Řekne se slípka jedna, ale ona má významy dva. První, chutná polívčička či na paprice s knedlíčkem. Tož to je dobrůtka…
Dnes jsem zažila další důkaz lidské hlouposti. Jinak už nelze nazvat tento způsob chování. Tak si sedněte a v klidu čtěte.
Od roku 2002 jsem byla označena coby invalida. Však už víte proč. Viz třetí narození. Jsem človíček ovšem velice čiperný, neb pracovala jsem jako prodavačka. Nu pohyb chyběl, a hlavně moji zákazníčci. To bylo shledání, když jsem se poprvé ukázala v práci. Nikdy nezapomenu na strnulé tváře všech těch, co uvěřili, že jsem už na druhé straně pomyslného tunelu. Však se ne nadarmo říká uvěř, ale prověř. Jejich škoda, mohli být ušetřeni toho šoku. Na druhé straně nic víc pacoše neposilní než upřimná radost, tedy pokud se ukáže na tváři druhé osoby. Jo jo, tož to byl lék.
Po dvou letech sladkého nicnedělání ovšem na komisi byl vyřčen rozsudek. Jo, holka už se válíš dost dlouho, koukej jít protahovat tělíčko. Musim přiznat, ač nerada, nějak se vše zakulatilo či, jak říkávala babička, veškeré prádélko se scvrklo. Zní to líp. Výsledek je stejný. Bohužel či bohudík? Tady nebudeme nic rozpitvávat. Ono by to nemuselo dopadnout čtivě. Z plnýho invalidy se stal poloviční.
Nastal tedy okamžik návratu do pracovního procesu. Strašné peklo, co jsem si prošla. Doma si lehnete, kdy chcete, jak potřebujete, jíte, jak je libo, a hlavně ty neustálý běhy do odpočívárny (WC). Kdo nezažil, neví, co to je. Někdy se ani nestihlo.
Co dělat, vydržet. A tak zkoušim. Má pracovní doba byla stanovena na 6 hodin. Dle doporučení lékaře. Snažim se, co můžu. Moji zákazníčci laškují a dodávají nové síly. Snažim se dělat vše v rámci svých sil. Přesně před rokem si kolegyně zablokovala krční páteř. Já jsem byla převedena z lehčí práce do potravin a najednou už nebylo nic dobře.
Ač dělám 6 hodin za které dostávám plat, ostatní pracují 8 hodin. Pochopitelně též zaplacených. Dělám stále málo!Ony pracují víc! Nijak nemohu vysvětlit, že já mám zaplaceno jen čas, co odpracuji a ony dělaji o dvě hodiny víc, tedy mělo by se i pracovat, ne pobírat penízky a lenošit. Kdepak, nelze vysvětlit. Prostě dělaji víc. A basta. Jak vysvětlit, že svačinu máme danou zákonem, který stanovil 30 minut po odpracovaných 4 hodinách. Kterou ony rozkouskovaly na cigarety, baštu a klepy. Já jsem nekuřák, proč taky dobrovolně ničit svoje tělíčko. Už jsem si vytrpěla dost.
Naše pracovní doba je od 6,30 do 15, já 6,30 – 13,00 a třetí 8,00 – 16,30 krásně napsáno. Ovšem pravda je taková, že ty dvě jsou sestry, bydlí ve stejném domě a od toho se vše odvozuje. Neb jejich heslo zní vždy spolu, neb jdeme do jednoho domu. Pravda, na jejich obranu musim říct, já dělám jen ranní. Ovšem to nic nemění na skutečnosti jejich morálky. Do práce příjdou svorně už či teprv v 6,45 a odcházejí 16,20.Pochopitelně pěkně vyuzený neb škoda cigaretky, která zůstane v krabičce. Nikdo jim nemůže vysvětlit, že každá má přijít i odejít v jinou dobu! Proč taky, přece jedna nemůže uklidit tu trochu zbožíčka v jedné lednici či umýt hrníčky a lžíce od salátů. O podlaze, která se musí vytřít či aspoň zamíst, tak to stačí v pátek. Ale stejně pracují víc než já. Prostě nemám sil něco vysvětlovat, že má pracovní doba neni nafukovací, u sedýnky nemám vrtuli či nějaký jiný pohon. Možná koště jako dopravní prostředek, ten se ovšem nepočítá. Tak mám neustále předhazováno, děláš míň.
Dnes opět byl den D. Hned ráno si vše musely říct neb škoda každé promarněné chvilky. Uvařit kafe pro zákazníka, který si ho zaplatil, proč taky. Však si počká. Jeden chtěl čajík s chlebem, bohužel měl smůlu, chleba snědl, čaje se nedočkal. Když jsem se zeptala, zda ho vaří, bylo oznámeno co? Odešel s džusíkem. Tak plynul celý den. Vše vyvrcholilo v poledne, kdy přišel vrchní šéf, obě byly v kuchyni, jedna myla nábobí a druhé vyprávěla cosi. Byla poslána do krámu neb tam byla fronta 25 lidí, které napočítal, a já nestíhám. Ač jsem nic neřekla, neb nebyl čas. Popravdě asi nějak prošel okolo a já ho neviděla, neb šel vedle lidiček. Nastal hrozný kravál, jen proto, že byla poslána do krámu. Já přece nic neudělala, to nádobí bylo opravdu třeba. Ale zákazník má přednost. Bohužel toto nechápou. Pak nastal hrozný rámus, neb jim se nesmí nic říct. Snažila jsem se vysvětlit, že já nic neudělala. Ale vysvětlete něco lidem, kteří maji svůj vlastní svět, do kterého nelze dát nějakou vsuvku či slovíčko. Prostě dělám míň. Vše dopadlo tak jako vždy, budu dělat i odpolední sama, neb vše jedna v mém případě stihne. Ony ne.
Co dodat, jen už vim, kam příště nemám jít pracovat. Neb kde dělaji sestry a jedna je vedoucí, tak to ani nezkoušejte.
To byl příběh z dnešního dne, který nebyl první. Jo, slípka je slípka.
P.S. – a neodejdu, já se nedám, tak zase příště a dík.
Napsal/a: Kasparek
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
upřímně Tě lituji, jedna slípka na pracovišti úplně stačí a ty jsi musela chytit rovnou dvě, tomu se říká smůla.