Vánoční časosběrné jednohubky

18.12.2011 hannah58 9 komentářů »

V tajemné době adventní, otáčím ručičkou času zpět. Prosím, následujte mě:

Je Štědrý den roku 1969 a z gramofonu se ozývá ohraná deska… „naše teta peče léta na Vánoce vánočku.“ Mamka mi ji koupila za 12 korun československých, líbí se mi a tak si ji pouštím stále dokola.  Přitom si pochutnávám na postním jablíčku, abych večer uviděla zlaté prasátko. Těším se na vanilkové rohlíčky a tolik vzácné mandarinky, které paní prodavačka našeho vesnického krámku vykouzlila odněkud z hlubin pultu a spravedlivě rozdělila mezi rodiny s dětmi. V pokoji voní naparáděný smrček jehličím a domácí čokoládou, tou, kterou věšíme na stromek místo drahé kolekce. Mám hlad z půstu, ale přesto se večeře trochu bojím, protože po ní rozkrajujeme jablka a co když v tom mém tentokrát nebude schovaná hvězdička, ale křížek? Nechci ani pomyslet. Večer nedočkavě rozbaluju balíčky s knížkou, kuželkami a zimními botami – tuleňkami. Poslední podlouhlý tvrdý dárek babička komentuje slovy „to budou asi housle“. Nechávám si jej na konec. Nijak nespěchám. Ostatně není proč. Naše rodinka někdy na podzim rozhodla, že je načase, abych začala chodit do houslí. Přitom sama nejlíp vím, jakým hudebním „hluchem“ jsem obdařena. Pomalu rozbaluju dárek a… a žádný hudební nástroj se, k mému velikému jásotu, nekoná. Zamrká na mě vysněná velká panenka.

O Vánocích 1989 jsem už spokojenou mámou. S potomky si společně vychutnáváme každý den adventního času – natrháme Barborky, vyrobíme papírové přání tetě a řetězy na venkovní stromeček.

Taky Mikuláše se nemůžeme dočkat. A pak důstojně přichází 5. prosinec jak se sluší a patří ve společnosti anděla a pořádného pekelníka. Děti, které se pranic nebojí, protože je čerty nikdy nestrašíme, běží svaté trojici ke dveřím naproti a ukazují jim kudy tudy do obýváku, kde manžel sleduje televizi. Jako pyšní rodiče se zadostiučiněním posloucháme recitování našich ratolestí a jejich indiánský pokřik nad darovanými skicáky, pastelkami a dobrotami. Ovšem to opravdové překvapení na ně teprve čeká. Čert se zakření a začne vydávat škálu zvuků od pištění po frkání. Festovní čertovskou pravicí loví v pytli a pomalu vytahuje cosi hnědého, chlupatého a podivného. Duo Mončičáků. Pěkní habáni to jsou, počítám asi čtyřicet centimetrů mají.

Myslím na to, jak jsem byla ráda, když jsem je v Tuzexu (pro mladší ročníky: jednalo se o prodejnu se zahraničním zbožím) sehnala. Děti jásají a manžel žasne. Usměv mu ztuhne ve tváři a rázem pochopí rčení o tom, že „Čert nikdy nespí“. Později mi vysvětluje, že se vážně bál toho, že čert z pytle vytáhne štěňata. Jak čertisko rejdilo rukou v pytli, nabyl dojmu, že se tam mele něco živého. V momentě si uvědomil, že děti již delší dobu žadonily po nějakém zvířátku. A ty čertovské nevyzpytatelné zvuky manželovo tušení podtrhovaly. Tolik vysvětlení mého muže.

Já si ale dodneška myslím, že se bál, že se čertovi líhla v pytli čertí mláďata.

Toho roku pod stromečkem na děti čeká ještě obří stavebnice, přivezená z Maďarska a tolik podobná Legu. A tak se hraje s Mončičáky a staví a bourá… a znovu staví. Banány a mandarinky mlsáme podle chuti, protože jich je v obchodech dost a dost. Zato jablíčka už po štědrovečerní večeři, pro jistotu, nerozkrajujeme. Místo toho pozorujeme skořápky ořechů se svíčkami, jak si klidně plují v umyvadle.

V prosinci 1999 nás vítají požehnané svátky a co rodina, to jiný styl – u nás prostá krása slaměných ozdob a Betléma ze šustí, u kamarádky zlatavé zvonky s červenými mašlemi, v další rodině na stromku všehochuť. Téměř každé venkovní dveře zdobí adventní věnec nebo jmelí.

Peču tradiční cukroví – zázvorky, linecké, pracny a žloutkové penízky. O Štědrém večeru jdeme na půlnoční. Ať mír dál zůstává s touto krajinou…

Máme rok 2009...“Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas?“ ptám se a polohlasně si notuju při zdobení vánočního stromečku v tichém smířlivém dopoledni Štědrého dne. Světe div se, „Rolničky “ umím i anglicky. V obýváku na mě bliká monitor vytouženého vánočního dárku -  zbrusu nového počítače.

Svoje dárky oblékám do stříbrných kabátků a všude kolem pohazuju stříbrné hvězdičky. Růžové doplňky od ozdob až po svíčky – jako z pohádky o princeznách. Romantická moderna.

Tady moje vzpomínkové jednohubky končí. Teď už si jen musím tiše a s pokorou přát, aby i ty nastávající Vánoce byly proteplené láskou a rozzářené úsměvy mých nejbližších.

Pohodové Vánoce i vám… hannah58

Líbí? (hodnoceno 7×)

 Loading ...