Gabriela – 38. tt.

Tak mám za sebou první zkušební jízdu z našeho přechodného útočiště do porodnice. První zádrhel se ukázal hned ve vedlejší vesnici, kde frézují vozovku a pouští vždy jen jedním směrem. Mám pocit, že dvě auta by vedle sebe neprojela, ani kdyby šlo o hadráky (pamatujete?). O pár kilometrů dál už „jen“ záplatovali díry a malovali přechod. Cestou jsem samozřejmě obhlížela terén a hledala případná místa pro zaparkování, až to na mě přijde v tom autě.

Vezl mě dědeček a ujišťoval, že kdyby šlo o ostrý výjezd do porodnice, že by si poradil a nějaké překážky na cestě ho nezaskočí. Tomu bych i věřila, protože když před lety vezl do porodnice mou maminku, zvládl 25 km za 12 minut. Trabantem. A než dojel zpátky domů, tak už mu volali, že Jan je Gabriela a že jsem to vzala poměrně hopem. Kromě toho, že náš očekávaný syn pravděpodobně podědí moje klučičí jméno, mohl by i částečně okopírovat příchod na svět. Hezky v teple porodnice (což mi připomíná, když už jsme u toho tepla, dobrovolně si další dítko na léto už rozhodně nepořídím…), ale žádné cavyky.

V poradně jsem nabyla dojmu, že otěhotněla půlka města a všechny maminky si vybraly pro monitor zrovna dnešní den. A já amatérka si ani nevzala knížku a ve svém šmrdlátku (tak manžel nazývá můj nový telefon) stále ještě nemám internet. Protože jsem škrt. Ale dost vážně uvažuju nad tím pustit chlup a po dobu mého pobytu v porodnici si za připojení připlatit. Chápete snad proč, ne? No chlubit se miminkem hned je lepší, než chlubit se o týden později. 🙂 🙂 🙂 Nebo kvůli aktuálním zprávám, chcete-li. Nějak to odůvodnit musím. Jo, přiznávám, jsem lehce políbená dnešním virtuálním světem, ale tak nějak normálně, šmrdlátko mám teprve druhý měsíc. 🙂

Na další kontrolu jdu v úterý, mrňousek má odhadem 2800 g, což je váha, kterou je moje tělo ještě ochotné akceptovat. Nad tři kila ho bude muset porodit někdo jiný. Nějaký dobrovolník??? Jelikož si s sebou nesu zátěž z prvního porodu sekcí, jsem braná jako riziková (a to si ještě ani nepřipouští, že bych mohla být u porodu lehce agresivní, jedna nikdy neví) a budeme se pak bavit, co dál. Ráda bych porodila normálně a spontánně, ale na druhou stranu chápu, že natahovat to do Vánoc, až se Jeník rozhodne vylézt ven, to taky nejde. Já osobně mám předvybrané dva termíny – první je tuto neděli 14. 7., to má narozeniny Karel Gott (a já Karla prostě žeru) a druhý je 24. 7., což je první středa po PM termínu, a Vojta i Anežka jsou narozeni právě ve středu po termínu. Vojta si teda přidal ještě týden navíc, ale s tou středou si začal sám, to už mu nikdo neodpáře. 🙂

Taky jsem poslední dny lehce sebestředná. Mezi řádky to znamená, že si potřebuju postěžovat a ještě víc potřebuju politovat… Pokud jsem ještě před pár týdny kňourala nad tím, jak nehezké to nožky mám, nebylo to nic proti současnému stavu. Žíly se mi rozlezly po obou nohách ze všech stran, už to i celkem dost bolí, levou nohu mám jako konev, po útlém kotníčku ani památky. Jak ráda vzpomínám na první dvě těhotenství, kdy jsem sice děsivě nakynula, ale to byla jediná těhotenská „daň“. Navíc se mi podařilo celkem slušně dát kila zase dolů a ještě něco k tomu. Tak si říkám, že pro mě osobně bylo fakt snad lepší mít o těch 15 kilo víc než mám teď, ale být „jen“ tlustá. Ano, určitě by šlo diskutovat o tom, že ležící maminky jsou na tom mnohem hůř, jenže to by se pak v tom litování na mě nedostalo vůbec. 🙂 🙂 🙂

Brzy za námi dorazí i tatínek, tak se těším. Samozřejmě na něj, ale hlavně na to, že na něj na chvíli přehodím péči o potomstvo a budu odpočívat. Vojta chápe, že tatínek pracuje (abysme si mohli koupit kalhoty, mlíko a ještě pterodaktyla, kterého stále ještě nemá a o to víc ho nutně potřebuje) a Anežka se každé ráno ujišťuje „tata neni, je pyč“.

Doufám, že budu mít ještě příležitost podělit se s vámi o své předporodní pocity, i když jak tak koukám do kalendáře, neděle čtrnáctého se blíží… 🙂 A nebo vám něco kratinkého našmrdlám přes telefon. 🙂

Napsal/a: Gabriela