Píšu nějaký příspěvek poprvé, tak ani nevím jak na to.
Asi v 10. týdnu těhotenství jsme zjistili, že čekáme dvojčátka. Pocity radosti a strachu se střídaly, to nebudu popisovat. Vše probíhalo normálně, jen nás sledovali trošku víc, protože na ultrazvuku se zjistilo, že naše dvojčátka mají společnou placentu a je tu riziko tzv. transfůzního syndromu dvojčat..
Do té doby jsme nevěděli co to je. Ale brzy jsme to měli poznat. Znamená to, že si dvojčátka vytvoří tzv. spojky mezi svými pupečními šňůrami a mají vlastně společný krevní oběh. Jedno z dvojčat je vždycky upírek, kterej vysává tomu druhýmu krev a živiny v ní. Tím je přetěžovaný, protože si tělíčko s tolika výživou neumí poradit a začně více vylučovat, v důsledku toho se vytváří kolem mimča víc plodové vody, nastává tlak na mimčo a tomu může selhat srdíčko. Druhé, vysáváné dvojče je zase o výživu ochuzeno, obvykle je menší, vylučuje míň a má míň plodové vody, někdy i žádnou. Také hrozí selhání srdíčka.
Takže někdy kolem 22.týdne nám na ultrazvuku tuto diagnózu zjistili. Šupajdila jsem do nemocnice, kde nás měli hlídat a v případě krize obě děti císařem porodit. Popisovat vše nebudu, není tu tolik místa. Prostě a jednoduše se to nepovedlo, ve 30. týdnu se mi císařem narodily dvě holčičky, bohužel jedna už mrtvá.
Druhá holčička, naše Lucka, měla 1650g a byla v kritickém stavu. Byla ten upírek a měla v sobě krev za obě holky.
Druhý den po porodu jí zmodrala až zčernala nožka od stehýnka po palečky a nastal zápas o nožičku. Doktoři říkali, že je to v důsledku překrvení při porodu, husté krve apod. Prostě se jí v nožce udělala krevní sraženina. Nedařilo se s tím nic dělat, takže když jí bylo 19 dní, museli jí pravou nožku v půlce bérce amputovat.
Bylo to pro nás strašný, nejvíc mě podržel manžel, tvrdil, že nás Lucka potřebuje silné a taky bych mohla přijít o mlíko, což potřebuje taky. Bylo to to málo co jsem jí zatím, byla v inkubátoru, mohla dát.
Po dvou měsících nás pustili domů. Teď je Lucce 7 měsíců (5 by jí správně mělo být) a je to naše sluníčko a šikulka. Váží 6,8 kg a je plně kojená. Zatím jí ta nožka v ničem nepřekáží, ale postupně, jak se bude chtít zvedat jí to vadit začne.
Nedokážu si vůbec představit jak to bude probíhat a ani doktoři mě to nedokážou moc vysvětlit. Prý dostane protézku. Ráda bych našla někoho se stejným nebo podobným problémem, a s více zkušenostma.
Všem Vám přeju zdravá miminka a hodně radostí s nima!
Napsal/a: Hanka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Mila Hanka, podobny pribeh sa stal aj mojmu synovy. Narodil sa v 29tt a po tyzdni jeho zivota absolvoval cievnu operaciu nozicky kvoli trombu, ktory sa mu tam vytvoril, ta sa vsak nepodarila, pretoze nebol k dispozicii dostatocne maly instrumentar, tak na dalsi den prisiel o svoju lavu nozicku nad kolienkom. Momentalne ma 16 mesiacov, ma uz prvu protezku, ale este nechodi, len na nej vie postat. Je trosku hypotonicky kvoli predcasnemu narodeniu, tak s nim rehabilitujeme, cvicime, plavame a planujeme zahajit aj hippoterapiu. Po tom vsetkom, co malinky prezil sa drzi uzasne a vdaka Bohu prospieva. Bola by som velmi rada, keby sme sa skontaktovali… Drzim palce a verim, ze sa ozves… Pekne dni prajeme celej tvojej rodinke… S pozdravom Erika
Hanko, přeji Vám, ať už po celý zbytek života prožíváte jen radost a štěstí. Monika
Hani a Lucinko,přeji Vám hodně štěstíčka a zdravíčka Veronika
Hanko,
když jsem Tvůj příspěvek četla poprvé, běhal mi mráz po zádech. Od té doby pořád přemýšlím, co Ti napsat.
Lucince držím všechny palce, ať to s pomocí doktorů všechno zvládne. Uvidíš, že Tě mile překvapí. Jak už tu někdo psal, je to lepší takto, než kdyby o nožičku přišla, až bude starší a bude si tu ztrátu uvědomovat.Věřím, že si tu smůlu vybrala hned na začátku a teď už bude jen dobře. Sice jí chybí kousek nožičky, ale oproti některým dětem má něco mnohem důležitějšího – silné, úžasné, podporující, optimistické a hlavně milující rodiče!
HANIČKO A LUCINKO.JE ASI ZBYTEČNÉ PSÁT SLOVA LÍTOSTI.CHCI VÁM POPŘÁT JEN TO NEJLEPŠÍ DO ŽIVOTA,KTERÝ VÁS ČEKÁ.SÍLU,RADOST A ODVAHU BOJOVAT.VÍM,ŽE JSTE SILNÍ A MILUJÍCÍ RODIČE.HODNĚ ŠTĚSTÍ A LÁSKY.
Děkuju vám všem za podporu. Když to tak vezmu, vlastně jsme ještě dopadli „dobře“. Lucince se mohla ta krevní sraženina udělat třeba v mozečku a mohla být úplně hloupoučká nebo jsme mohli přijít i o ni. Takže máme vlastně štěstí v neštěstí a když ji teď vidím jaká je to čiperka a zvědavá a zvídavá jako opička, tak su moc štastná, že ji máme a doufám, že se s tím vším vyrovná . Jen bych jí s tím chtěla co nejvíc pomoct a usnadnit jí to.
Milá Hanko,včera jsem si přečetla tvůj článek a od té doby jsem na to nepřestala myslet!Celou noc mě honily divné sny a nakonec jsem šla spát k malému do pokoje.Hluboce smekám před Tebou i Tvým mužem!Myslím,že jestliže jste zvládli něco takového,tak už vás nemůže nikdy nic položit.Je výborné,že se Vaší holčičce vede dobře a věřím tomu,že Vám bude přinášet čím dál větší radost.Přeji Vám,atˇnajdete nějakého dobrého specalistu,který vás do všeho zasvětí a pomůže vám řešit váš problém.Hlavně ale přeji zdraví,štěstí a pevné nervy!
Hani, i já se musím připojit k 2 Táně a Vandě-přejeme hodně energie, zdraví a ať malá roste jen a jen pro radost a ať to všichni 3 zvládnete. Pro Lucinku jste to nejdůležitější a bude Vás ještě hodně potřebovat. Držíme palečky!!!
Milá Hanko, když jsme si s mužem přečetli Váš příběh, bylo nám hrozně. Celou dobu jsem přemýšlela, co Ti napsat, až to Táňa napsala za nás. Chci jen přidat přání a naději, že Lucinka se se svým handicapem popere snáz, než jak se teď obáváte. Jinou variantu bohužel nezná, a tak to pro ni bude možná snazší, než kdyby o nožičku přišla třeba v pozdějším věku. A tak Vám přejeme, aby se po tom všem smutku na Vás obracelo už jenom samé štěstí a aby jste se měli vždycky tak rádi, jako teď!
Milá Hanko,
při čtení Tvého příběhu mi tekly slzy po tváři. Nedokážu si vůbec představit tu bolest, kterou jsi musela prožívat. Příroda je někdy krutá a je bolí, když se mstí na nevinných malých dětech. Ale nechci psát smutné věci, chtěla bych Tě povzbudit. Já jsem taky matkou a vím, co každé dítko pro nás znamená. Celý svět. Přeji Ti, abys byla pořád tak silná jako jsi doposud, aby Ti Lucinka dělala jen samou radost a věřím, že lékaři už dnes dokáží dát takovou protézku, aby malá chodila v budoucnu naprosto přirozeně. Moc moc Ti to přeji a Lucince do života hodně zdravíčka, štěstíčka a lásky. Už má to nejdůležitější – super mámu. Drž se.
Mobile Sliding Menu