Gabriela – 32. tt.

U nás je alfa samice tatínek. Současně je také alfa samcem. Má to těžký, dvě zásadní výchovné funkce a ještě k tomu chodí do práce, aby svou smečku uživil… Moje, pardon naše, děti mě totiž občas ignorují. Já třeba řeknu synovi, aby se šel nasvačit, a on si ještě další hodinu v klidu hraje. Tatínek mu řekne, aby se šel nasvačit a on běží.

Já chci dceři vyčistit zuby a ona se vzteká a snaží se kousnout, tatínek jí řekne otevři pusinku a ona drží a nechá si drbat zoubky až do úplného vyhlazení. A takových příkladů mám ještě víc. Nezbývá než doufat, že alespoň Jeník mě bude zbožňovat, bude ke mě vzhlížet a bude mě poslouchat. 🙂 Minimálně do doby, než se i pro něj tatínek stane modlou. Soukromě svého manžela nazývám indiánským jménem Ten který sestupuje z výšin (aby zachránil děti před matkou, která pořád něco chce nebo zakazuje). Tatínek mi na oplátku říká Omikrone. Jedno z písmen řecké abecedy, hooodně daleko za alfou. 🙂

Velmi, velmi zlehka se začínám připravovat na Jeníkův příchod. Oblečení neřeším, jak už víte, nejsem troškař, jen je potřeba vše vyprat. Hlavním úkolem bude nenápadně vystěhovat Anežku do pokojíčku k Vojtíkovi a sladit jejich uspávání. Dosud to byla pohoda, Anežka jak se napucne mlékem, upadá do komatu a pak ji jenom přenesu do ložnice, Vojtíšek si většinou ještě v posteli „čte“ nebo si povídá, lampičku mu pak zháší tatínek, který spí hned vedle. Tak to bude trošku fuška, ale možná když to řekne tatínek…:-)

Ještě trochu vzpomínek…

Před pár dny se Vojta díval na pohádku Robinson Crusoe. Na konci příběhu sedí u hrobu svého psa a říká, vidíš, jsme tady už 25 let… A tak jak mi myšlenky plynou poměrně nekoordinovaně a místy i nelogicky (nelogicky hlavně pro toho, kdo není hormonálně splašený, že), napadlo mě, jak bych krmila své dítě, kdybych porodila na pustém ostrově. Samozřejmě bych ráda mateřským mlékem, ale po předchozích zkušenostech budu ráda za každou kapku. Syna jsem kojila částečně sotva 4 týdny, ať jsem dělala, co jsem dělala, mléko nebylo. Zkoušela jsem všelicos – čaje na podporu kojení, Caro s mlékem, mléko pro kojící matky, hodně jsem pila, taky jsem několikrát navštívila laktační poradnu, ale bez úspěchu. Syn se přisával dobře, ale nebylo co sát. Napodruhé jsem se ještě dovybavila kloboučky na bradavky, protože dcera dost hryzala, půjčila jsem si dvoufázovou odsávačku a seděla u ní většinu dne, ale ani tentokrát nebylo z čeho vařit.

Zřejmě i proto, že jsem syna porodila sekcí, laktace nastoupila poměrně pozdě a velmi slabě. Po návratu z porodnice jsem v podstatě pořád brečela, syn taky, měl hlad, já si připadala jako nematka, když neumím nakrmit své dítě a mediální masáž typu „jedině kojení“ mi taky moc nepomohla. Začarovaný kruh, ale jak z něj ven? Sice jsem syna dokrmovala umělým mlékem, ale ze stříkačky, aby neztratil schopnost sát, na bradavce jsem měla nalepenou hadičku, abych ho ošálila a jakoby kojila, no dělala jsem psí kusy, což mě neuvěřitelně vyčerpávalo a nemělo to moc smysl. Až mi dětská lékařka vyloženě nařídila, ať už mu konečně dám tu lahev, že nebude první ani poslední, já poslechla a od té doby se mi změnil život. Vojta prospal celou noc, najedený a spokojený, to samé já. Najednou jsem měla dost času na ostatní věci a už jsem nebyla ta matka, co je ve tři odpoledne ještě v noční košili a nemá ani vyčištěné zuby. Dřív jsem tohle nechápala, vždyť přeci dítě jen jí a spí, tak co ty maminky celý den dělají??? No my víme své, že. 🙂

Anežka se narodila normálně a první změny, co se laktace týče, jsem pocítila hned druhý den. Cítila jsem, že se „něco děje“. Mléka bylo sice o trochu víc než u Vojty, ale na najedení to stále nebylo. Jenže jako zkušená matka s vlastním (tentokrát) nenamasírovaným mozkem jsem se z toho už nehroutila, když není, tak není.

Takže obě moje děti vyrostly na umělém mléce, a když se konečně opravdu nabaštily, začalo pro mě období klidu a míru na obou stranách.

P.S. Jeníku, lahvičku už mám. 🙂

Napsal/a: Gabriela