Už třicet minut stojím v koupelně a s výrazem drába pozoruji, jak se koupe. Roste ve mně vztek. Pečlivě mydlí každou část svého krásného mladého těla. Občas na mě koukne. Odhaduje, jak daleko mám do toho, abych po ní skočila a jednu jí vrazila. Pomalu, pomalinku, velmi přepečlivě mydlí každý centimetr čtvereční své opálené kůže…
Moje třináctiletá, pubertou zmítaná dcerunka na mě upře svoje velké krásné hnědé oči. Ten pohled je nevinný. Jen já v něm vidím ten podtext. Drzý, vysměvačný a provokující. Vypaluje mi do žaludku díru o velikosti kráteru.
Hlavou mi letí neřestné myšlenky. Stačilo by natáhnout ruku. Pevně uchopit ten krásný dlouhý krk. Potopit jí hlavu pod vodu a jen tak hezky chvíli držet. Jak dlouho by to mohlo trvat? Minutu? Dvě? Pět? A pak by byl už klid. Už žádné drzé pohledy. Provokace, ze kterých vždy vyjde jako vítěz a já jako stará hysterka. Už žádné průšvihy ve škole. Žádné nekonečné hádky o nedotknutelnosti některých mých věcí, o pořádku, o dodržování určených pravidel. Kolem mého žaludku by se rozlil krásný uvolňující pocit. Asi bych se nadnášela.
Procitnu a sama se leknu svých myšlenek. Proboha, takhle přemýšlí matka o svém dítěti? Mám pocit viny. Pohlédnu na dcerunku. Na to moje přerostlé klubíčko lásky, za které bych v těžkých chvílích byla ochotná i dýchat.
V ten moment si uvědomím, že si na hlavu roztírá již třetí plnou hrst mého luxusního drahého šamponu. Pomalu prohrabuje vlasy a roztírá ho pramínek po pramínku rovnoměrně po vlasech.
Zařvu na ni, až se otřesou dveře. Odpovědí je mi klidný nevzrušený pohled.
„Vždy jsi říkala, ať pečuji pořádně o svoje vlasy.“ opleskneme mi výsměšně o tvář moje dobře míněné rady pro život. „Ten tvůj šampon je fakt dobrej…holky říkaly.“ Doufám, že ho děvenky v mé nepřítomnosti taky netestovaly?
Dál si myje vlas po vlasu. Vzhledem k tomu, že má velmi bujnou hřívu, tady budeme opravdu dlouho. Ví, že pospíchám, že se potřebuji naložit do vany a rychle se dát do pořádku. Za hodinu mám „spicha“ s kamarádkou na skleničku.
Zkouším to po dobrém: „Brambůrko, prosím dělej. Já fakt už potřebuji jít do vany, abych to stihla.“
„Maminko, prosím tě, vážně si musím pořádně umýt tu hlavu,“ napodobuje můj tón a šklebí se. Je si vědoma svého vítězství.
Popadnu sprchu a pustím studenou vodu. Namířím a pálím. No co, i policie používá vodní sprchu jako donucovací prostředek. Dcerunka s jekotem vyletí z vany. Mokrá utíká přes celou předsíň do pokojíčku. Voda z ní teče v pramíncích. Nadává jak špaček a některé nevybíravé výrazy patří asi i mně. Raději je neslyším. Za ty roky už mě omrzel můj proslov o uctivém chování k rodičům. Ozve se ohlušující prásknutí dveří u pokojíčku. Ještě, že mě při koupi dveří do jejího pokojíku napadlo chtít plné dveře bez skleněné výplně. Asi bychom po čas její puberty plně vytížili zasklívací službu v našem městě. Takovou intenzitu by nevydrželo ani tvrzené jakostní sklo.
Na dlažbě v předsíni po ní zbyly mokré louže vody. Měla by si je utřít. Nemám sílu s ní bojovat podruhé. Popadnu mop a utřu potopu v koupelně a louže v předsíni. V momentě, kdy odložím mop, otevřou se dveře u pokojíku a vykráčí naše hvězda. Ťape mokrýma nohama dlouhou chodbou zpět do koupelny.
„To mi tu musíš zase šlapat těma mokrýma nohama?“
„A čím se mám asi utřít?“ šlehne po mně nenávistně. Při rychlém ústupu z koupelny si nestihla vzít ručník.
Můj zrak padne otevřenými dveřmi do pokojíčku. To jsem neměla dělat. Vím, že pubertální děti mívají nepořádek, ale tohle nelze nazvat nepořádkem. Ani při velkém zahmouření očí. Všude se válí oblečení v různých stadiích zmuchlanosti. Mezi tím tašky, batohy a kabelky. Psací stůl je pokryt šminky, zrcadly, žehličkami na vlasy a fény. Dvě nedojezené svačiny. Jedna plesnivější než druhá. Asi tak sedm skleniček od pití. Několik obalů od čokoládových tyčinek. Pak bude bulet, že má tlustý nohy. Co já bych za její nohy, a nejen nohy, dala! Má krásné tělo, které začíná nabírat ženské tvary. V neustlané posteli se válí několik plyšových hraček, cedéčka, obrázky a pastelky.
Vrací se obalena v mé nejlepší osušce, kterou používám jen na výjimečné situace.
Zdržuji se proslovu o ženském smyslu pro pořádek a o mé krásné hoďobožové osušce. Byla by to jen voda na její mlýn.
Když mě míjí v naší velmi dlouhé a prostorné předsíni, vrazí do mě. Zaúpím bolestí. Přišlápla mně bolavý palec.
„Promiň,“ usměje se na mě nevinně. Jako vychovaná holčička, která se právě vrací z nedělní školy. Než stačí zmizet ve svém bordelišti, lupne po mně hnědým miloučkým pohledem. Já v tom však vidím „To máš za to!!!“ Vím, že to tam je a nikdo mi to nevymluví!
„A koukej si uklidit ten bordel, nebo zítra nikam nepůjdeš!“ zařvu už do zavřených dveří. Nejsem si jista, ale řekla bych, že jsem zaslechla několik sprostých slov ze slovníku velmi otrlé kněžky lásky.
Začínám mít pochopení pro samice, která požírají svá mláďata!!!
Napsal/a: PetS
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (21 vyjádření)
Tak jsem se zasmála pěkně od plic…mám doma 15-ti letou holku i s tím nepořádkem v pokoji…taky spolu občas vedeme bitvy, taky cítím jízlivý podtón v hlase na rozdíl od jiných:-))
Jsou to holt telecí léta, dají se přežít, když to přežily naše mámy s námi – ruku na srdce, kdo z nás si nemyslel, že má ty nejblbější rodiče na světě…ano jistě, pár z vás tu pubertu mělo klidnější a rodiče flegmatičtější. Jako třeba můj muž, ten je v klidu…oni jsou si s dcerou totiž hodně podobní:-)
Ale mám v něm podporu, nikdy nejde proti mě a když už, tak si to vyříkáme mezi čtyřma očima.
Reakce jsou celkem zajímavé…matky, které si tím procházejí nebo prošly chápou…ostatní si myslí, že je to špatnou výchovou…omyl, můžete vychovávat jako divé, ale vliv okolí a kamarádů ve škole vás přesvědčí o tom, že i sebelepší výchova může jít v pubertě do háje. Ať se snažíte sebevíc…já mám zatím štěstí, že je jen drzejší, línější a bordelář..škola ji baví, kamarády má normální a po venku se taky necourá do večera.
Ale jak říkám, když mě vytočí do vrtule…“na potrat je pozdě a do baby boxu se už nevleze…“ :-)))
Martina
Také jsem bojovala s mamkou, ale snažila jsem se jí moc neodporovat a myslela si svoje. Jsem první a nic jsem nesměla. Brácha mohl již v 15 na zábavy a já až od 16 a to jsem musela dost prosit. Potom měl podmínečné vyloučení ze školy a mamka uznala, že já jsem dostávala podstatně víc než brácha a to byla zřejmě chyba. Syn (11) zřejmě již do puberty vchází a jeho odpovědi mě někdy docela vytáčí. Manžel si myslel, že jsem hysterka a pořád jenom něco zakazuji a přikazuji, ale o víkendu jsem nechala vše na něm a v neděli navečer se svěřil, že už mě docela chápe, když křičím. Syn měl namále, aby ho tatínek pořádně neseřezal, když dostal odpověď na úplně banální dotaz. Řekla jsem mu, že může být rád, že tu odpověď vůbec dostal. Vydržely to všechny rodiče, tak to vydržíme také.
Já přispívám s menším zpožděním 🙂 Mně syn do puberty teprve jde, ale úplně chápu o čem je řeč – narozdíl asi od paní anonymní.Někde jsem četla hezké přirovnání – „Pán Bůh nám dal 12let na to, abychom si děti zamilovali, než přijdou do puberty.“ Hezký den a pevné nervy všem rodičům – náctiletých :o)
Jak se vyjádřila moje sestra a několikero jejích kamarádek:
Večer uložíte roztomilou hodnou holčičku, a ráno vám ze stejné postele vstane malá fúrie…
Mám pocit jako bych to psala snad já sama. Jen s tím rozdílem, že moje dcerunka je o rok mladší. Dnešní puberťáci snad mají podobné systémy jak ničit svoje už tak zničené matky. Obdivuju, že jim ještě nevypadli oči z toho jak pořád protáčí panenky z jakékoliv poznámky ze strany nás ubohých rodičů. Ještě do konce letošních prázdnin jsem měla pocit, že se puberta mé dceři vyhne a my s manželem tímto obdobím hladce proplujeme…..OMYL. Nová škola, noví kamarádi a už to jede. To, že si schovávám jako křeček veškeré svoje věci téměř pod zámek, nebrání dceři ve vynalézavosti jak tohle obejít. Vychováváme a vedeme dceru k samostatnosti, slušnému chování a ostatním základním věcem slušného člověka. Už měsíc mám pocit, že zbytečně. Doufám, že tohle období překonáme bez úhony na duševním zdraví a z dcery bude zase jednou normální slušná holka a my si konečně oddychneme. Chtěla bych jen podotknout, že to s ní nejde po dobrém ani po zlém, tak doufám, že neskončíme v blázinci. Držím palce všem rodičům, kteří prožívají tohle období.
Myslím, že si to prožil každý….já například myslím, že to se mnou nebylo tak zlé, jinak se na to dívali třeba rodičové. Táta mi zakazoval úplně všechno (snad ze zásady) a já nechtěla zákazy porušovat, ale bouřila jsem se proti nim, to jo. Máma dnes říká, po zkušenostech s pubertou mé mladší sestry, že jsme byli s bráchou zlatí.
Můj synáček je někdy zlato, ale většinou je nesnesitelný, věčně se dohaduje, na bráchu i na mě je sprostý……jenže on si myslí, že nesnesitelní jsme my a on že je naprosto normální :-))
Článek je napsaný krásně a výstižně
Krásnej článek, ať si říká kdo chce co chce. jsem na tom skoro stejně. Mám 13 ti letou dceru a je to občas hrůza. má ovšem i slabé chvilky, kdy je zlatá, má ještě dvě mladší sestřičky, má je ráda,ale za to, jak na ně občas mluví, bych ji roztrhla. Když potřebuju, tak mi ale pomůže, někdy s ochotou, někdy s ksichtama. Ale zajímá ji jen to, aby měla rovný vlasy, takže má taky žehličku, aby se mohla malovat, zatím má dovolenou pouze řasenku (kdežto holky můžou – ona ne), chce nový mobil (holky ho mají) ona má jen vyklápěčku bez foťáku a různých dalších nesmyslů, zajímají ji jen kluci, kdo má co novýho, jestli může na internet a ICQ…..a plno dalších neužitečných věcí. Ve vaně vydrží hodinu a nezajímá ji že se potřebují vykoupat i ti ostatní, je nás dohromady 5. Ale učení, úklid apod. to je odsunuto až někam hooodně dozadu. A to mě čeká ještě 2x, mám ještě dvě dcerky, už se těším. Ale na druhou stranu jsem fakt ráda, že jí mám, ona mi pomáhá. Já jsem si puibertu moc neužila, ani jsem o ní nevěděla a tak si to ona užívá za mně. však to jednou skončí :-)))))
Já teda nevím, článek je napsaný moc hezky a vtipně, ale mě z něj běhá mráz po zádech:-)))) Docela se začínám děsit, co asi tak může čekat na nás. Manža prošel pubertou díky vrcholovému sportu naprosto s přehledem, já jsem až na občasné odmlouvání a ksichty byla taky v pohodě. Ale naše princezna je beránek se vším všudy a jestli to pubertou ještě zesílí, potěž pánbůh:-))
Ale článek se mi fakt líbí, je to můj šálek kávy:-)
Nic nepotěší tak, jako neštěstí druhého…tedy to je jen nadnesený vtip! Pokud ovšem člověk zjistí, že druhý je na tom podobně, docela se mu uleví. My už snad máme pubetu jakž takž za sebou a ještě jsem měla kluky, takže to bylo trošku jiné, ale máme i holčičku, která je zatím miminko a to je asi jediný problém, kterého se do budoucna trošku bojím – jak zvládnu její pubertu, když už budu mít padesátku na krku…No, zatím to nechávám „koňoj“! Ale možná, že už se budu jenom smát…Ale moc mě úvodní článek pobavil a i povzbudil – je to tak, děti naše zlaté s námi někdy dovedou pěkně zamávat!
A paní anonymní bych ráda vzkázala: myslím si, že puberta je puberta – nemá to až tolik co společného s výchovou. Mladý člověk má prostě potřebu se začít osamostatňovat, uvědomuje si svoji jedinečnost, začíná vyrážet na „svoji“ samostatnou životní dráhu. Samozřejmě, že určitá pravidla by měla být stanovena, rodiče nejsou pro výrostka žádné „onuce“, ale ani ti mladí to mnohdy nemají jednoduché v dnešní společnosti a častokrát ani nevědí, proč se takhle chovají. Ono to přejde. Zaplať pánbůh za to, že má dítě svůj názor! Docela by mě zajímalo, jakou výchovu měla na mysli. Kdo si životem s puberťáky prošel, ten určitě ví, že věčné domlouvání je jako když hrách na stěnu hází a přísná drezůra se spíš otočí proti nám. Někdo je klidnější, někdo bouřlivější…v každém případě si myslím, že nejdůležitější je, aby dítě vědělo, že přes to všechno ho rodiče MILUJÍ!!
Přeji proto všem rodičům puberťáků (včetně mě samotné), abychom to zvládli s hlavou vzpřímenou s notnou dávkou trpělivosti a humoru!! Ze zkušeností starších, kteří to dokázali vím, že opravdu BUDE LÍP a aspoň prý bude na co vzpomínat… Enaya
Právě jsem ve stejné situaci s 15 letou dcerou a 17 letým synem, který má navíc problémy s drogama .Mám 1 rok po rozvodu a v současné době ještě žijeme ve společné domácnosti s bývalým manželem.Nevím jak dál,beru prášky na uklidnění a přeji si ,aby už to konečně bylo snesitelnější.
tak já se hlásím k hodným dětem,když jsem byla malá(aspoň mamka to tak vypráví)byla jsem prý fakt hrozně poslušný a hodný dítě.A puberta?Fakt hrůza!Absolutní ignorace rodičů,útěky z domova,dvojka z chování,problémy ve škole,………..
Tak jsem zvědavá na pubertu toho mého prcka, když si vzpomenu na sebe, jako malá jsme byla poslušná, hodná, neodmlouvala jsem, ale za to v pubertě jsem byla asi dost nesnesitelná (ale jinak jsem mamce pomáhala, i když s obrovskou nechutí), podobně i moje mladší sestra, ta nejmladší byla docela zlobidlo, teď je v pubertě a zatím to vypadá, že tím projde bez větších problémů. Hodně lidí, co měli malé zlobily, tak prý puberta byla v pohodě, ale ty nadmíru hodné děti měly pubertu šílenou.
Nejdůležitější je asi neztrácet smysl pro humor a Pets evidentně nechybí! Fakt jsem se pobavila. 🙂
A neodpustím si nedodat – nic proti kritice, ale tfúúúúúúúúj anonymům, kteří se evidentně stydí sami za sebe a svá hodnocení a neumí se podepsat.
A neodpustím si reakci na první příspěvek anonymní pisatelky:
Vy určitě nemáte dítko v pubertě, viďte? :o)
Tak Vám přeji (fuj, to jsem ale škodolibá!), ať Vám Vaše dítě ukáže, jak výchova je jen třetina človíčka, a jak každá osobnost, pokud ji neutýráme, zůstane sama sebou…
Přeji hodně sil :o))
Já i manžel jsme měli pubertu nijakou, skoro žádnou.
(Ve smyslu otevřené revolty proti rodičům.)
Takže očekáváme, že naše děti nám to „vrátí“ i s úrokama, a mladší synek se pěkně vybarvuje. To bude SÍLA!
Mám pocit, že kdo se vybouří v pubertě, nemá pak potřebu tolik vybočovat a provokovat v dospělosti.
Já s mužem to máme naopak. Byli jsme hodní a poslušní, jen si mysleli svoje. Zato teď jsme rebelové mnohým nepříjemní.
Nejde o zamrzlou pubertu, spíš o potlačenou touhu, která se konečně může projevit, aniž by nám někdo mohl řící „drž hubu“, jako když jsme byli dětmi.
V pubertě jsme zráli tajně, skrytě, a teď je nás vidět a slyšet víc než by bylo jistým lidem milé.
Takže berme své puberťáky tak, že si TO odbudou a v dospělosti „bude klid“…snad. :o)
Puberta je docela náročná věc, byly jsme doma 3 holky s minimálním odstupem od sebe, naši si asi užili. Řekla bych, že jsme vychované na dnešní dobu dobře a přísně, ale puberta se opravdu vyřádila na prostřední sestře a bohužel výchova rodičů na to nestačila. Každé dítě je jiné a taky jinak pubertu prožívá. Proto bych tipla, že anonymní maminka se svým hanlivým vyjádřením asi děti v pubertě ještě nemá a tu svou prožila docela klidně …
Joooo, taky mě to čeká, naštěstí až za pár let, ale už teď se toho svého kocourka děsím:o)
Krásnou definici puberty nám říkal náš psycholog na vejšce: jak takový blumy, jako naši, mohli mít něco tak inteligentního a krásnýho, jako jsem já:o) :o) :o)
Anonyme, buď nemáš děti v pubertě a nevíš co to je a pak nekritizuj, nebo nemáš smysl pro humor.Za obojí je mi tě líto:o)
Jo jo když já si vzpomenu na svá léta okořeněná pubertou – chudák mamča (byla na to sama), teď mám doma 2 holčiny, naštěstí ještě malé (5 a 3) ale i malé slečky už mají svoje malé puberty – to abych si pomaloučku zvykala – ale nejsem na to naštěstí sama – mám manžílka, který trpí se mnou :o))))
Tady nede o výchovu, ale právě o to období. Já sama byla od dětstvá malinko tvrdohlavější, takže se mnou bylo jednáno s malinko větší přísností a řekla bych, že puberta proběhla bez problémů. Má sestra byla milionové dítko (jsme od sebe 5 let, takže jsem už ledacos vnímala, nikdo na ni nikdy nemusel zvýšit hlas, ale ta puberta. Vybrala si vše najednou. Ne že by působila nějaké velké problémy a dělala super průšvihy, ale jednání s rodiči a její slovník se výrazně změnil. Uplynulo pár let a je zase OK. Takže doporučuji obrnit se trpělivostí a pevnými nervy. Možná jedna rada. Když používá Vaše věci, co kdyby jste začala používat ty její (např. líčidla, žehličku na vlasy a pod.)
Nána,co si udělala a vychovala,tak má,co čeká,od dcery a za reakci na článek?Tfuj
Mobile Sliding Menu