Veronika – 39. tt. – blíží se finále

Ahojky všechny a všichni, tak už se zdárně blížím ke konci. Možná je to můj poslední článek, který píšu ještě jako 2 v 1. Možná už příští článek napíšu jako dvojnásobná maminka. Ale k tomu mi ještě nějaký ten týden chybí. Ale popořádku.

Absolvovala jsem další kontrolu, protože teď už se chodí každý týden. Srdíčko maličké bije rychlostí 134 tepů za minutu a je to nádhera. Pokaždé, když to zaslechnu, je to nádherný pocit. Vše ostatní dopadlo taky dobře, teda až na jednu maličkost. Při poslední kontrole mi pan doktor bral stěr a ten nedopadl zrovna dobře. Budu muset rodit pod antibiotickou clonou, což jestli jsem dobře pochopila, tak hned od začátku porodu budu mít nějaké atb. Je to proto, že jakmile maličká bude procházet porodními cestami, tak aby nedostala třeba zánět očiček, protože tam mám nějaké špatné prostředí. Trošku jsem se u toho lekla, ale pan doktor mě ujistil, že to není nic vážného. Jinak mám opět málo železa a navíc už mám velký děložní tonus, což znamená, že moje tělo už Vendulku moc u sebe nechce. Ale tak i kdybych už rodila, tak je maličká plně vyvinuta a vše má v pořádku, aby to proběhlo v pohodě. Takže teď už jen čekáme, kdy to přijde. 🙂

Jinak jsme na poslední chvíli byli na matrice kvůli uznání otcovství a kvůli příjmení dítěte. Jako vždy zase na poslední chvíli. 🙂  Ale tak máme to vyřízené a to je hlavní.

Jinak u nás vše probíhá tak normálně, v rámci mých pohybových zdatností, což teď je na bodě nula. Už jsem ráda, že dojdu aspoň do školky a zpátky. A navíc mě po delším chození strašně bolí žebra na levé straně a musím si odpočinout. A to ani nemluvím o podbřišku. Prostě moje tělo už se opravdu připravuje na porod. A čím více se to blíží, tím mám větší strach, jestli to poznám, až to přijde. Jelikož u Vašíka jsem to nezažila, tak se bojím, že nepoznám, že už rodím a pojedu možná zbytečně. Ale jak říká moje mamča, radši 20krát zbytečně, než jednou pozdě nebo vůbec.

Takže u nás doma už je pro maličkou všechno připravené. I my ji netrpělivě očekáváme, hlavně Vašík. Už jsem mu i vysvětlila, že pár dní budu pryč, že budu mít „auů, tak budu muset být v nemocnici, ale že se pak vrátím i s Vendulkou. Tak teď pořád chodí a ptá se, kdy už tu bude Vendulka. Tak jenom doufám, že až to opravdu bude, tak že to zvládne, protože jsme bez sebe nikdy nebyli déle, než jeden den. Teda spíše se obávám o sebe 🙂 …Bude mi strašně chybět to moje třeštidlo. 🙂

Jinak jsme s Vašíkem byli pouštět draky, což ho náramně bavilo a chodíme na malé procházky a na hřiště, když je ještě tak pěkně. Ještě, že ta hřiště máme tak blízko. 🙂 Tam si sednu na lavičku a jenom sleduju Vašíka, ať si něco neudělá.

Pro dnešek to bude asi vše, protože už mně bolí záda z toho sezení.

Takže za 14 dní se snad ještě „uvidíme“.

Tak se mějte hezky a užívejte krásných slunečných dní (teda aspoň my je tu máme).

Ahoj Verča, Vašík a Vendulka

Napsal/a: Veronika