Byly, jsou a budou… Co? No, přece Vánoce! Provázejí náš život již od našeho narození. Periodicky se vyskytovaly v dětství, stejný rytmus dodržely i v období dospívání a ani teď se neopomenou každou zimu přihlásit, aby potěšily naše potomky.
Kam moje paměť sahá, vždycky k nim patřil ozdobený stromeček, cukroví na míse, svátečně prostřený stůl, rybí polévka a smažený kapr s bramborovým salátem. Prostě klasika. Maminka se snažila, aby vše chutnalo obzvlášť výborně a naši pohodu nekazila žádná zapomenutá pavučina v koutě. Až když jsem se vdala, pochopila jsem, že ji to stálo hodně úsilí a námahy. Přesto nebyla o Štědrém dni unavená, podrážděná a naštvaná. Jak jen to dělala?
Dokud jsme neměli děti, tak jsem moc o přípravy na Vánoce nedbala. Dvanáctihodinové služby v práci, denní, noční, už to samo mě zaměstnávalo dost. A navíc, často i na Štědrý den jsem sloužila. Pravda, ne do šesti večer jako obvykle, ale i tak jsem přijížděla domů ve chvíli, kdy už byl prostřený stůl. Všechny kulinářské přípravy ležely na mojí předčasně penzionované tchýni, která stejně tvrdila, že jiný způsob úpravy polévky či salátu než ten její by nepřežila. Jak dnes říkám, byly to Vánoce na návštěvě.
Až se vylouply na svět děti, začala jsem i já investovat více času do pečení, shánění dárků i úklidu. Pravdou je, že naše ratolesti se klubaly zásadně těsně před Vánoci, takže v „porodních“letech jsem nic nestíhala, protože mě cele pohltila péče o novorozeňátko. Cukroví mi vždycky věnovala moje zlatá maminka, aby perníčky na mém stole nechyběly. Přesto však úprava té slavnostní večeře ležela na tchýni, s níž žijeme v jednom domě. Ona si Vánoce kazit totiž nenechá nějakým neumětelem, čímž myslela mne.
Až jeden rok, tuším 2004 se stalo, že manželova maminka chytila nějakou chřipku. Nejen, že neměla chuť a sílu na poskakování kolem plotny, ale kvůli horečkám z postele vůbec nevylézala. Já měla plné ruce práce s dětmi, v té době už byly tři – nejstarší měl sedm let a válčil v první třídě, dcerka besídkovala ve školce, nejmladší měl dva roky a odmítal sednout na nočník – a vůbec jsem neměla chuť ještě v plném nasazení tvořit složitou večeři. Ale co mi zbývalo? Jsem přece zkušená kuchařka a nějak to zvládnu.
23. prosince jsem uvařila brambory ve slupce a děti s tatínkem je po vychladnutí oloupaly. Pak šel na plotnu hrnec a v něm dvě kapří hlavy. Přece si všechno nenechám na Štědrý den a nepadnu po večeři vysílením. Salát je stejně lepší zaležený a maso z hlavy je třeba řádně obrat z kostí. To vše chce dělat v klidu, tedy předem. A v den „D“ už mě pak čekají jen dodělávky. Provařit polévku i s vnitřnostmi, okořenit ji muškátovým květem, aby voněla. A po obědě – tuším jsme měli rýžový nákyp nebo krupičnou kaši – už jen obalit osolené a ocitronované porce kapra, vypůjčit od babičky fritézu a smažit. Tatínek vzal děti odpoledne na vzduch, a když přišli promrzlí domů, šli rovnou do vany.
U našeho velkého stolu bylo vše, jak má. Jen babička přišla neustrojená, moc toho nepojedla a dokonce si odpustila komentáře, že „každá kuchařka vaří jinak“, což by byla neklamná známka toho, že jsem jí zkazila Vánoce. Prostě nemoc ji obrala o síly i o chutě. Vše dopadlo tedy dobře, jen nejmladší synek ten rok prožil koupel ve studené vaně s kaprem po boku. Ale to bylo dříve, než táta rybky vylovil, takže náladu Štědrého večera tahle událost již nekalila. Kupodivu ani další rok se do vaření tchýně nehrnula. Už mi to zůstalo. Ona jen chodí dochucovat a kontrolovat, zda je všechno v pořádku. Protože, co kdybych náhodou něco udělala špatně?
A jaké tedy budou naše Vánoce za několik let, třeba v roce 2020? Nevím. Doufám, že stejné a že nám je nepokazí ani dospívání benjamínka rodu. Tři starší už vlastně budou dospělí, možná do té doby stihnout i založit vlastní rodiny. Kéž by se i tak rádi vraceli, ať již budou kdekoliv, zase k velkému rodinnému stolu. Netuším, zda ještě přijde i tchýně, ale jak sleduji její zdravotní stav, tak nejspíše ano a určitě bude pečovat o to, aby její oblíbené pokrmy měly stále stejnou chuť – v tom žádnou změnu nečekám.
Splní se tato předpověď? To se nechám překvapit a třeba se i s Vámi o to podělím.
Přeji Vám i Vašim dětem hezké Vánoce bez stresu a honičky.
Napsal/a: ABA
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Moc pěkné povídání ABO. Je vidět, že rodinu zvládáte v pohodě a ty mezilidské vztahy se také časem mění. Věřím, že to bude k lepšímu.
Já ten článek původně vůbec nepsala s tím, abych si na tchýňku ztěžovala..Měl to být takový dokument o našich Vánocích, tak , jak to prostě bylo a možná bude…A také o tom, že čím víc má člověk dětí, tím víc se na něj balí povinnosti, které jako bezdětný vůbec dělat nemusel 😉 a kupodivu zjišťuje, že se to dá zvládnout..:)
Vás zaujalo, že s tchýní moc nevycházíme, ale to už není to, co mě nejvíce pálí…
Děkuji za podporu 🙂
ABI, já mít Tvou trpělivost…! Se svou povahou bych radši do krcálku se společným wc na chodbě, než žít s takovou tchýní. Obdivuji, jak to zvládáš. A gratuluji ke každému krůčku, který pomůže obrousit hrany.
Dnes jsem dostala „dárek“ k Novému roku – tchýně mě poprosila po 20ti letech!!, abych jí tykala!! Na tom je vidět, jaký posun jsme za tu dobu udělaly ve vzájemných vztazích 🙂 jen nevím, jak si na to zvyknu….
abo hezké čtení jen ta tchýňka tam kalí vodu, ale jak čtu i komentík tak to zvládáš s noblesou a bez toho by ani ty vánoce nebyly….je dobré že jste našli společnou řeč…protože myslím že málo kdo by to podle toho co píšeš zvládal….tak at ti ty poznámky dál jdou jedním uchem tam a druhým ven….
Peprmintko,
s mojí tchýní se jen těžko hledá společná řeč…Těžko ji hledá i její jediný syn , tedy můj manžel. Osobně jsem vděčná za to, že už se snášíme vcelku vpohodě 🙂 Začátek byl hodně těžký(chodila mi přerovnávat věci do skříní nebo v deset večer nám vcházela do ložnice líčit, kolik kocour sežral rohlíků…)teď už ona respktuje nás a my zase ji natolik, že můžeme vedle sebe žít, aniž bychom si ubližovaly.
Každá jsme jiná – ona striktně puntičkářská, já spíš velkorysá, ale též mám své hranice.
PS: letos jsem salát podle ní MOC překyselila, nikdo jiný to tak ale nevnímal…;)
To je škoda, že jste s manželovou maminkou nenašla společnou řeč. Někdy to může být těžké.
Mobile Sliding Menu