky. Manžel mě poléval podle svých tradic vodou a já ze svého dětství /vzpomínkou na svoje rodiče, kteří se vždy předháněli, kdo koho dříve vymrská a potom se k tomu ještě dlouho s úsměvem vraceli/ ho zase mrskačkou prohnala ještě ráno v posteli, když spal. Nikdy tento můj podivný velikonoční zvyk neuměl pochopit. A já mu zase vysvětlit, že čemu se člověk v dětství naučí, tomu je v životě vlastní.
Naše dcera, které je letos pětadvacet let, ani pravé velikonoce s pomlázkou nezná. Manžel je ze Slovenska, já z Moravy a již léta bydlíme v Čechách, které jsou na tradice opravdu chudé. Kluci za holkama nechodí, a tak holky nemají proč zdobit vajíčka a komu otvírat.
A protože mně tatínek před osmi roky umřel právě před velikonočními svátky, jsou pro mě od té doby dobou smutku i sladkého vzpomínání. Tátova potutelného smíchu a nekonečných hovorů mámy a táty, kdo koho dříve vzal mrskačkou. Jasně, peču mazanec, pro toho, kdo by si vzpomněl, kupuji čokoládová vajíčka s překvapením a jen tak pro sebe hádám, zda někdo letos zazvoní. Zvonek zůstává hluchý a já jsem ráda, že je po velikonocích…

Krásné velikonoce Vám přeje
Iva Kadlecová

Napsal/a: Iva Kadlecová