Vzhůru na Sněžník!

Rubrika: Od srdce i od plic, Trocha nostalgie

Vánoce jsme trávili na úpatí Kralického Sněžníku v pronajaté chalupě. Klid, který tady panoval, byl naprosto jedinečný. Úplná samota, za celý týden jsme potkali všehovšudy tři lidi a dvě kočky.

Jednoho dne tohoto vánočního idylického pobytu mi manžel navrhl, že bychom si mohli vyjet na běžkařský výlet. Zaradovala jsem se předčasně, neboť jsem nemohla tušit, že oním výletem je myšlen výstup na Sněžník a jeho následný sjezd. Můj manžel si s sebou samozřejmě vzal své (tehdy ještě jenom čtyři) psy. Všechny čtyři si je zapřáhl a zavelel: „Vzhůru na Sněžník !“ Pochopila jsem, že tento výlet rozhodně nebude odpočinkový a už vůbec ne přizpůsobený mým schopnostem. Vzhledem k absolutní nepřítomnosti lidí, natož pak skútru, se jednalo o výstup bez ujeté stopy, hlubokým a mokrým sněhem. Můj vtipný manžel mlaskl na psy a zmizel v mlze. Já vyrazila za nimi mumlajíc si něco o blbcích na horách.

Hnala jsem se vpřed, hlavu skloněnou, funěla jsem námahou, lyže mi chvíli podkluzovaly a chvíli se na ně zase lepily bakule sněhu. „Počkejte na mě!!!“ zakřičela jsem kamsi do pusté mlhy a jako odpověď mi ze stromu nade mnou přistála přímo za krk mokrá hrouda sněhu. Kolem mě se z kopce prohnalo psí minispřežení a můj rozesmátý manžel volal: „Nezastavujeme, máme zpoždění!“ Provedli elegantní otočku a opět zmizeli.

Snažila jsem se zrychlit tempo, ale proti nim jsem neměla žádnou šanci. Oni se periodicky vraceli a manžel mě povzbuzoval údernými hesly jako třeba: „Makáme, makáme!“ nebo „Píchej, píchej!“ Mrskla jsem po něm hůlkou s nadějí, že dostojím jeho pokynům a zapíchnu mu ji do zad. Nepovedlo se.

Sundala jsem lyže, hodila je přes rameno a jako na protest jsem vyrazila pěšky. Vzhledem k narůstajícímu sklonu kopce mi to připadlo rozumnější. Nebylo. Asi po deseti krocích mi zapadla pravá noha až po stehno do mokrého sněhu a nemohla jsem ji za nic na světě vytáhnout. Naštěstí zrovna jelo kolem spřežení. „Tak pojď,“ smál se manžel, a když mě vytáhnul, nabídl mi dva psy do zápřahu, abych stačila jeho tempu. Rychle jsem si nazula lyže, abych zase nezapadla, oprášila sníh, narovnala čepici, která mi sjela přes ucho, a hrdě odmítla.

Není to totiž tak dlouho, co jsem si odhodlaně nechala na běžkách k sobě připoutat jednoho pejska, že prý je to zlatíčko, které poslechne všechny pokyny a pohybuje se maximálně v procházkovém tempu. Když mě pak procházkář smýkal lesem za jakýmsi proběhnuvším zajícem, jen zdálky jsem slyšela manželovy výkřiky o tom, že mám pružit v kolenou. Na to už ti, hochu, neskočím. Vyrazila jsem opět kupředu funící a hekající a snažila se udržovat alespoň nějaké tempo.

Když se z mlhy vynořila dřevěná cedulka s nápisem GROG – POLÉVKA 2 KM s odbočkou vlevo, tedy úplně mimo náš směr, neváhala jsem ani vteřinu. „Jedu do hospody!“, zahalekala jsem do mlhy směrem k vrcholu a odbočila vlevo, což se zdálo být po vrstevnici. Za chvíli u mě brzdilo spřežení. „Ale tohle není naše trasa. Občerstvení bylo plánováno až na zpáteční cestu.“

„Jedu do hospody,“ zopakovala jsem zatvrzele tu samou frázi podle modelu přeskakující deska, kterou jsem se kdysi naučila na kurzu asertivního chování. V duchu jsem si ovšem pomyslela něco stručnějšího, peprnějšího a vůbec ne asertivního. Zarputile jsem vyšlapávala stopu kamsi do neznáma za vidinou horkého nápoje a vítr, který proti nám začal ostře foukat omrzlici, jen umocňoval mou touhu po vyhřáté horské boudě. I když to vypadalo, že cesta nikdy neskončí, nakonec se před námi jakási bouda objevila. Cedulka na dveřích hlásala: Otevíráme dvacátého sedmého prosince. Bylo dvacátého šestého. Nic jsem neříkala. Ani jsem si výjimečně nic nemyslela. Zapnula jsem lyže a vyrazila na zpáteční cestu. „No tak, maminko, nebuď smutná, “ volal na mě projíždějící manžel „stejně jsem zapomněl vzít s sebou peníze!“

Vůbec jsem ho nelitovala, když ho smrková větev trčící do cesty vzala přímo přes oko.

Já jsem mu to dokonce i přála.

Příspěvek neprošel redakční úpravou.

Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Vánoční pisatelská soutěž 2012, do které se můžete zapojit i vy. Stačí do 28. 12. 2012 včetně poslat svůj článek na suodal@vasedeti.cz a tím se zařadíte do soutěže o zajímavé ceny.

Napsal/a: Tamina

Toto taky stojí za přečtení!

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)

  • Pingback: Vánoční pisatelská soutěž 2012 – vyhodnocení | VašeDěti.cz ()

  • Parádní počtení, to jsem se zasmála 🙂 nás hory čekají v únoru, budeme poprvé lyžaři, takže už teď mám noční můry jak bojuji například s lanovkou 🙂 teda blahopřeju se školou, no s tím Matem třetím tahem to obdivuju, to je pro mě jako španělská vesnice 🙂

  • Ahoj Petro a všechny, které si na mě ještě vzpomněly… Máme se dobře, i když v dobách, kdy jsem se na VD ještě aktivně zapojovala by mě ani ve snu nenapadlo, jak se budu mít za pár let..:-) Manžel už má 16 psů a je z něj aktivní musher, dokonce loni vyhrál mistrovství ČR. Moje škola má už 2 pobočky a víc než 300 studentů. Moje děti jsou teď 8 a necelých 5 let a řešíme problémy typu jak dát mat třetím tahem nebo co přesně znamená demi-plié …:-) Psaní takových mini fejetonů z našeho života mám jako koníčka (po čtyřech letech 24 hodinové dřiny na budování školy jsem zaměstnala 2 asistentky a vrátila se i ke svým koníčkům..:-) ), tak se třeba zase i častěji objevím tady…. Do tajů nového Tam-tamu jsem ještě nepronikla :-), naposledy jsem přispívala do té staré verze…, tak možná někdy… 🙂

  • nica1

    Tak teď jsem se od srdce zasmála Tamino.Připadalo mi,že píšem mou první a poslední zkušenost z běžkama a to i stou zavřenou hospodou.Já jsem akorát ještě na chatu dorazila z běžkama v ruce,protože po těch věčných pádech jsem někde ztratila šroubek z vázání a to pochopitelně upadlo.Byl to nejhorší zážitek a obdivuji všechny co se na běžkách dokážou udržet.

  • Lien

    Pěkné čtení, já se do takových věcí jako hory a lyže, zima a vítr vůbec nepouštím, ale tohle mě pobavilo.

  • Petra Vymětalová

    Tamino, ani nevíš, jak ráda tě zase po dlouhé době čtu 😉 a že je to zase prima čtení… můžu to brát jako předzvěst dalších článků a komentářů od tebe? Jak se vlastně máte?

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist