Ještě nikdy nebylo…

… aby jaksi nebylo, a když bylo, jak bylo, dycky jaksi bylo.
Tak tuto „valašskú múdrosť“ si pamatuji, snad od doby, kdy jsem prvně rozum bral.

Ani těžká doba válečná nemohla ovlivnit dodržování tradic a zvyků národních, krajových a místních, spíše docházelo k jejich oživení a rozšiřování.
Takhle vznešeně jsme to, my ogaři a cérky na Valachoch nebrali, svátky a jejich tradice jsme si užívali s bezstarostností děckám vlastní.
Tož, k jádru věci:
Jak jsme o Velikonocích klapotali? Mnozí, mnohé znáte, těm méně znalým krátce vysvětlím. Na „zelený“ čtvrtek, už nevím proč, se prý všechny kostelní zvony, zvonky a dokonce malé zvonečky seberou a odletí si, „mírnyxdýrnyx“ je tak do Říma, aby se vrátily až na „bílou“ sobotu poslušně na svá místa.
Co ale s ranním, poledním a večerním zvoněním?
Nastupuje omladina – začíná se klapotat. Kluci, šohaji, ogaři, vybavení řehtačkami, klapotkami, hrkači a tragači /vysvětlím záhy/, vyrazí, po krátké modlitbě, na svůj rajon, část obce,náramným kraválem oblaží dospělé obyvatelstvo třikrát denně. Pokud si pamatuji, na Velký pátek dokonce čtyřikrát. V sobotu pak při posledním obcházení jsou odměněni, tu v naturáliích, tu nějakým penízem. Náčelníci tlupy klapotkářů pak obdržené rozdělí, dle docházky a nástroje, kterým k tomu rámusu přidává ten či onen klapotkář.
Jak to bylo se mnou? Někdy v prvních válečných letech, to mi bylo pět let, jsem se musel spokojit s malou řehtačkou a tudíž malým podílem. Po roce jsem postoupil na klapotkáře a udatně jsem bušil dřevěným kladívkem do dřevěné desky na složitém mechanismu. Přešel další rok a byl jsem vybaven hrkačem, jehož princip spočíval v otáčení ozubeného válečku klikou. Zvuk pak vyvolávalo pružné prkénko v těch zubech. No a v posledním válečném roce, na jaře pětačtyřicátého, jsem hrdě kráčel spolu se dvěma spolubojovníky v čele skupiny a tlačil jsem před sebou tragač- princip stejný jako u dříve zmíněného hrkače.
Proč tak obsáhle o technice? Je to vzpomínka a hold mému tátovi. Byl uznávaným tvůrcem všech těchto mechanických zázraků, nejen pro mne, ale i pro spoustu dalších ogarů. Tyto zázraky dělával přes zimu „do foroty“, vždycky našly uplatnění.
Bezprostředně před Velikonocemi byl vyhlášeným pletačem, či pletařem „tatarů“, jak se u nás říkalo pomlázkám. Klientela byla obrovská, pomocníků bezpočet, mohlo by se říci, že i pletařská škola. Táta byl expert i novátor. Postupně vytvářel mnohotvaré tatary, experimentoval s barevnými kombinacemi, využil i proutků loupaných, tím pádem křehkých a náročných na jemnou práci.
Jako poslední přicházelo pletení „tatarů“ nadměrných velikostí pro velké ogary a skoro chlapy. Tady se slušelo si nejen donést potřebný materiál, ale navíc odměnit Mistra pletaře. Pro Valachy, kde se proháněly,přes nebezpečí velkých trestů, trnky trubkama, to nebyl problém. Maminka to nesla dosti těžce, tatínek byl někdy k večeru značně „uondán“.
Promiňte starci, nějak jsem se rozkecal. Jestli to není tím, že více si pamatuji to, co se stalo před sedmdesáti či pětasedmdesáti lety a méně třeba to, co jsem měl včera k obědu.
Hezké Velikonoce všem a pokud možno, dodržujte i nadále tradice, třeba to klapotání, nobo „šmigrust“, jako my před lety.

Napsal/a: Jardamalej