Před 5 lety jsem se vdala a jak to tak už bývá odstěhovala jsem se do vesnice k manmželovi. A teď to tu nemohu vydržet. Ale po pořádku…
Po naší svatbě se však vše změnilo – kamarádi nás postupně opustili a po čase jsem se dověděla, že je to kvůli mně, protože jsem jim přebrala kluka, o kterého byl mezi holkami veliký zájem. A najednou jsme tu úplně sami. Navíc si nerozumím s tchyní, která všude jen pomlouvá a to mě dost rozčiluje… a tak co se dá dělat.
Už tu máme postaveno a zpět se nestěhuji. Hrozně se mi stýská – po přátelích, rodičích… je to moje slabost? Ještěže mohu občas zajít na net a aspoň takhle si ulevit.
A ještě jednu výhodu mám – hodného a milujícího manžela.
Máte někdo podobné trable?
Napsal/a: Marien
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Jsem na tom podobně, už přemýšlím, jestli by fakt nebylo lepší se odstěhovat úplně někam jinam, ale nechci vytrhnout děti od kamarádů a manželovi by se od rodičů nejspíš taky nechtělo. Už mají leta a budou potřebovat pomoc čím dál víc.
Jenom já jsem z toho už unavená a smutná. Navíc nemůžu sehnat práci, tak je to úplně na houby.
S chotěm pocházíme oba ze stejného stotisícového města a teď bydlíme ve dvacetitísícovém. Choť sem dostal „umístěnku“. Já, když tu byla poprvé, 7 let před naším seznámením, řekla jsem si, že TADY bych rozhodně ŽÍT NEMOHLA… a už jsem tu 6 let… Je tedy pravda, že cokoli uděláte nebo řeknete, ví hned celé město, ale to si člověk zvykne… Teda aspoň já… už to tak neberu. A dokonce jsme tu spokojenější, než „starousedlíci“, kteří se pořád chtějí stěhovat pryč…
Zezačátku jsem stále dojížděla do původního zaměstnání, takže jsem tu jen přespávala. A když jsem si našla místo tady, vlastně jsem nikoho neznala. Nejsem žádný „easy-going“ člověk, ale postupně jsem si tu našla přátele.
Ale je pravda, že s kolegy z původního místa jsme stále v kontaktu, podnikáme (tedy podnikali jsme – teď jsou holky ještě malý) společné akce, navštěvujeme se…
Přeju i Tobě, abys byla spokojená…
Ahoj Marien.Docela tě chápu.Já jsem se ve svých 21 přestěhovala na dědinu za svým přítelem, otěhotněla jsem, vzali jsme se a já přerušila výšku. Takže tady bydlím asi dva roky a moc lidí tady neznám. Taky je mně někdy pořádně smutno. Ale od září se vracím do školy(teda aspoň to zkusín, jestli to s maličkou zvládneme) a hned to bude veselejší.Jinak ti držím palce.Drž se 🙂
Holky díky, snažím se to zvládat. Povzbudili jste mě a jsem mc vděčná. Díky.
Ja myslim, ze jsi s tim trochu počitala, ze ti bude asi smutno. Ono už je ted pase si stěžovat, když jste postavili.
Da si zvyknout všude.Ja jsem teda v mistě, ale řeknu ti, ze bych nikam daleko nejela. Ale jsem ve mčstečku. A řeknu ti, že na dědinu bych šla. Ber to tak, že ti dčti vyrostou v pčknem prostředi. Pražaci kupujou chaty a ty maš možnost bydlet určitě v hezkem prostředi. Bud silna. Ja každy večer děkuji, že to byl hezky den a snažim se, aby to přišti den bylo taky tak. Ber to taky tak a budme radi, že jsme zdravi.
Měj se hezky a mailuj. Lenka
Mates autobusy jsou problém i u nás. Jak já s oblibou říkám, jezdí ve středu a v dubnu. A to ještě můžu být ráda, když mě zastaví. Proto jsem uvítala, že mi moje máma dala fáčko na to moje popojíždění. Není to žádná raketa, ale díky za něj, protože do toho centra to mám asi 14 km.
Jinak to řeším jako ty. Muž hodně jezdí pracovně po republice a tak jezdíme s ním. Dojedeme do nějakého města, tam se couráme zatím co on si dělá svoji práci. Takhle už máme procestováno snad půl republiky :o) Ale uznávám, že to není řešení pro každého.
Taky bydlím na vesnici v domečku spolu s mojí mamčou, je tu těch baráků víc, ale i tak je to vše starší generace…. jediná kdo tu má malé děti jsem já.. takže taky nic moc, kamarádka má sice chalupu ve vedlejší vesnici, ale vídáme se bajla-oko, jednou za měsíc… takže se buď s holkama couráme po procházkách (rostou houby), nebo jsme na dvoře nebo doma.. když bych chtěla do města musím až do MB, 20km vzdálené autobusy tu často nejezdí(a když už bych chtěla chtěj po mě šílenou sumu), takže jezdím ráno s manžou – on mastí do práce a já k jeho rodičům – tam počkáme na normální hodinu a vyrážíme po výlohách.. pokoukáme a v 15:00 jsme zase před jeho prací a buď ho vezem domů nebo ještě někam po příbuzenstvu a kamarádech na pokec….
Takže taky ti můžu jen poradit, najdi si něco co tě začne bavit…. (net, nějaký kurz…, vyšívání) prostě se zabav, ať už nejsi smutná :o))
Držím palečky… ať se z toho splínu dostaneš :o)
Jsem v podobné situaci. Před rokem jsem se odstěhovala z Prahy na vesnici, kde je 18 chalup, z toho polovina víkenďáckých, doktor a obchod tři kiláky daleko, známí žádní a k tomu tchýně. Jo a topíme v kamnech, z velkého bytu 185m2 jsme se přestěhovali do dvou místností, dlouho jsem neměla zavedenou vodu. To vše vypadá jako velké mínus. Možná i je, ale na druhou stranu, jsem tady v krásném prostředí s milujícím mužem a dětma, z kuchyně koukám na louku, kde nám běhají srnky, okolo baráku běhají lišky, naše holky budou vědět jak vypadá koza a kůň ve skutečnosti, nejen na obrázku. Možná to někomu bude připadat zbytečné, ale přála bych vám vidět tu radost, když naše Líza šla nakrmit bejky, kůzlátka a podobnou havěť. Nebo tu lítá okolo domu na kole, za barákem potůček. Ale nemá tu kamarády. Tak prostě za nima musíme vyjet do mateřského centra a nebo do vzdálenější vesnice. A já alespoň vypadnu z domu mezi lidi (po dvou hodinách se toužím vrátit do klidu).
To víte, taky si říkám co bude až holky vyrostou, ale snad budou spokojené.
S tchýní je to jak na houpačce. Někdy nadává, jindy opravdu pomůže. Ale naštěstí je taková, že řekne vše tak, jak to opravdu myslí. Sice to člověka občas naštve, ale věřte mi, že je to lepší, než poslouchat chválu a ťuťuňuňu a potom slyšet odjinud, že je to vlastně jinak.
A co tím chtěl básník říci? Marien, jaké si to uděláš, takové to máš. A to nemyslím nijak zle. Musíš se nějak zabavit nebo se z toho zblázníš. Nevím jaké je to u vás, ale určitě si něco najdeš. Zkus si někam zajet a najít si kamarádku jinde, když ji nemáš u vás ve vesnici. Nebo prostě o víkendu vezmi muže a děti, nalož je do autobusu, auta, na kola a jeďte každý týden (ob týden) na výlet. Uvidíš, budeš se těšit a týden uteče jak voda.
To se mi to povídá…. ale počkej, léto pomalu končí, nastane podzim, zima a já tu zase budu sedět v depce, že se odsud nikam nedostanu, protože jsme zavaleni buď blátem a nebo sněhem. :o) :o) :o) Ale pak zase bude jaro a sluníčko!!!!!!!!!!!
Každý člověk má nějakou slabost, ale myslím, Marien, že to, o čem píšeš, se slabostí nemůže zvát…Toužíš žít někde, kde se cítíš fine, nebo alespoň lépe než tam, kde žiješ..Vlastně tě chápu..I když celý život na vesnici žiji, tamější poměry mě celkem dost frustrují..můj život si neurčuji já, ale ostatní, kteří tě pomlouvají a pletou se ti do života, jakmile se ti začne dařit..anebo prostě jen tak, protože jim to dělá náramně dobře..Pracovala jsem v Praze..nebudu teď mluvit o pro a proti velkoměsta a vesnice..ale přesto..fakt, že můžu ráno vstát a být sama sebou, je k nezaplacení..plně tě chápu, že ti chybí Tví kamarádi a rodina…a přeju Ti hodně, hodně síly…
Také Ti přeju, abys měla pořád nad těmi, co pomlouvají(jo, i nad tchýní:o)), navrch…já to zkouším..a i když se to zdá podle místních provokace, mně dělají jejich kyselé obličeje nad tím, co dělám, jak se chovám, dobře…prostě si řeknu, že život je moc krátký na to, abych se užírala..jak říkáš, je tu net a určitě máš plno kamarádek..a my Tě přece nedáme:o)))Tak zdar a sílu:o))
Mobile Sliding Menu