Moje zpověď

V Od srdce i od plic

700951_faceAsi se to dá brát jako má zpověď, nevím. Možná to prostě musí ven. Dnes se na věci dívám s odstupem a jako maminka. Nechť mi všichni prominou, když nepochopí. Možná budu psát překotně, ale jinak to nejde.Některé okamžiky jsou jako střípky, které si člověk skládá dohromady jako kostičky, které tvoří obrázek, celek, který má nějaký význam.

To jsem se učila jezdit na kole, byly mi 3 roky, jeje, kolikrát jsem spadla, ale byla jsem taková klučičí a nic jsem si z toho nedělala. Dnes vím, že i kdyby byl ten pád bolestivý, nevyrovná se pádu životnímu. To je bolest ostrá, palčivá, neutuchající i po několika letech, ba někdy i do konce života.

Bylo mi 5 let – prý právě den mých narozenin, když se rodiče pravomocně rozvedli. Vlastně jsem tomu ještě až tak moc nerozumněla. Pamatuji si ale některé momenty, to když se mamka s tátou moc hádali a já se sestrou uklízela střepy z lahve od vína, které byly rozesety pod kuchyňskou linkou.

Pak najednou byl konec. Odstěhovali jsme se od táty k jedné tetě, která měla syna. Bydleli jsme tam, myslím, půl roku. Vím, že tam za mamkou chodil jeden pán, říkali jsme mu strejdo. Zdál se mi fajn, neměla jsem pocit, že bych měla být naštvaná, že to není můj táta. Ten si nás občas vyzvedl a jeli jsme s ním do práce. Dělal mašinfíru, bylo to hrozně fajn, jezdili jsme v lokomotivě a houkali, jasně že tajně, to by byl jinak průšvih pro taťku, kdyby někdo zjistil, že jezdíme s ním.

Pak nám mamka řekla, že se budeme stěhovat. Byl to vysoký věžák. Bydleli jsme v druhém patře a měli jsme dva balkóny.

Tam ale začalo peklo. Dostavil se k nám strašák a měl jméno „alkohol“. Převtělil se do toho člověka, co jsme mu pak říkali táto – to jsme museli. Ten fajn strejda, který si uměl dělat srandu, byl najednou postrach. Nejednou přišel domů, zavřel nás v pokoji a jen jsme se v přítmí krčili, báli se toho křiku a těch nadávek. Pomalu to začalo být na denním pořádku. Já začala chodit do první třídy a s tím byl také spojen strach. Bála jsem se, že dostanu horší známku než dvojku, protože jinak jsem byla bita dřevěnou latí. Moje sestra měla oporu mamky, spolu si hodně rozumněly. Sestra je o rok a půl starší. Já jsem byla tátova, milovala jsem ho a miluji. Prostě on byl mým světem. Nevím, proč tomu tak bylo. Moc jsem se těšila až zase bude v měsíci víkend, který budu s ním. Hrozně mi chyběl. Ale nadruhou stranu jsem moc chtěla, aby mamka cítila ke mně totéž co k mé sestře. Vím, že vztah mezi mamkou a taťkou byl více než špatný. Nesnášeli se a naschvály jeden druhému měly snad být řešením.

Prostě já jsem byla celý táta a to byl kámen úrazu. Rozdíl v přístupu mamky ke mně a k ségře byl značný. Nedala jsem to znát, ale uvnitř mě to zžíralo. Jak já chtěla být ségrou. Být jako ona, abych se mamce zavděčila, abych měla také tolik pohlazení a pusinek. To byl možná i důvod, proč jsme si se ségrou nikdy neporozumněly, ten vztah se dodnes nenapravil, ač jsme se obě snažily. Hrozně jsem žárlila, že ona má mamku a já ne. Já měla jen „tátu na neděli“.

Nevlastní otec si mě k tělu už vůbec nepřipouštěl, dneska se sama sebe ptám, proč ke mně měl kladný vztah ve chvíli, kdy to maminka nevěděla. Pamatuji se na to, jak mamka se ségrou jely za tetou a já byla s ním doma. Myslím, že snad na den nebo dva. Trápila mě několik let jedna noční můra, jak se na mě valí obrovitánský balvan, když se přiblížil, probudila jsem se. To se mi stalo právě tehdy, spal u mě v pokoji a tak jsem k němu v noci přišla, že mám strach, že se mi něco zdálo. On mě vzal pod deku, možná s pocitem, že mě musí chránit. Kdyby mě nesnášel, tak to neudělá. Povídal si se mnou.

Ale jeho přístup se opět změnil, když maminka se ségrou přijely. Proto jsem se sama sebe začala ptát, proč to tak je.

Nicméně jeho výlevy vzteku, když byl posilněn notnou dávkou alkoholu rozhodně neustávaly.

Pak se narodila naše mladší sestra. No jak nám bylo proti srsti vozit jí venku, krmit mlékem z lahve, přebalovat – tehdy ještě do látkových plen. To mi bylo osm a sestře devět a půl.

Někdy v té době jsme se opět přestěhovali, ale do většího bytu. Vím, že malá byla ještě v kočárku.

Svého tatínka jsem už nevídala, ale příčinu neznám, to bylo asi mezi dospělými. Bylo mi po něm smutno, po čase jsem si i říkala, jestli bych ho vůbec poznala. Nikdy jsem se nikomu s tímhle nesvěřovala, ale když jsem byla sama, moc jsem na něj myslela. Mamka o něm nikdy nemluvila dobře, kdo ví, třeba k tomu měla důvod, to já se nedozvím. Myslím ale, že vina je vždycky více či méně na obou stranách. Jednou jsem ale tátu potkala, to mi bylo 12, ve městě. Blížily se jarní prázdniny a on mi řekl, že si pro mě přijede a budu u něj na týden. Nemohla jsem tomu uvěřit, protože mamka říkala, že už si pro nás nechce chodit. Bulela jsem jako želva. Bože lidičky, ja měla takovou radost, nedá se to vůbec popsat. Mamka tomu nevěřila, když jsem jí to doma říkala. Prý, že stejně nepřijede. Byli jsme domluveni na sobotu v 10 hodin dopoledne. Já si zabalila věci už den před tím. Nemohla jsem dospat. Když se blížila doba jeho příjezdu, seděla jsem u okna a netrpělivě ho vyhlížela.

Už měl zpoždění. Byl čas oběda, já se šla ztěží najíst a když jsem dojedla a umyla nádobí, opět jsem si šla sednout k oknu. Mamka pořád říkala: „Vidíš, já jsem ti říkala, že nepřijede, je prolhanej a dělá z tebe blbce!“ Bylo mi hrozně. Najednou, bylo už někdy kolem druhé odpoledne, se ozval zvonek.

Žaludek se mi stáhl nervozitou, jestli je to ten, koho si přeji. A přece, táta opravdu přijel.

V tu chvíli nemohlo být na světě šťastnější dítě než já.

(Promiňte mi, tohle je pro mě opravdu nesmírně těžké, proto si pokračování nechám na další článek. Hledám v sobě sílu vyprávět to všechno.)

Takže jestli vás zajímá, jak to bylo dál, vyčkejte, prosím. Musím to ze sebe dostat, protože se tím vším, co se událo, trápím mnoho let, ale nedokážu to najednou. Vlastně na to ani přes slzy nevidím. Je to dávno a přesto čerstvé. Je to na celý život.

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Projekt pes (ten můj)

PES! Zrovna v naší rodině bylo toto téma za poslední rok skoro na denním pořádku. Máme dvě malé holčičky, které si již

Čtu dál →

Nej hračka – LEGO ve všech podobách

Děti „nutně potřebují“ hodně věcí, pro nás dospělé někdy nepodstatných. Hračkou může být nádobí a pomůcky v kuchyni, lahvičky od

Čtu dál →

Nejlepší hračka

Pokud bych měla vybrat nejoblíbenější hračku ze svého dětství, měla bych problém. Nemůžu se tedy divit, že i naše

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)

  • kathy…si moc silná a statečná…držím palečky….
    pro mě je tvůj článek možná vyzí do budoucna pro mou dceru-ne tedy vše…jsem čarstvě rozvedená a ikdyž se snažím dávat dcerce moře lásky,vidím,jak miluje mého exmuže,i když ho od narození viděla jen o víkendech.
    on o ni ale nestojí,jen ji volá a slibuje…a ona čeká-musí ji to moc bolet(když čtu tvé vzpomínky…),sice se snažím o tátovi moc krásně mluvit a říkám ji,že tatínek musí pracovat,proto nepřijel…,tak mě stejně bodá bolest do srdce,když vidím,jak se trápí…

  • kathy je mi to moc líto:-((( a je to cítit,že se s tím snažíš srovnat,ale ono to nejde… prostě některé věci nelze pochopit a nelze vyřešit a už vůbec na ně nelze zapomenout..

    Pro mě je Tvůj článek inspirací a hlavně posílením v tom,že i když mám dobrou rodinu a bezva muže,tak vím,že nikdy nemůžu počítat 100% že to tak bude napořád,vždycky se může v jakékoliv rodině něco pokazit…ale já vím,že bych se vždy snažila dát svým dětem to dětství, které jsem měla já..krásné,bez starostí a plné zážitků…

    prostě to zlé co jsi prožila z Tebe dělá člověka co už nedopustí aby to tak měli jeho dětičky..to dětství,které by sis přála můžeš dát svým dětem…teď už to řídíš TY:-)))) K

  • Jovanka

    Kathy, máš tedy za sebou opravdu složité období. A jak píše Quendolina, my, co jsme to nezažili, ani nevíme, jak moc si toho máme vážit.
    Ať je Tvůj článek upozorněním pro nás všechny, které máme dětí více (abychom, byť nechtěně, některé neupřednostňovaly, i když je to někdy těžké) a taky pro maminky, které mají děti z více vztahů (nezmínit, že tatínek se ne vždy chová tak, jak by měl – pokud tomu tak je – je snad ještě těžší).
    Přeji Ti do dalšího života jen a jen dobré – a kdyby cokoliv, jsme tady!

  • Pěkný článek, napsaná opravdu od srdce, to se pozná, asi jsi to neměla v životě lehké a tak doufám, že se teď máš lépe. Stejně jako ostatní čekám na pokračování, i když podle tvých náznaků asi bude taky hodně pohnuté a smutné.

  • Ŕíká se, sdělená radost, dvojnásobná radost, sdělená starost – žádná starost. Budu držet palce, aby Tvoje zpověď pomohla a vyčistila Ti hlavu.
    Hezky a poutavě napsaná, jsem zvědavá na pokračování, i když tuším, že veselé to nebude. L.

  • Kathy, moc Vám přeju, aby s vypsáním Vašeho příběhu zmizela ta bolest z Vašeho srdce, je mi moc líto, čím jste v dětství musela projít. Mé dětství bylo šťastné, neumím si ani představit, co jste zažívala. Držím palce, ať se vztahy se sestrami zlepší. M.

  • Holky strasne vam dekuji za podporu, prave jsem odeslala druhou cast ke schvaleni. Verte, ze v dalsi casti uvidite, ze bylo daleko hur. Moc dekuji vsem. I diky vam tu silu nachazim a uprimne opravdu neni snadne vracet se zpet. Ale jinak se toho strasaka ani nezbavim.

  • Kathy, obdivuji tvou sílu se se vším svěřit… naštěstí jsem nic podobného neprožila a ani si to neumím představit…. upřednostňovat jedno dítě před druhým, „nemít“ rodiče… (mít je tak jako ty je snad ještě horší než nemít je vůbec, právě pro tu nesplnitelnou naději, že jednou to bude lepší…). Čekám na pokračování a přeji ti už jen to dobré.

  • rodice nikdy neuznaji ze delali rozdily mezi sourozenci….me zbyl uz jen bratr….s kterym si vubec nerozumim…nastesti bydli daleko a neni duvod se vidat….ale je mi to lito..protoze nikoho jineho z rodiny uz nemam

    kathy.,..vim jak to boli chtit se vyrovnat sourozenci…delat pro to vse….ale videt jak to mama a tata nevidi

  • moc dojemně napsané, některé věci prostě v člověku zůstatnou na celý život, bohužel. Když se tady vypovídáš, snad se ti aspon trošičku uleví. Stejně jako holky přeji štastný a spokojený život a tvé děti at poznají jen samou lásku

  • Kathy, přiznám se, že se mi zježily všechny chlupy na mém těle. Jsem mamčou 2 dětí, ale nedokážu si představit, že bych jedno odstrkovala. Přidávám se ke quendolině s přáním šťastného života.

  • quendolina: ahojky, kez by to co je napsano bylo vsechno, ale to je bohuzel jeste ta lepsi cast…. brzy bude dalsi
    a dekuji ti za podporu 🙂

  • quendolina
    quendolina

    Kathy, muselo to být pro Tebe moc těžké. Uvědomila jsem si, jak šťastné dětství jsem měla já, když jsem nic takového nezažila.
    Přeji Ti, aby jsi život, který máš před sebou, prožila už jen hezky.

  • mimkys

    Kathy síla ale taky jsem to zažila. Bylo mi necelé dva roky, měla jsem starší sourozence starší než jsem byla já a když si táta přijel pro ně, chtěla jsem ject taky prej jsem si obouvala botičky svoje a řikala, že chci ject taky. Nevzal si mě nikdy, protože by to bylo prej dost pro něho hlídat tři děti. Pak si ani nejezdil pro ty starší. Čekám na tvůj další článek. Pavla

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist