Není Jindra jako Jindra

Nepamatuji si, že bych jako malá holka snila, jak by měl vypadat můj muž. Sama jsem vypadala jako kluk, ostříhaná na ježka, věčně rozbitá kolena… Kluky jsem brala jako kamarády a oni mě taky tak…

Zlom nastal někdy v patnácti letech. Všechny holky se chlubily, s kolika klukama už se líbaly a mě najednou začalo být líto, že já žádné zkušenosti nemám. Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy a začala pracovat na taktice balení. O dva roky později jsem už byla normální puberťačka – s holkama jsme klukům hodnotily zadky, oči, ruce, nohy, chichotaly jsme se, však to znáte 🙂
Jednou týdně hráli za naším barákem kluci nohejbal, vesměs to byli spolužáci ze základky. A mezi nimi byl Jindra – úžasné dlouhé vlasy, úžasné oči, smyslná pusa, prdelka jak dva česnečky, prostě borec… Začali jsme spolu chodit. Nejdřív bylo všechno super, chodili jsme na pivo, na koncerty, dělali jsme mejdany u kamarádky… Ale postupně mě začal Jindra trápit – pil, kouřil, občas zkonzumoval nějakou drogu, hrál automaty… Já ho pořád někde hledala, on za mnou nikdy nepřišel. Seděli jsme třeba v hospodě, povídali si a on se najednou zničeho nic zvedl a odešel pryč a já nevěděla, co jsem udělala špatně, hrozně mi tím ubližoval.
Zahrával si se životem – pamatuji si to, jako by to bylo včera: jsme u kamarádky na mejdanu a on ještě s jedním klukem na chvíli zmizeli. Když se vrátili, byl z nich cítit toluen, a za chvíli Jindra usnul nebo upadl do bezvědomí, ani nevím, jen si vybavuji, jak jsem ho neustále kontrolovala, jestli dýchá a jestli mu tluče srdce, zkrátka, jestli žije. Léčil se totiž s vysokým krevním tlakem…
Nakonec si kvůli automatům podřezal žíly, naštěstí ho maminka včas našla. No a já jsem se zhroutila, bylo toho na mě moc, musela jsem chodit k psycholožce. Přes to všechno jsem Jindru pořád měla ráda, jestli to on cítil stejně, to nevím do dneška.
A pak jednoho dne jsem potkala Jindru č.2. Žádný „model“, prostě normální, sympatický kluk. Rozhodně to nebyla láska na první pohled, brala jsem to spíš jako flirt, takovou hru. Pár dní po našem seznámení zazvonil zvonek a taťka mě volal, že prý je před barákem nějaký kluk – byl to Jindra č.2.
Byla jsem překvapená a po těle se mi rozlilo takové zvláštní teplo, do té chvíle jsem nebyla zvyklá, že by chodil někdo za mnou… Šli jsme spolu ven a od té doby jsem už za Jindrou č. 1 neběhala, i když jsem na něj dost myslela.
S Jindrou č. 2 jsme šli na Slavnosti piva, které se v našem městě každý rok konají a tam jsme potkali Jindru č. 1. Odvlekl mě stranou a začal mi vyčítat, jak můžu chodit s takovým klukem, když jsem chodila s NÍM (panem úžasným), jak jsem HO mohla vyměnit za někoho takového… To byla poslední kapka a mě konečně došlo, že vztah s tímto „mužem“ nemá žádnou budoucnost.
Jindra č. 2 je milý, hodný, pracovitý, chytrý, má mě rád, mám v něm oporu, dokáže mě rozesmát, podržet v těžkých chvílích. Prostě princ, který mě osvobodil ze spárů zlého draka. Má i špatné vlastnosti, ale těch je méně než těch dobrých…
Letos v červnu budeme s slavit 10. výročí seznámení, 3. výročí svatby a v listopadu 2. narozeniny našeho synka Danečka. Jsem moc ráda, že jsem ho potkala…

Napsal/a: Sepy