Hvězdičkový den

Jsou dny, kdy si večer přeji, aby se celé znovu opakovaly. A pak jsou také dny, kdy si říkám, Zaplať Pán Bůh, že je to za mnou a zítřek přinese nový den. A ne jednou už mě napadlo, čím to je? Čím je způsobeno, že některý den se daří vše, čeho se jen dotknu a někdy to prostě nejde a nejde?

Odpověď na mou otázku přilétla hned vzápětí. Opět jsem se nechala „nachytat“ na pány Svěráka, Smoljaka a Lipského v jejich úžasném filmovém počinu „Jáchyme, hoď ho do stroje“. Vychutnala jsem si tuto zdařilou komedii s důvěrnou známostí děje a u úžasných hlášek, které sama často používám, jsem se znovu od srdce zasmála. Nicméně – tentokrát mě víc než kdy jindy upoutal samotný závěr filmu, kdy se hlavní hrdina František dozvídá, že to, čím se už roky řídí, vlastně není jeho kondiciogram, ale jiného pána se stejným jménem. A přesto Františkova víra ve šťastné dny, tedy dle výpočetní techniky zpracovaný kalendář dnů s hvězdičkou, dokázala s jeho životem skutečné divy. A o tom to je! Řekla jsem si, že to je přesně ono. Hvězdičkový den! Den, kdy se daří a všechno jde jako po másle. A když může František, proč bych já nemohla?

Následující den jsem vstávala s přesvědčením, že dnes mám já svůj hvězdičkový den. Vzbudila jsem syna do školy se slovy: „Přeji Ti dobré ráno, dnes bude krásný den.“ Líbla jsem ho na čelíčko a pohladila tvářičku. A světe, div se, syn se vymotal z peřinek bez obvyklého repetění. V tu chvíli se mě zmocnila skutečná dobrá nálada.
S úsměvem jsme nastoupili do auta a vydali se na cestu směr škola. Když jsme přijeli k hlavní silnici, uviděla jsem neskutečně dlouhý „štrůdl“ aut, kterým musím dát z vedlejší silnice přednost. Zapla jsem rádio a začala jsem si bubnovat rukama na volant. A v tom se to stalo, přijíždějící – asi dvacáté auto – zpomalilo a bliklo na mě. Překvapeně jsem koukala na řidiče zmíněného vozu. A on na mě mávnul rukou – jeď, jeď, šup, šup. Tak jsem šlápla na plyn, zamávala mu „díííky“ a už jsem ujížděli po hlavní do školy. Cestou do práce jsem se potřebovala zastavit v obchodě a nakoupit pár drobností. Vozík jsem si nevzala, nebyl potřeba. Když jsem se blížila k pokladně, zahlédla jsem muže, který měl obrovský nákup. A hlavou mi blesklo „šmankote“. Ovšem zbytečně. Muž se otočil, koukl na mě a povídá: „Pojďte přede mě, já toho mám mnohem víc.“ Poděkovala jsem, proklouzla k pokladně, za minutku jsem byla odbavená a tak jsem v tom dobrém rozmaru všem přítomným hlasitě a s úsměvem popřála hezký den. Pokladní se usmála a odpověděla: „Vám také.“

V práci se mi dařilo, šéf byl v dobré náladě a všechno šlo jak po drátkách. Prostě úplně samo. Odpoledne začala padat sněhová nadílka. Vločky jako pětikoruny se tiše snášely k zemi a z okna to byl úchvatný pohled. Zůstala jsem stát a dívala se ven oknem. Je to překrásné, pomyslela jsem si. Vločky tančily, vlnily se a lehounce se snášely jedna k druhé. Všude bílo. Krásně čisto. Klid a ticho. Jedním slovem – nádhera.
Když jsem odpoledne doťapkala na parkoviště, naskytla se mi zvláštní podívaná, všechna auta byla stejná. Napadlo tolik sněhu, že se auta pod něj schovala. Přemýšlela jsem, kam jsem ráno zaparkovala. Nejistě jsem procházela řadou aut. Až se mi podařilo objevit toho mého malého broučínka, byl zcela pod sněhem. Rukama jsem shazovala sníh ze dveří, abych se dostala dovnitř a vytáhla si škrabku. A v tom se za mnou ozvalo: „Dobrý den, máte koště?“ Kolega z vedlejší budovy, pořádný kus mužského, o hlavu vyšší než já a s pořádným koštětem v ruce. Odvětila jsem: „Dobrý den i Vám, někde zcela určitě.“ A než jsem to dořekla, už mi shazoval svým smetákem sníh z auta. Vytáhla jsem z auta alespoň tu škrabku a začala jsem si čistit přední sklo. Během chvíle bylo moje autino zbavené sněhu a ještě jsme se u toho pobavili. Asi třikrát jsem kolegovi poděkovala a on se jen usmál, že není za co.

Po té, co jsem odemkla dveře našeho domečku, uslyšela jsem svého synka, jak si pobrukuje. Jen tak. Lala lala lááá. Jakmile mě zaslechl, rozeběhl se ke mně. Přede mnou se vzpřímeně postavil, dlaň pravé ruky si položil na srdce, levá ruka mu vylétla do vzduchu (jako to dělávají skuteční tenoři) a zazpíval: „Ty jsi můůůůůůj milaaaaašek… lala láááá… lala la lááá.“ Srdíčko mi poskočilo, dušička se zatetelila, hrdlo stáhlo… Zaplavila mě vlna štěstíčka…

Co se k tomu dá říct?
Jen jediné – takhle vypadá hvězdičkový den :-).

A podobnost mezi hvězdičkou a sněhovou vločkou jistě nebude úplně náhodná… Takže z toho usuzuji, že sněhovo-hvězdičkový den může mít určitě každý človíček … nejen já :-).

Napsal/a: Padmé