TVD: Krušné začátky

Rubrika: Moje cesta k miminku

Sedím v čekárně a najednou už nepřemýšlím, jestli je nebo není dobrý nápad mít třetí dítě. Vím, že ho chci. Zvláštní, jak ty dvě čárky tu nerozhodnost změní. Doufám, že to není třeba mimoděložní těhotenství nebo nějaká podobná varianta. Konečně mě zve sestřička dovnitř.

„Dobrý den, tak jak se máte?“ „A co ta vaše okatá holčička? Zase ji hlídá manžel?“ „Ještě mi řekněte datum poslední menstruace…“

Odpovídám: „22. 9.“

„Devátý? Ale už je listopad… a co říjen?“

„No, právě proto jsem tady.“

Teď už je sestřička doma. „Aha, tak jdete ještě do toho kluka, jo?“

„Do kluka ne, nám je to jedno. Máme už doma kluka i holčičku.“ A říkám si, proč pořád každý tak řeší pohlaví. Nikdy jsem tohle nechápala…

„Vidíte, já nevím, proč jsem si myslela, že máte dvě holky.“
Myslím si, že nejspíš proto, že to považuje za jediný důvod, proč mít v téhle době třetí dítě…

„Můžete k paní doktorce.“

Vejdu do ordinace a doktorka mě přivítá:

„Dobrý den, á, tak tu máme další co nepřijde na prevenci a přijde až když je těhotná.“

Vysvětluji, že už jsem byla objednaná dvakrát, ale musela jsem to zrušit kvůli nemoci, a pak jsme se s manželem konečně rozhoupali do třetího mimča.

„Jo, takže jestli bude všechno v pohodě, tak si ho necháte?“

Připadalo mi, jako by počítala spíš s tím, že jdu domluvit potrat..

Za chvilku už ležím na lehátku a doktorka mi dělá vnitřní ultrazvuk. Dívám se na ni a je zamračená. Ale tak ona vypadá vždycky. Je to už starší paní. Moc toho nenamluví. Ale věřím jí. Už u prvního těhotenství mi nabídla možnost placeného screeningu v 1. trimestru a většina mých těhotných kamarádek tuhle informaci vůbec nedostala. Proto si myslím, že je na svém místě a snaží se informovat o důležitých věcech. Snažím se něco z ultrazvuku poznat. Vím, že u prvních dvou dětí jsem viděla jen takovou bublinku a nějaké kolečko vidím i teď.

Ozývá se doktorka:

„Těhotenskou průkazku vám zatím ještě vystavovat nebudu. Nevidím tam něco, co by tam mělo být, tak uvidíme na příští kontrole.“

Jsem nervózní:

„Takže něco není v pořádku?“

„To zatím nemůžu říct. Někdy se to uchytí tak, že se k tomu sonda nedostane tak, jak potřebuji. Uvidíme příště.“

Trošku mě to uklidní, ale odvázaná z té informace nejsem. Odcházím s divným pocitem a s dalším termínem za tři týdny. Co když je to tím, že jsem nebyla od začátku 100% přesvědčená, že to dítě chci? Co když se něco pokazilo proto? Normálně nejsem vůbec pověrčivá, ale teď si říkám, že máme vlastně s manželem vždycky štěstí, tak tohle třeba bude něco, co to štěstí má vyvážit. Je přeci normální být někdy i dole. Třeba to pro nás nastává teď 🙁

Doma jsem se snažila chovat jako by nic a moc na to nemyslet. Docela se to i dařilo. Dvě děti naštěstí člověka dost zaměstnají 🙂 Uběhly asi dva týdny a Sárinka přinesla ze školky další rýmu. Tentokrát jsem ji chytila téměř okamžitě a Daník taky. Bylo mi mizerně, několikrát za noc jsem ho vláčela po schodech nahoru a dolů na odsávání rýmy a byla jsem ráda, když jsem k ránu konečně mohla na chvíli usnout. Po probuzení mě to hrozně nutilo na kašel. Odkašlala jsem a …

„A sakra“.

Rychle letím na záchod a jen tak tak stihnu včas zvednout záchodové prkénko.

„To je v háji.“ Bylo mi jasné, že je to zase tady. A co hůř, mám tu k tomu dvě nemocné děti a sebe. Věděla jsem, že se pravděpodobně dlouho nikam nehnu bez svojí zvracecí misky.

Manžel mě uklidňoval, že to je dobré, že je to určitě znamení, že je všechno v pořádku. Ano, asi ano, ale říkejte to člověku v tomhle stavu…  Byla jsem ráda, že jsme měli v lednici oběd ze včera, protože uvařit bych nebyla schopná. Snažila jsem se s dětmi přežít den a těšila se, až se vrátí z práce manžel a přebere starost o ně. Naštěstí pracuje ve školství a je vyloženě mateřský typ – jestli se to tak dá u muže nazvat.

V podobném duchu to pak probíhalo i dál, až do další kontroly u doktorky. Tam jsem přišla celá zelená a skoro o kilo lehčí, což při mé už tak nízké váze není zrovna povzbudivá zpráva. Sestřičce se konečně napotřetí podařilo naměřit mi alespoň nějaký tlak a pak mě poslala za doktorkou.

„Dobrý den, tak jak se máte? Koukám, že asi moc dobře ne. Jste celá zelená.“

Přiznávám, že je mi příšerně a říkám, že věřím, že mimčo bude vpořádku, protože za co bych jinak tohle měla! O chviličku později už mi gynekoložka dělá ultrazvuk a všechno se zdá dobré, srdíčko bije. Posílá mě obléknout a rovnou vypisuje recept na čípky proti nevolnostem a dává sestřičce pokyn k vystavení těhotenské průkazky. Zdůrazňuje, ať to s čípky nepřeháním, ať je vezmu jen v případě nouze. Přesto vypíše rovnou dvě balení. Objedná mě na další termín a s tím se loučíme.

Stav nouze nastává hned další večer. Zvracím v osm, zvracím v půl deváté, ve čtvrt na deset… manžel říká, ať nejsem blázen, nedělám hrdinu a vezmu si ten čípek. Po dalších dvou zvraceních podléhám. Jenže čípek nepomáhá. Nebo alespoň ne tak, jak jsem myslela. Zvracím stále, jen jsem taková mnohem malátnější a mezi zvraceními se mi daří na chvíli usnout. Nakonec to ustalo až v pět hodin ráno a alespoň tři hodiny jsem se vyspala. Ráno mi je mizerně, bolí mě celé tělo a slibuju si, že už si žádný čípek nedám. Stejně jsem po něm zvracet nepřestala a v příbalovém letáku je psané, že by se neměl brát v těhotenství. Nechci riskovat, že zbytečně miminko ohrozím. Jsem šťastná, že je víkend a manžel je doma. Je mi hrozně. Fyzicky, ale i psychicky, protože mám výčitky, že je na všechno sám.

Třetí těhotenství je horší než obě předchozí.

Vůbec si neužívám pocit, že ve mě roste miminko. Nezvracím úplně každý den, ale špatně je mi pořád. Celý den mám zvracecí misku u ruky, protože nikdy nevím, kdy to přijde. Žaludek mám na vodě neustále. Stačí zakašlání, stres z toho, že Sárinka nebo Daník brečí, vůně připravovaného jídla, špatně zvolený nápoj nebo sousto. A do toho tu jsou dvě děti, o které nejsem schopná se postarat. Respektive nejsem schopná se jim věnovat a hrát si s nimi. Donesu jim pití, doploužím se jim pro něco k jídlu, ale jakoukoli příležitost využiju ke schoulení se na gauči do pohodlné polohy. Mám výčitky, že jim pouštím televizi nebo pohádku na počítači. Když se o něco rvou, jsem nervózní a hned na ně vyjedu. Nepřijdu k nim a nemazlím se s nimi. Jen přežívám. Chtějí jít ven a já z 80% odpovím, že to nezvládnu, že mi není dobře. Jsem šťastná, když si hrají na vaření. Co na tom, že roztrhají deset papírů na miniaturní kousky, které se pak válí po celém obýváku, když je přestane bavit předstírání, že je to nějaká potravina, která má své místo v hrnci. Všude se válí kostičky lega, kousky puzzle, půlka kuchyňské linky je vyházená ven… Občas to zkusím: „Nechcete si se mnou prohlížet knížku?“ Ozve se: „Ne, to je hrozná nuda.“ Ano, proti hraní na vaření, projíždění se na bagrech, hraní si na maminku a tatínka, asi je. Holt už nemám doma jen jedno malé klidné dítě, ale mám doma velkou holčičku, která by nejraději pořád něco vyráběla a pěkně aktivního raubíře. K milionu věcí na podlaze přibývají vlhčené ubrousky, kterými nutně potřebovali otřít panenku. Rozčiluji se, že vytahali celý pytlík. „Maminko, ale ona byla opravdu hrooozně špinavá!“.

Jsem hrozná matka!!! Doufám, že nikdo nezavolá sociálku, protože jsem si jistá, že tohle by neprošlo…

Tentokrát mi tohle období připadá nekonečné. Často brečím a nešťastně se svěřuji manželovi, že mám strach, abych byla v pořádku. Aby to opravdu byly jen těhotenské nevolnosti a ne nějaká horší nemoc. Vůbec si neumím představit, že ještě někdy budu mít chuť na nějaké jídlo. Jím maličké porce a časo, ale už nevím, co jíst. Jediné, na co mám občas vyloženě chuť je ovoce a zelenina. Jenže po tom rychle vyhládnu a jak se to stane, zase je mi hůř. Mám velkou chuť na mandarinky, ale sním je a za chvíli zvracím šlupičky. Psychicky jsem na sesypání. Mám skvělého manžela. Někdy už je taky nervózní a vyjede, ale většinou se mě snaží uklidnit. Přijede z práce, uklidí nejhrubší nepořádek, a pak si hraje s dětmi. A do toho se mě ptá, co bych chtěla udělat k jídlu a pití. Jsem šťastná, že mám v něm oporu, ale na druhou stranu si připadám hrozně provinile. Vím, že je mi špatně, ale štve mě, že to nemůžu ovlivnit. Že všechno házím na něj. Že se děti celý den ptají, kdy už bude doma tatínek, protože vědí, že se mnou je to teď na nic…

Konečně jsem v nějakém dvanáctém týdnu a už mi je alespoň občas trošičku líp. Pořád jsem hodně malátná. Nemůžu pít ani svoji oblíbenou kávu, která mi trochu zvedala můj věčně nízký tlak a do toho nějaký ten váhový úbytek (skončila jsem na 53 kg)… Čeká mě screening v 1. trimestru, respektive ultrazvuk a doufám, že mi v ten den bude líp. Musíme jet ráno autem a to já poslední dobou moc dobře nezvládám. Děti ještě o sourozenci nevědí. Rodičům jsme to chtěli říct až po screeningu a Sárinka by to určitě prozradila. Den před ultrazvukem se jí ptáme, co by řekla, kdybysme měli ještě jedno miminko. Nadšeně zařvala: „Jó!!!“ A tak jsme řekli, že ho čekáme a že zítra se na něj pojedeme všichni podívat. Daníček asi ještě moc nepobral, co to znamená, ale skandoval spolu se Sárinkou:

„My chceme miminko! My chceme miminko!“ – přeci nezůstane pozadu 🙂

Zase mi to připomnělo, jak už je Sárinka veliká. Na Daníčka se taky hrozně moc těšila, ale bylo to jiné. Neměla ještě takovou slovní zásobu, takže mi spíš hladila a pusinkovala bříško a říkala, že se těší. Teď to bylo něco úplně jiného. Téměř každá její věta začínala: “ A až se to miminko narodí…“ Říkala to tolikrát denně, že už i Daníček z toho začínal být nesvůj a zkoumavě ji pozoroval. Připomínala jsem jí, aby nezapomínala i na něj. Bylo to srandovní. Odsouvala židle u jídelního stolu, aby se mezi ně vešlo miminko, začala hledat malý hřebínek, protože miminko bude přece potřebovat malý hřebínek… přemýšlela, kde bude spinkat, jaké knížky mu budeme číst, co všechno mu budeme muset koupit, jaké hračky mu bude moct půjčovat a jaké ještě ne… Jedno mi bylo jasné. Mimčo musí být v pořádku, jinak budeme muset nějaké koupit 🙂

Paní doktorka na ultrazvuku byla mladá a moc příjemná. Vůbec jí nevadilo, že u toho chceme být i s dětmi. Řekla, ať je posadíme na ledničku, aby dobře viděly, a ukazovala nám všem, kde má miminko ručičky, nožičky, srdíčko… dokonce ani když se syn začal nudit a trošičku otravoval, nebyla nepříjemná. Ke konci ho pak manžel přecijen radši vzal ven, aby nerušil. Doktorka říkala, že všechno vypadá vpořádku a kromě dobré zprávy jsme si domů odvezli i první fotky našeho mímouše. Bylo těsně před Vánoci, takže jsme rodičům novinku oznámili v podstatě pod stromeček. Příštích pár týdnů jsem se ve světlejších chvílích snažila dohnat resty v domácnosti a začínala vidět věci trochu pozitivněji.

SONY DSC

Teď už mám snad nejhorší období definitivně za sebou 🙂 Jsem v 17. týdnu a nevolnosti jsou spíš výjimkou. Minulý týden jsem byla na kontrole a za poslední měsíc se mi podařilo dokonce nabrat 1 kg! Zatím nevíme, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Já bych si to nechala jako překvapení, ale manžel je zvědavý a chce to vědět. A já vím, že kdyby to věděl jen on, stejně by se to dlouho neutajilo, takže se to nejspíš za pár týdnů všichni dozvíme.

Před pár dny jsem večer v posteli ucítila první pohyby, z čehož mám asi největší radost.

Už nebudu celý měsíc tak nervózní, jestli je všechno vpořádku, než se o tom přesvědčím na ultrazvuku. Teď už se nám miminko občas samo připomene 🙂

Tento článek byl zařazen do soutěže o Příspěvek ledna 2015, nezapomeňte proto prosím po přečtení na hvězdičkové hodnocení ;-).Článek je součástí projektu Těhotná s VD.

Napsal/a: SvetlanaS

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →
Jindřichův Hradec

Prohlédněte si Jindřichův Hradec. S našimi tipy o nic nepřijdete

Jindřichův Hradec si zaslouží vaši pozornost. Je to nádherné město s pěknou historii. Najdete tu nádherné chaty a chalupy,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)

  • Ještě že mě se tyhle nevolnosti vyhly, to bych nedala, přeji vše nej a obdivuji

  • Marinada

    Moc hezky napsané a držím palce!

  • Krásné čtení. Gratuluji ke kg navíc a moc přeji, aby ty nevolnosti polevily. 🙂

  • Petra Vymětalová

    Světlano, díky za další krásné počtení 🙂 Už se těším na pokračování.
    Gratuluju k váhovému přírustku a přeju ti, ať už si to třetí těhotnění užíváš jen v dobrém.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist