A padá a padá…

…aneb, co se vám asi nestane, když bydlíte v Praze.

Letos jsem se pro jeden magazín prořekla, že mi chybí pořádná koulovačka. Závěje. A sáňkování. Mám totiž ráda zimu. Když napadne první sníh, kochám se takovou tou čistotou přírody… Všechno je bílé, přikryté měkoučkou peřinou, čisté…

… i když taky ale všeho s mírou… nebo ne? Před lety jsem bydlela v Liberci. Ještě za svobodna. Některé věci mi tam připadaly úžasné. Když jsem šla ráno do redakce, v zimě sněžilo. Padaly tak velké sněhové vločky, že jste skoro slyšeli, jak dopadnou. Takový ten tichý zvuk. Ťap, ťap … nádhera, pokud můžete sedět za oknem, v širokém křesle s lahví slušného vína a skvělou knihou…

… něco strašného, když máte parkovat, jet autem, chodit pěšky po ulicích… ráno vyjdete z bytu a padá sníh. V poledne padá. Padá i večer a v noci a vlastně pořád. Od října, do dubna. Letní pneumatiky prostě moc nesjedete :), vyplatí se prostě jezdit na zimních. Pokud jedete autem, musíte si pekelně dobře pamatovat, kam jste zaparkovali. Stačí hodinová schůzka a svoje auto již na parkovišti neiidentifikujete. Je to  jen jedna ze sněhových hromad v řadě. Fakt legrace.

V  Liberci jsem se také naučila vozit místo spolucestujících v autě vzadu velký smeták a lopatu. A pytlík písku. Kdo by totiž odhraboval auto padesátkrát denně tím směšným malým autosmetáčkem nebo snad škrabkou na sklo? 🙂

Teď ale bydlím jinde… a až do dnešního rána jsem si myslela, že mám svou „libereckou sněhovou epizodu“ uzavřenou… ale… 🙂

… první, co jsem dnes ráno viděla, byl manželův poněkud kyselý výraz.

„Furt sněží“, zaklel. Pak zmizel na půl hodiny, aniž řekl slovo. Když se objevil ve dveřích, mumlal neslušné nadávky a měl červený nos. Pochopila jsem, že šel odmetat auto, aby se dostal do práce. Pak prohraboval příjezdovou cestu, aby mohl popojet. Vypil v kuchyni čaj a rychle se pak vztyčil, oblékl sako a mezi dveřmi zahalekal: „Svoje auto a cestu k brance musíš proházet sama, nestíhám, “ a zmizel.

Jenže, jak chcete odhazovat sníh, když máte v domě několik malých dětí, psa, kočky a vůbec? To prostě nejde. Rozhodla jsem se, že počkám, až alespoň děti usnou po obědě, protože s nima bych možná proházela příjezdovou cestu, ale zároveň bych měla sníh asi až v kuchyni. A padalo a padalo a tak jsem na plotnu postavila aspoň velký hrnec s vínem s tím, že si pak, až odhážu, se sousedkou dáme hrnek svařáku u plotu.

Vyrazila jsem chvíli po poledni. Házení lopatou mi šlo od ruky, venku nebyla zima a snížek byl lehký a měkký. Jen si do něj lehnout… Když jsem měla polovinu cesty k brance hotovou, slyšela jsem divný zvuk… a po chvíli málem nestihla uskočit. Po naší zapadlé štěrkovité cestě se řítila maličká multikára a snažila se lopatičkou „protáhnout“ silnici. Moc jí to nešlo. Přiblížila se k naší brance a já začala křičet.

Všechen sníh, který jsem odházela, mi multikára zase přihrnula k brance. Na jazyku jsem měla několik ošklivých slov, naštěstí jsem dáma, takže jsem je spolkla. Ale šlo to trpce 🙂 Ach jo. Práce v háji.

Dříve než jsem stačila na šoféra cokoliv zakřičet, multikára se zakymácela a zapadla do závěje na kraji silnice.

Vyskočil legrační mužík a začal lamentovat. Bylo mi ho docela líto, ale byl to takový skřítek, že jsem se hned musela smát.

„Jak se odsud dostanu?“ opakoval pořád dokola. „Vy mě asi nevytlačíte, co?“ konstatoval při pohledu na mou tělesnou konstituci.

„Nedáte si svařák?“ zeptala jsem se.

„Se na to můžu… jasně, že jo… První rok se má podle instrukcí obce odhrabovat i tady ta vaše cesta do nikam a já tu hned zapadnu…“

Nalila jsem chlápkovi svařáka a mobilem zavolala souseda s traktorem. Vytáhl ho a dal si s námi kalíšek horkého červeného…

A pak jsme jen tak stáli mezi vrátky, popíjeli voňavé horké víno a koukali na ty velké sněhové vločky, jak padají a dělají ťap, ťap….prostě nádhera. I mimo Liberec.

… Ale zítra ráno mi hoši cestářský tu příjezdovku protáhněte pořádně, potřebuju jet na schůzku do Prahy, tam ale na rozplývání se nad zvukem dopadajících sněhových vloček prostě není čas… 🙂 A nejen tam, já vím…. 🙂

Krásný a nezapadaný den přeje

Marta

Napsal/a: Marta Procházková