Chtěla bych i touto cestou poděkovat oddělení dětské chirurgie ve FN Motol, kde jsme minulý týden strávili 3 dny. Syn tam podstoupil operaci hydrokýly. Veškerý personál byl naprosto skvělý a choval se k nám moc mile a neměla jsem pocit, že je něčím obtěžuji…
Martínek to snášel celkem dobře… ale došlo i na slzičky a to když si vzpomněl na svou 10,5měsíční sestřičku a musím se přiznat, že i mně se pár slz v očích objevilo…Jinak odběr krve i samotnou „včeličku“ do zadečku před operací snášel bez jediného pípnutí. Čímž mě sám překvapil. Ještě den před operací se na nás přišel podívat Prof. MUDr.Šnajdauf, DrSc., který je přednostou tohoto oddělení a vysvětlil nám, jak operace proběhne – tedy samotný zákrok. Tak jsem byla zase o něco chytřejší :o)) a i tím pádem klidnější. Ještě sestřička Martínkovi ukázal hadrového panďuláka, který „byl také po operaci“ a měl na bříšku náplast a v ruce kanylku a ukázala mu, jak on sám to bude mít. Myslím, že tak se i sám lépe připravil na to, co ho čeká :o) Sama jsem ho pak doprovodila až k operačnímu sálu), dál s ním už šla jen sestřička, zřízenec a Martínkův pejsek (hračka!!), kterého si mohl tam vzít sebou. Měl si i rozmyslet, kterou pohádku tam bude chtít pustit… Tak jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem tam sama na operačním sále ležela a anesteziolog mně vyprávěl pohádku, jen už si nevybavuji, jaká to byla. Druhý den se i několikrát přišel podívat, jak se Martou daří.
Spala jsem s Martínkem na pokoji, v křesílku. První noc byla přistýlka rozbitá (předchozí maminka rozbití nenahlásila) a tu druhou noc po operaci, kdy Martínek pořád zvracel a musel být do druhého dne napojen na kapačky, jsem přistýlku nechala druhé mamince, ať se vyspí a já si opět vzala křesílko, protože jsem stejně každou chvíli stála u postele. Byla jsem ráda i za to křeslo, hlavně že jsem mohla být se synem pořád.
Musím se ještě zmínit o místním stravování, je naprosto bez chybičky :o) Dětem se jídlo vozilo přímo na oddělení. My, doprovod malých pacientů, si musíme pro jídlo chodit do Jídelny. Musím říct – najít Jídelnu, je opravdu umění, což potvrdily i sestřičky :o) Bloudila jsem chodbami v suterénu dost dlouho, nikde ani človíčka, kterého bych se optala na správný směr. Ale hlad je hlad a tak jsem ji nakonec našla. Oběd v hodnotě 21,50 a mohla jsem si vybrat z 5 jídel a večeře v hodnotě 17,50 – sebou studená, jinak jsem si mohla dojít na teplou. Z těch porcí by se najedli 2 lidé! A bylo to víc než výborné… K tomu ještě se tam dalo dokoupit něco „na zub“.
Také se mně moc líbila herna, kde děti našly všechny možné hračky a hry pro zpestření své dlouhé chvíle. K nadšení mého syna, i počítač. Zaujala mě dvojice mladých lidí, která sem docházela „bavit“ malé pacienty. Četli jim, hráli s ními hry, povídali si… atd. Prostě super! Při tom pohledu na to, jak si tam syn hrál, jsem opět zabrouzdala do těch svých vzpomínek, jak jsem si já v herně na ortopedii chodila hrát a učit se s místní učitelkou… jo, jo, vzpomínky.
Přesto všechno, jak jsme se tam měli dobře a starali se o nás, jsem byla ráda, když jsem se synem mohla konečně domů. Ale jsem ráda, že i na ty pouhé 3 dny mně zůstaly dobré vzpomínky a že Motol opět nezklamal (a že jsem měla na výběr víc nemocnic a vybrala jsem si opět tuhle, 200 km vzdálenou) a doufám, že i syn ty vzpomínky má stejně dobré jako já.
Takže pokud znáte někoho, kdo tam pracuje, poděkujte mu za mě ještě jednou… děkuji.
A jaké máte Vy vzpomínky a zkušenosti s nemocnicemi a třeba právě s Motolem???
Napsal/a: Enží
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
V Motole mi zachránili život hned po narození..ráno sem se narodila, hned mě převezli z Příbrami do Prahy a večer mě operovali právě na dětský chirirgii, s atrézií jícnu. To bylo v roce 1987, kdy byla s touto vadou u novorozenců skoro 50procentni úmrtnost.
Pan prof. Šnajdauf je podle mě úžesnej člověk. Netušim jestli mě tehdy operoval právě on¨. Ale ted, když je mi 19 se u mě vyskytly potíže s dýcháním. Praktická doktorka nevymyslela nic jinýho, než že by to mohly být následky operace tak at si ještě zajdu právě do Motola za prof. Šnajdaufem. Když sme volali do poradny a slyšel že sem po strézii, řekl at přídu, že najdou v archivu mojí starou kartu. I když už bych měla patřit na oddělení dospělých, on mě poslal na vyšetření ještě tam u nich na dětskym oddělení! I když sem mu řekla, že to asi budou psychosomatický potíže, řekl že je lepší to vyšetřit. Myslim že být tam někdo jinej tak mě ani nenechá přijít do tý poradny.
No naštěstí co se týče jícnu je všechno vpořádku, ale prof. Šnajdaufovi sem moc vděčná za jeho úžasnej přístup,a co já vim, možná i za svůj život.
Tak včera jsem sledovala TV noviny a ukazovali o stěhování VyVolených a ředitele TV Prima..byl to pro mě šok, protože mě ten pán byl moooc povědomý a až ukázali jeho jméno, mě to docvaklo! V Motole jsme na pokoji leželi s jeho synkem a paní tam s ním také byla po celou dobu a pan Dvořák za nimi chodil…
Na Motol mám dost vzpomínek. Moje holky tam ležely několikrát s různými úrazy a vždy jsme natrefili na prima dokotory. Jen jednou bylo zle, když si dcera zlomila loket a hodinu jsme čekali na laboranta RTG. Dovedete si představit, jak osmileté dítě s takovou zlomeninou muselo trpět. Měla zimnici, brečela strachy a bolestí a ještě jí to zkoušely narovnávat bez narkozy. Nepomohly ani moje urgence, prostě nikdo tam nebyl.