O slepotě a inspiraci

Zrovna minulý týden jsem se velmi intenzivně asi celých deset minut (což považuji za zdařilý výkon, na víc obvykle totiž nemám čas :)) zamýšlela nad svým „novým“, tedy teď vlastně současným životem.  A došla jsem k divnému závěru.

„Přestávají se mi stávat vtipné věci. Ani žádný trapas se mi už dlouho nepřihodil…,“ postěžovala jsem si manželovi v pondělí ráno u snídaně. Manžel nad mým sdělením uznale cosi zamručel do ranního vydání Hospodářských novin, ale bylo nad slunce jasnější, že ho víc než absence trapasů v mém životě zajímá zadlužené Řecko nebo fotbalový zápas mezi Plzní a kdo ví kým. No jo, tak to prostě s chlapama je. 🙂

Vyrazila jsem do práce. První tisková konference v devět za mnoho nestála, druhá o pětačtyřicet minut později byla ještě horší. Po třetí tiskovce před dvanáctou jsem propadla zděšení – proboha, o čem budu celé odpoledne v redakci až do uzávěrky psát? Materiály jsem neměla ani na krátký odstavec. Chjo. Nálada mizerná. Vlastně víc než to.

„Půjdu se projít,“ napadlo mne, „třeba najdu inspiraci venku a když ne, alespoň si pročistím hlavu…“

Oblékla jsem svůj teplý pravý kožich z berana, na který jsem patřičně pyšná a ve kterém mi není zima ani v podobně mrazivých dnech předcházejícícího týdne, a vyrazila na zasněžené náměstí. Cupitala jsem mezi sněhovými vločkami a přemýšlela o tom, o čem vlastně budu dneska psát. Novinář si prostě nemůže dovolit nic nenapsat ani jeden den. I když máte někdy pocit, že vám písmenka prostě nejdou skládat dohromady, psát musíte. Ačkoliv představa, že si čtenář koupí noviny s prázdným místem místo popsaných drobných sloupků je mnohdy lákavá… Jak by asi reagovali lidé, kdyby měli v polovině novin jen prázdná místa? 🙂 No, možná by se redaktoři dozvěděli, která témata se opravdu čtou 🙂 No a možná, že by si někteří předplatitelé tisku ani nevšimli 🙂 Jej, to by byl vlastně průšvih, brrr…

Byla jsem víc než naštvaná a  rázně jsem štrádovala po náměstí a usilovně přemýšlela. Náhle jsem okem koutka zahlédla, jak se ke mně kdosi blíží.

„Dobrý den, slečno, neměla byste chvilku?“

Zahřálo mne u srdce. „Slečnou“ mne nikdo neoslovil asi tak patnáct let… Tetelila jsem se blahem a pozvedla jsem oči ve snaze si prohlédnout toho lichotníka podrobněji.

Bylo mu tak dvacet, urostlý, šlachovitý, hezký takovým tím surovým způsobem. Hmmm, kompliment od mladého hezouna začal roztrhávat mračna mé autorské temnoty…

… na druhý pohled jsem zachytila, že je úplně celý, od hlavy až k patě, zabalený v propagačním oblečení Greenpiece…

… stejně tak od hlavy až k patě, jako jsem já zahalená v pravém kožichu… 🙂

Tiše jsem se začala chechtat: Pokud někdo z party ochránců zvířat přehlídne můj pravý kožich a ještě k tomu dámě v letech bez uzardění říká slečno, jaká je pravděpodobnost, že není úplně slepý, nebo alespoň přisleplý? 🙂

A tak jsem se smála. Hlasitěji a hlasitěji. On na mne jen vyjeveně koukal a  já  opravdu neměla chuť cokoliv vysvětlovat. Otočila  jsem se jen na podpatku a namířila si to zpátky do redakce. Vtipné historky se mi totiž stávají i nadále. Jsem zachráněná… 🙂

Jaké z toho plyne ponaučení? Když nevíte kudy kam, jděte se projít a hlavně se dobře koukejte kolem sebe. Někdy vám náladu zvednou i opravdové hlouposti.

No a každopádně mějte pěknou neděli,

Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková