TVD: Chcete-li pobavit Boha…

Rubrika: Moje cesta k miminku

Chcete-li pobavit Boha, seznamte ho se svými plány. Jo, tak tohle přísloví teď u nás platí na sto procent. Nebo by také mohl nadpis znít „… aneb proč jsem se tak dlouho neozývala“. Plánů jsem, jak je mým zvykem, neměla málo. Dva prodloužené záchranářské víkendy, výlet na pozorování svítání na Sněžce se psy, získání jednoho certifikátu, který bych potřebovala do práce. A když se manželovi naskytla na poslední chvíli týdenní služební studijní cesta do Granady, velkoryse jsem ho přemlouvala, ať jede. Že to tady bez něj zvládneme, jsem těhotná, ne nemocná, je mi už dobře, jen se cítím trochu unavená, ale Val je rozumná a teď o mě spíše pečuje, než aby mi přidělávala starosti, takže o nás nemusí mít strach, a to, co se na tomhle školení dozví se nám bude pro naši budoucí práci velmi hodit. Navíc, kdy se mu poštěstí vidět Alhambru…

Tři dny před manželovým odjezdem se tak nějak všechno postavilo na hlavu. Byli jsme zrovna v práci a připravovali se na nadcházející akci pro mládež, kterou organizujeme, když jsem si uvědomila, že bych měla za sedm minut být na těhotenské kontrole. Pěšky to mám minut patnáct, tedy nebyla šance to stihnout včas, a já opravdu velmi nerada chodím někam pozdě. Přesně řečeno – nesnáším chodit někam pozdě. Manžel navrhl, ať tam tedy dojedu na kole. Nejdříve jsem se rozesmála, už vypadám jak velryba a zdaleka se nepohybuji tak křepce jak jsem zvyklá, nicméně pak jsem si řekla „a proč by ne“. Počasí je pěkné, cesta je suchá, nikde žádný komplikovaný úsek, je to kousek, a mě je opravdu dobře, cítím se tak dobře, jako už dlouho v tomhle těhotenství ne. Manžel mi vytáhl kolo, a já s překvapením zjistila, že mi to vlastně stále docela jde. Zamávala jsem mu a vydala se na další těhotenskou kontrolu. Tentokráte beze strachu.

Dá se říct, že poprvé před těhotenskou prohlídkou jsem byla klidná a nijak jsem si nepřipouštěla, že by se mohlo něco přihodit. Vždyť nejhorší máme za sebou, pohyby cítím, teď už je to jen o čekání, no ne? Jako velká frajerka jsem zaparkovala kolo před zdravotnickým zařízením a do čekárny vstoupila akorát na čas, co jsem tam měla být. Spokojeně jsem se usmívala, že jsem to stihla, že jsem se tak pěkně projela na kole, že je mi dobře, že čekárna je skoro prázdná, že počasí je krásně jarní a ta malá projížďka mi udělala dobře… prostě že svět je vlastně krásný. Takové pocity nemívám moc často, ale o to více si je užívám, když už přijdou.

První šok nastal hned, jak jsem se usadila proti doktorce a ona zalovila v záznamech v počítači. Krevní testy z minula vyšly špatně, hodně vysoká hladina cukru. Vykulila jsem na doktorku oči a v hlavě formulovala nějakou vhodnou otázku. Zachovala klid a řekla mi, že můžeme udělat ještě jeden krevní test, jestli jsem nalačno, jako kontrolní, a pokud i tenhle vyjde špatně, tak bych měla přehodnotit svůj názor a podstoupit OGTT. Souhlasila jsem. Co taky jiného, že ano. Sestřička v kartě dlouho hledala, kam má napsat žádost o provedení testu, protože glykemizovaný hemoglobín nechávají vyšetřovat velmi výjimečně. To mě moc neuklidnilo, i když sestřička byla jako vždy velmi milá.

Druhý šok nastal hned vzápětí, po vyšeteření děložního čípku. Paní dotorka mi velmi slušně, ale důrazně a jasně předepsala magnézium a klidový režim. Naprosto klidový režim. Jsou situace, kdy se s doktory nedohaduji a tohle je jedna z nich. I když mi hlavou vířily myšlenky – sakra, proč? Jak to? Vždyť se už cítím tak dobře. Je mi fakt tak dobře, těhotenství si dá se říct už užívám už konečně bez nějakých strachů, stresů, subjektivních potíží. Jen jsem trochu unavená, trochu mě táhne ta jizva po císaři, ale nic, co by mi nějak komplikovalo „normální fungování“. Tak proč? Z ordinace jsem se vypotácela jak náměsíčná, s tím, že za týden se tam mám ukázat znova. To už budou výsledky i krevních testů.

Jak zpitomělá jsem na kole dojela zpátky do práce pro věci. Manžela jsem seznámila se situací, dohodli jsme se, že odvolat služebku je pozdě, on prostě pojede, v práci na týden zavřeme ze zdravotních důvodů a já zavolám mojí mamce, jestli by nemohla aspoň na chvíli přijet, až on bude pryč, aby mi pomohla s Val – zejména vodění do školy, že školy, na kroužky…

Valina babička opravdu na pár dní přijela, a tak jsem mohla strávit část týdne v posteli. Když klidový režim, tak tedy klidový režim, jsou věci, které i já beru vážně a raději je nepokouším. Výcvikové víkendy i Sněžku jsem pochopitelně odvolala, protože mi bylo jasné, že i jestli se za týden dozvím dobré zprávy, tak si nebudu moct takovéto akce dovolit. Nebo spíše – neodvážim se je riskovat. Val pochopila, že situace je komplikovaná a byla zlatá – na svých necelých osm let se začala chovat až překvapivě rozumě.

Situace vypadala, že se stabilizuje a prostě „se to zvládne“. A pak přijel manžel ze služební cesty o berlích. (Popis pohotovosti v Granadě by vydal na samostatný článek na pomezí komedie a tragédie 🙂 Poučení z krizového vývoje – na cestách není nad slušné cestovní pojištění, které naštěstí měl. Popis cesty letadlem s mezipřistáním by pak vydal na další článek, ve kterém by byla vyzdvižena profesionalita Swiss Air a poněkud hořce zmíněny ČSA, když se na této cestě potkal s oběma těmito společnostmi.) Manžel je už léta po úrazu po artroskopii kolen, chybí mu (v obou) křížové vazy, tedy si s kolenem hne docela snadno. Tedy jsme si z toho nedělali moc těžkou hlavu, určitě bude stačit pár dní koleno stažené pružným obinadlem, o berlích a v klidu a bude to v pohodě. Nebylo. Nateklo to, na pohotovosti udělali rentgen a zjistili prasklý meniskus. Tak to se za pár dní rozhodně nezklidní… Na ortopedii odsáli „vodu“ z kolena a oznámili, že se za pár dní ozvou, aby mu dali termín další operace.

Babička musela odjet domů – žije s mým postiženým bratrem, který potřebuje její péči, a navíc slíbila mojí sestře, že jí několik dní bude hlídat její dvě děti.

A jak to nyní vypadá?

Za týden jsem se vypravila – tentokráte již zase řádně nervózní, vyplašená a vystresovaná na další kontrolu. Krevní testy tentokráte dopadly dobře, žádný zvýšený cukr. Tedy OGTT se vyhnu. Klidový režim a častější pozorování mám mít stále. Aspoň trochu jsem si oddechla.

S výcvikovými víkendy a výletem na Sněžku jsem se pochopitelně na nějakou dobu definitivně rozloučila.

Přiznám se, že na závěrečný víkend školení na získání certifikátu jsem nakonec jela – nechtělo se mi oželet certifikát, když jsem tomu věnovala už dva víkendy a navíc domácí studium formou e-learningu i se samostatnou písemnou prací a testem. A do Prahy, kde se školení konalo, je to od nás vlastně kousek…

Manžel čeká každým dnem telefonát s termínem operace. Chodí o berlích a také toho moc nenachodí. Spíše sám potřebuje pomoc. Situace se stabilzovala a opravdu „se to zvládne“, ale je to náročné 🙂 Jak se říká – když se musí, zvládne se všechno. Klidový režim holt mám jen natolik, nakolik se v rámci možností dá, protože Val je přeci jen ještě malá na to, aby chodila do školy, ze školy a na kroužky sama. Navíc je třeba přeci jen v práci něco udělat. Občas přijede vypomoci babička.

Nicméně – žijeme. A jak se říká – co nás nezabije, to nás posílí.

Val se těší na bratříčka a ten vypadá, že prospívá.

A abych nekončila příliš depresivně, když tenhle článek příliš pozitivně nevyznívá, tak zakončím jednou Valinou hláškou.

já (u zrcadla): „Ach jo, už vypadám jak velryba, a to rodím až o prázdninách…“

Val: „Ale ne. Velryba váží dvacet až sto tun. Zatím vypadáš spíš jako velrybátko..“

Článek je součástí projektu Těhotná s VD, jehož partnerem je Mamaja.cz.
mamaja

Napsal/a: Margit

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: 100 nejznámějších pohádek pro unavené rodiče podruhé

Před časem jsem dětem (i sobě) pořídila knížku 100 nejznámějších pohádek pro unavené rodiče od nakladatelství XYZ, ilustrovanou Karlem

Čtu dál →

Jak každodenně zabíjíme důvěru svých dětí?

Neděláme to schválně, ale dopouštíme se toho snad každý den. Jsou to jen zdánlivé malichernosti, ale důsledky jsou mnohem

Čtu dál →

Recenze: Pohádková logopedie

V dnešní době, kdy spousta dětí navštěvuje logopedii, jsou prostředky, které nácvik správné řeči podpoří hravou formou, k nezaplacení. Tedy alespoň

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)

  • Margit

    Pavluschko, u nás se zase říkalo „čert kálí vždycky na jednu hromadu“ 🙂
    Já nemám moc dobré osobní zkušenosti se sourozenci těsně po sobě (brácha je ode mě rok a půl, ségra další rok), tak jsem chtěla děti dále od sebe, ale až takovýhle věkový rozdíl jsem přeci jen původně neplánovala 😀

    Endlisku, děkuji. Začíná to být fakt zajímavé, protože objednací doby jak jsme právě zjistili jsou poměrně dlouhé, takže jsme opravdu zvědaví, co z těch „pár dnů“ nakonec bude…

  • lnori

    Pavluschko, zlom přijít nemusí. Moje ségra je o 18 let starší a nikdy jsme se nehádaly, jako jsem to viděla u jiných sourozenců 😉 Sice jsme si navzájem nepůjčovali trička, ale zase to mělo jiný kouzlo a teď jako velký už máme i víc společných témat, tak si rozumíme zase jinak a pořád dobře.

  • endlisek
    endlisek

    Držím palce, ať už se jen daří a manželovi dopadne operace dobře. Líbí se mi, jak myslíš optimisticky, určitě už bude vše fajn.

  • Pavluschka

    teda!!! Chtělo by se mi říct: Na po…… i záchod spadne! – velmi slušně. Ale nebojte, za chvíli se tomu všichni i s mimčem zasmějete. Manželovi přeji ať se vše dobře hojí a Tobě, ať si užíváš to povinné odpočívání jak to jde. A neboj: moje dvě děti s rozdílem skoro 7 let se navzájem milují! (Tuším, že v budoucnu přijde zlom, ale zatím je to tak). Tak tvoje děti na sebe žárlit určitě taky nebudou!!! Moc Ti to přeji. P.

  • Margit

    pivatko: no, právě že nyní tedy moc akčně nežijeme, připadám si jak lemra líná 🙂

    Marinado: Už jo, už má domluveno, že půl roku po téhle operaci podstoupí druhou, právě tu plastiku vazů. Prý je třeba, aby se to předtím zahojilo a navíc zvládl/stihl naposilovat nohy.

    nuninko: díky, snažím se, ale znáte to, když chlapovi není dobře… 🙂

    Inori: Jsem ráda, že to tak vyznívá – já se to snažím brát tak nějak sportovně, stylem, že by mohlo být i hůř, a navíc tak, že mám na výběr, jestli se hroutit nebo to zkusit vzít s nadhledem. Tak se pokouším o to druhé 🙂
    Přesně, nejhorší je prostě si lehnout, když se vlastně člověk cítí dobře a nemá subjektivně žádné potíže. Ale říkám si, že to dělám pro to malé, že na něm záleží.
    Upřímně jsem také zvědavá, jak to Val ponese, až dojde na lámání chleba. Ale říkám si, že věkový rozdíl osm let už je poměrně dost a je dost samostatná.

  • lnori

    Četlo se to dobře, berete to doslova sportovně. Nejtěžší na tom je vědomě si lehnout a nic nedělat, že? A nelehneš si ani tak ze strachu o sebe jako o to malý. Jsem zvědavá, co na to Val, až se maličké narodí, moje starší se srovnala celkem rychle, ale byl to masakr.

  • Budu držet palce, aby vše dopadlo dobře. Snaž se na sebe dávat pozor co to půjde. 🙂

  • Marinada
    Marinada

    Margit, no teda 🙁 Držte se!
    Neuvažuje manžel o plastice těch vazů? Neumím si vůbec představit, jak bych bez toho fungovala…
    Moc držím palce! Valinka bude bezva ségra.

  • pivatko

    teda, žijete velmi akčně, co já jsem proti tomu 😀 dávejte na sebe pozor,já se cítím taky moc dobře a dr vyšiluje,ale snažím se jí poslouchat teda ve všem

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist